tichy150.jpg

Jaroslav Tichý (*5. 10. 1923, Pardubice - †19. 8. 2004)

spisovatel, překladatel, literární kritik

Patřil k prvním zaměstnancům SNDK (od 13. 11. 1951). Spolupracoval i se Čtyřlístkem a s řadou časopisů.

Bibliografie:

Letem ČSR, 1960
Kouzelný koberec, 1962
Umění, předsudky, kritika, 1967 (spolu s Františkem Tenčíkem)
Comics/Esej René Claira, studie J. Tichý, 1967
La steppe enchantés, 1968
Svícen dvanácti dervišů, 1972
Ali Baba a čtyřicet loupežníků, 1976
Diamantová sekera, 1979
O dvanácti mesiačkoch, 1980
Les plus beaux contes pour rire, 1988
Kuba Podšívka, 1989
Kníže Dracula a jiné hradní pověsti pověsti, 1998
Malá noční hudba pro bludičky, 2013

A úpravy textu pro děti a mládež, překlady a v neposlední řadě nesčetná redaktorská činnost.

Zapomenutý král českého hororu (přinejmenším jeden z králů) dr. Jaroslav Tichý se narodil jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Co kluk navštěvoval často město Jičín, kde v jednom podloubí vedl krejčovnu jeho děd. 
Tichý od dětství miloval vše strašidelné a disponoval bujnou obrazotvorností i talentem na jazyky. Díky otci se naučil latině, uměl i řecky a hebrejsky, ovládal němčinu, mluvil francouzsky, španělsky a italsky a překládal jak z angličtiny, tak i z ruštiny. Maturoval zrovna za heydrichiády (na Drtinově gymnáziu v Praze), a pak absolvoval knihovnickou školu. U profesorů Mathesia a Mukařovského vystudoval slovanské literatury i estetiku, pracoval jako knihovník i literární kritik a teoretik - a psal a nedopsal dějiny dětské literatury.
Měl na nich pracovat i ve Švédsku a získal stipendium, ale před odjezdem akutně onemocněl. Nežli se uzdravil, výjezdu zabránila StB. Cenila nicméně Tichého jazykové schopnosti a vidinami „vysněného“ zahraničí jej chtěla nenápadně zkorumpovat.
V květnu roku 1971 byl Jaroslav Tichý odejit z redakce tehdy vynikajícího časopisu Ohníček a začal pracovat u Vodních zdrojů (1972). Jen dík Vojtěchu Steklačovi mohl pak ještě krátce spolupracovat s Pionýrem, rukopis jeho knížky však Mladá fronta odložila ad acta a vydala raději skoro stejně koncipovanou práci svého vedoucího pracovníka.
Zrovna tak muselo jméno Tichý zmizet z překladu Čtyř kapitánů Nikolaje Čukovského (1977) a jím převyprávěné pohádky z Persie sice opakovaně vycházely v cizině, ale Artia potlačilo Tichého příjmení i v tomhle případě.
Zajímal ho už tenkrát i komiks a stal se v oblasti průkopníkem dávno před Prokůpkem:-). Teoreticky i prakticky. Napsal totiž pro Ohníček celoroční kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71). I ten však byl stopnut a další taškářství si tedy autor vysnil sám. Vznikl tak soubor povídek Kuba Podšívka (1971-72 časopisecky, knižně 1989 a 2004).
Normalizační časy jak známo nepřály žánru hororu, ale Tichý se tím nedal odradit, a právě na poli čiré hrůzy zazářil, jak si lze pamatovat z Ohníčků let 1973-75.

Jaroslav Tichý přitom nesměl tyto horory podepisovat, a to na rozdíl od veškerých jejich (mistrných) ilustrátorů, jimiž původně byli esa jako Faltová, Foltýn, Krum, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý - a nejčastěji Jan Javorský.

Roku 2013 vyšly povídky poprvé souborně a zbrusu nové obrázky Františka Jelena si však, přiznejme, s předchozími nezadají. Malá noční hudba pro bludičky (nakladatelství Veronika Jelenová – U JELENŮ, Třeboňská 250/1, Praha) vyšla k nedožitým Tichého devadesátinám v redakci jeho ženy Hany Štěpánkové a Tichý ji ještě stačil opatřit úvodem. Obsahuje dvacet skutečně strašidelných příběhů, jen tituly několika jsou oproti časopiseckým verzím pozměněny.

A Jaroslav Tichý? Jaký byl? Spíše starosvětsky zdvořilý džentlmen. Zůstalo mu například cizím, aby sám sobě pomáhal, i zemřel téměř zapomenut. Přitom se zasloužil o založení české pobočky IBBY, jejímž býval tajemníkem, a se Zdeňkem Slabým pracoval pro Zlatý máj. Sepsal i průkopnickou publikaci Comics (1967) a náležel k okruhu Literárních novin.

„Pane doktore, co vás vlastně inspirovalo k oné sérii hororů?“ zeptal jsem svého času.

„To není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady, a tak stačilo, že jsem jednou cestoval zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (povídka Trať ve Skeletonském močálu, 1973), anebo že jsem četl o účinku mandragory (Pomsta mandragor, 1974), anebo navštívil klášterní zahradu s barokními sochami úplně vrostlými do trávníku (Divné sochy v koutě zahrady, 1975). Nu, a povídky byly hned.“

převzato a zkráceno z recenze z roku 2013 (Ivo Fencl)

 

Inspirující myšlenky...

Slavnostní oběť – akt vytvářející posvátno – je toho příkladem. Ve své nejvyšší (a také nejčastější) formě je oběť rituálním odsouzením člověka nebo zvířete k smrti. V dávnověku mohlo být i samo usmrcení zvířete předmětem zákazu, čímž by se zdůvodnily vražedné usmiřovací rituály. Dnes je postihováno všeobecným zákazem pouze usmrcení člověka. Právě pomocí této oběti je možné podílet se na zločinu, jenž se takto stává společným zločinem všech účastníků: jde o svaté přijímání.
Georges Bataille, Erotika, opora morálky