taborsky

Václav Táborský (*28. 9. 1928, Praha) vlastním jménem Špringl

režisér, scénárista, pedagog, spisovatel

Studoval FAMU v letech 1947-1952, pak nastoupil dvouletou vojenskou službu v Domažlicích. Po návratu pracoval jako režisér Studia zpravodajských, později dokumentárních filmů. Do r. 1968 natočil téměř 80 krátkých filmů, několik televizních komedií a 48 výchovných pořadů. V šedesátých letech se zaměřoval hlavně na kritické a satirické dokumenty, např. Zablácené město (Zlatý lev San Marco na festivalu v Benátkách), Zablácené stopy, Dovolená, Hostinec, Dějiny na 8, a jiné. Natočil také dva celovečerní filmy. “Útěk do větru” byl odměněn stříbrným lvem San Marco na benátském festivalu filmů pro mládež r. 1965. O tři roky později odešel s manželkou do Kanady.

Po šesti měsících v National Film Board of Canada (mj. dokončovací práce na hodinovém dokumentu Rudolfa Krejčíka “Seven Days to Remember” o srpnové okupaci, s komentářem namluveným Jiřím Voskovcem) se stal vedoucím filmového oddělení na Conestoga College v Kitcheneru, Ontario. Oddělení, které tam založil, bylo vůbec první filmovou školou v Kanadě, zaměřenou výhradně na produkci.

Jeho student Barry Greenwald vyhrál Palme d’Or, cenu za nejlepší krátký film na velkém festivalu v Cannes r. 1976 (krátká hraná komedie “Metamorphosis”). Po čtyřech letech jako vedoucí filmového oddělení na Algonquin College v Ottawě byl Táborský až do r. 1990 profesorem na filmovém oddělení York University v Torontu. Jeho student na magistrovském programu Peter Weyman dostal v r. 1984 cenu Americké filmové a televizní akademie za nejlepší studentský zahraniční film “Leahys - Music Most of All”, dokument o irsko-kanadské rodině, která se po amatérských začátcích stala hudebním a tanečním souborem na vysoké profesionální úrovni. Koncem  roku 1990 odešel Václav Táborský do důchodu.

V Praze vydal r. 2000 svůj životopis “Paměti točomana” (aneb veselé historky českého filmaře doma i v cizině).
Kromě toho v Praze vyšly tři jeho humoristické romány, poslední r. 2005 s titulem “Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..” o dospívání 17 letého kluka v Torontu a jeho potížích s rodiči, spolužáky i podvodníky všeho druhu.  
“Život v prodlouženém čase” je životopisem jeho ženy Dagmar.
V roce 2013 vydal „Točoman a lidožrouti“.

V roce 2005 založil v Praze Nadaci Dagmar a Václava Táborských, která podporuje mladé české filmové autory a autorky.
Žije střídavě v Torontu i v Praze.

zdroj Filmový festival Plzeň

Podobné články

Inspirující myšlenky...

My lidé jsme hrozná zvířata. Znáte tu hloupou píseň Barbry Streisand „People who need people are the luckiest people in the world “. Zřejmě jsou myšleny kanibaly. Hrozná zvířata jsme my lidi a velmi zvláštní k tomu. Všechna ostatní zvířata se napadají a zabíjejí pro přežití. Jenom my to děláme kvůli potěšení. Tady já mám problém s darvinismem. Pokud evoluce a přirozený výběr mají jako cíl přežití, proč se nestáváme s lety moudřejší, ale jsme čím dál víc a víc nebezpeční?
Kurt Vonnegut