stibor_150 Vladimír Stibor (*25. 2. 1959, Benešov)

Narodil se jako druhý syn novináře a redaktora Štěpána Stibora, který nepodepsal, že souhlasí s okupací naší země. Autor se vyučil knihkupcem v Luhačovicích, vystudoval dálkové gymnázium v Praze. Žije a pracuje v kopcovité krajině pod Cunkovem. Je ženatý, otcem dvou dospělých dcer Diany a Luciány, šestiletého syna Štěpána. Byl ovlivněn přátelstvím básníka Vlastimila Maršíčka, doktora a spisovatele z pražské Kampy Jaroslava Hovorky, básnířky Karly Erbové aj.
Vydal doposud třináct sbírek poezie, tři knížky drobných próz. Podílel se edičně i autorsky na vzniku několika celostátních básnických almanachů, sestavil tři sborníky o svém rodném kraji, jenž leží mezi Sedlčanami a Petrovicemi. Externě se věnuje publicistice, připravuje rozhovory s osobnostmi české literární scény. Národním výborem kultury mu byla udělena Cena Kavárny Poetika za přínos literatury 2009.
V červenci 2010 vychází v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem jeho poslední publikace s názvem Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium. V rukopise má připravené dvě básnické sbírky.
Od roku 2002 je členem Obce spisovatelů.
Kontaktní adresa: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.  

Bibliografie

Básnické sbírky

1999  - Zpráva o zranitelnosti lidí
2000 - Trhání hořců
2002 - Zpráva o křehkosti slov
2003 -  O dlani jménem Nemesis
2004 -  Krajina, v níž se nevyznám
2004 - Odhad délky pochodu
2005 - Návrat měsíčních vzducholodí
2006 - Atrium z růžového pískovce
2006 - Básně 2000 – 2006
2007 - Proniklec
2008 - Conquistadoři noci a jejich psi
2009 - Slunečník boha milování
2009 – Jablko smírčího soudce

Knihy drobných próz

2003 -  Řeka poutníků, sbírka povídek
2007 -  Modrý strom, kniha povídek a fejetonů
2010 – Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu