styblova150.jpg

Valja Stýblová (*4. 6. 1922, Charbin v Číně)

Česká spisovatelka, lékařka a politička se narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnasium. Poté vystudovala medicínu (1950), roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. Od roku 1974 pracovala jako přednostka neurologické kliniky Vinohradské nemocnice.
V letech 1981–1990 byla poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Ocenění:

2007 - ZLATÁ STUHA 2006 za  prozaickou tvorbu  pro děti a mládež

Bibliografie

Mne soudila noc, 1948, vydáno až 1957. Objevuje se zde otázka práva potratu
Dům u nemocnice, 1959
Moje velká víra, 1960, o přírodním léčitelství
Dopis Kláře, 1963
Až bude padat hvězda, 1966
Nenávidím a miluji, 1969
Můj brácha, 1973
Na konci aleje, 1979, z domova důchodců
Skalpel, prosím, 1981, zfilmováno, jedná se o zpověď chirurga, který bilancuje nejen svůj profesionální život, ale i soukromý život. Na pozadí zdánlivě neoperovatelného případu.
Nevěra, 1984
Princ a Skřivánek, 1984
Zlaté rybky, 1988
Benjamin, 1992
Eli, Oli, Al a pes Hanibal, 1995
Most přes řeku Léthé, 1997
Most sebevrahů, 1999
Most aeskulapů, 2001
Ondinino prokletí, 2003
Lužanská mše - Vita brevis, 2005
Lužanská mše - Ars longa, 2006

 

Inspirující myšlenky...

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille, Svrchovanost