skalova_pavla_150.jpg

Pavla Skálová (*1. 9. 1940, Praha)

spisovatelka

Pavla Skálová se narodila na Malé Straně. Její rodina bydlí v témže bytě již více než sto let. Gymnázium (tenkrát to byla jedenáctiletka) absolvovala v Praze ve Štěpánské ulici. Pracovala jako kreslička a posléze jako dokumentátorka v tehdejší Geodézii. Dva roky studovala na ČVUT – stavební fakultě a později vystudovala večerně abiturientský kurz stavební průmyslovky, který v roce 1966 dokončila. Nějaký čas pracovala jako konstruktérka a poté dělala dva roky školnici v jedné mateřské škole na Malé Straně. V investiční výstavbě setrvala 10 let. Při zaměstnání vystudovala Právnickou fakultu UK. Absolvovala v roce 1984, v roce 1985 udělala rigorózní zkoušku.
Od roku 1985 pracuje jako úřednice ve státní správě a působí jako šéfredaktorka odborného právnického časopisu Správní právo.

Spolupracovala externě s nakladatelstvím Lidové noviny jako odpovědná redaktorka (např. Líbal-Muk: Staré Město pražské, Vladimír Hulec: Dějiny Jižní Afriky).
V letech 2003–2005 externě spolupracovala jako jazyková redaktorka nakladatelství Albatros.

Její mladší syn žije od roku 1989 v Rakousku, starší zemřel. Autorka má dvě vnučky – starší studuje v Praze konzervatoř Jaroslava Ježka, obor klavír a skladba, mladší navštěvuje v Rakousku gymnázium s hudebním zaměřením na instrumentaci.
Celoživotní láskou Pavly Skálové je Malá Strana v jejích nekonečně se měnících podobách, plná rázovitých
postaviček, psů všech velikostí a druhů a hlavně pokud možno zcela bez turistů!

Bibliografie:

Pavla Skálová: Malostranská psí zima, 2007/Zlatá stuha/

Pavla Skálová: Malostranské psí jaro, 2009


Myšlenky z knih

Zbraně neposkytnou bezpečí, vlády nebudou schopny pomoci, věda nenajde odpovědi. Ta bouře bude zuřit, až všechny květy kultury budou zašlapány a všechno lidské bude v obrovském chaosu srovnáno se zemí. Takové vidění jsem měl, když jméno Napoleon nebylo ještě známé; a takové vidění mám nyní a každou hodinu je zřetelnější. Můžete říci, že se mýlím? Věk temna, který má přijít, zakryje černým příkrovem celý svět; nebude úniku, nezbudou žádná útočiště, až na ta, která jsou tak skrytá, že je nelze najít, nebo tak skromná, že nestojí za povšimnutí. A Šangri-La smí doufat, že na ně budou platit oba tyto předpoklady.
J. Hilton, Ztracený obzor