taborsky

Václav Táborský (*28. 9. 1928, Praha) vlastním jménem Špringl

režisér, scénárista, pedagog, spisovatel

Studoval FAMU v letech 1947-1952, pak nastoupil dvouletou vojenskou službu v Domažlicích. Po návratu pracoval jako režisér Studia zpravodajských, později dokumentárních filmů. Do r. 1968 natočil téměř 80 krátkých filmů, několik televizních komedií a 48 výchovných pořadů. V šedesátých letech se zaměřoval hlavně na kritické a satirické dokumenty, např. Zablácené město (Zlatý lev San Marco na festivalu v Benátkách), Zablácené stopy, Dovolená, Hostinec, Dějiny na 8, a jiné. Natočil také dva celovečerní filmy. “Útěk do větru” byl odměněn stříbrným lvem San Marco na benátském festivalu filmů pro mládež r. 1965. O tři roky později odešel s manželkou do Kanady.

Po šesti měsících v National Film Board of Canada (mj. dokončovací práce na hodinovém dokumentu Rudolfa Krejčíka “Seven Days to Remember” o srpnové okupaci, s komentářem namluveným Jiřím Voskovcem) se stal vedoucím filmového oddělení na Conestoga College v Kitcheneru, Ontario. Oddělení, které tam založil, bylo vůbec první filmovou školou v Kanadě, zaměřenou výhradně na produkci.

Jeho student Barry Greenwald vyhrál Palme d’Or, cenu za nejlepší krátký film na velkém festivalu v Cannes r. 1976 (krátká hraná komedie “Metamorphosis”). Po čtyřech letech jako vedoucí filmového oddělení na Algonquin College v Ottawě byl Táborský až do r. 1990 profesorem na filmovém oddělení York University v Torontu. Jeho student na magistrovském programu Peter Weyman dostal v r. 1984 cenu Americké filmové a televizní akademie za nejlepší studentský zahraniční film “Leahys - Music Most of All”, dokument o irsko-kanadské rodině, která se po amatérských začátcích stala hudebním a tanečním souborem na vysoké profesionální úrovni. Koncem  roku 1990 odešel Václav Táborský do důchodu.

V Praze vydal r. 2000 svůj životopis “Paměti točomana” (aneb veselé historky českého filmaře doma i v cizině).
Kromě toho v Praze vyšly tři jeho humoristické romány, poslední r. 2005 s titulem “Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..” o dospívání 17 letého kluka v Torontu a jeho potížích s rodiči, spolužáky i podvodníky všeho druhu.  
“Život v prodlouženém čase” je životopisem jeho ženy Dagmar.
V roce 2013 vydal „Točoman a lidožrouti“.

V roce 2005 založil v Praze Nadaci Dagmar a Václava Táborských, která podporuje mladé české filmové autory a autorky.
Žije střídavě v Torontu i v Praze.

zdroj Filmový festival Plzeň

Podobné články

Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton