stanovsky150.jpg

Vladislav Stanovský (*23. 2. 1922 - †19. 5. 2005, Praha)

spisovatel, překladatel

Bibliografie (jen první vydání):

Strom pohádek z celého světa. 1958 (s Janem Vladislavem)
O dvanácti Nikitech, 1959
Druhý strom pohádek z celého světa, 1959 (s Janem Vladislavem)
O třech bratřích z Kalevaly a kouzelném mlýnku Sampo
Gajdarovské marginálie, 1963
Ruské byliny, 1964 (s Janem Vladislavem)
Le Prince et les Animaux, 1965
Oncle Lapin et Tante Renardem, 1965
Lechat botté, 1965
Die Kunst durch Kunst zu erziehen, 1965 (spolu se Zdeňkem Heřmanem)
Hansel et Grételm 1965
The Twilight Hour, 1966 (s Janem Vladislavem)
O holčičce, která dala a zas brala, 1966
Mužický dekameron aneb veselé i truchlivé příběhy, povětšině milostné ..., 1966 (s Janem Vladislavem)
Kdo je nejsilnější, 1967
Der Hirtenprinz, 1967 (s Janem Horákem)
Byl jednou jeden nebo nebyl, 1967 (s Karlem Dostálem)
Proč má zajíc prasklý pysk, 1968
Na stříle, 1968
Z ošatky carevny Pohádky, 1969
Pták Ohnivák, 1969
Proč je slunce na obloze samo, 1969 (s Janem Vladislavem)
L’Oiseau de Feu, 1969
Kratochvilné čtení ze starodávných kronik a historií, 1969 ( s Jiřím Bagárem a Miroslavem Lukášem)
Karetní pohádky, 1969
O koblížkovi na vandru, 1970
Jak kocourek, zlatý pazourek, namlouval medvědovi nevěsty, 1970
Havran Kurkyl, 1970
Contes africains, 1970 (s M. Kosovou)
Spící zámek, 1971
Slawische Märchen, 1971 (s O. Sirovátkou a R. Lužíkem)
Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu, 1971 (s Janem Vladislavem)
Dva tucty žertů a šprýmů mistra Nasreddína, 1971
Budulínek, 1972
O pyšných princeznách, 1995
Dědeček vypravuje pohádky, 1997
Contes de grand-père, 1997 (s Janem Vladislavem, Pavlem Šrutem aj. Buzkovou)
Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě, 2005
 

 

 


Myšlenky z knih

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971