Image

Ivan Vičar
(*27. 5. 1943)

Vystudoval střední zemědělskou školu v Třebíči a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Po studiích pracoval v různých ekonomických funkcích v zemědělských družstvech a na státním statku na Domažlicku. Od roku 1990 působí v Plzni, kde v r. 1993 založil vlastní auditorskou kancelář a jako auditor pracuje dodnes.

Od mládí se střídavě věnoval malování a uskutečnil nebo se zúčastnil i několika výstav.

První jeho vydanou literární prací byla v r. 2005 novela Faust a Zuzanka, která je z větší částí romancí na pozadí událostí v devadesátých letech pramenících z událostí v r. 1968 a následujících. Novela vyšla v nákladu 500 výtisků a víceméně se rozešla mezi přátele a známé.

V r. 2007 vydal knihu „Podivuhodná dobrodružství lesního skřítka Bonifáce“. Čtenář se z ní humornou formou „dozví“, proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou, proč už psi nelítají jako dřív, proč zebry pořád chodí v županu, proč raci lezou pozpátku, jak vznikli netopýři a mnoho podobných „pravdivých“ příběhů o tom, co přímo či nepřímo způsobil mrňavý, ale mocný skřítek Bonifác. Knihu vyzdobil známý ilustrátor, pan Palme.

Připravena k vydání je další kniha o Bonifácovi, „Pohádky skřítka Bonifáce“ a dětské pohádkové vyprávění pro poněkud starší děti, „KARA MOR, poslední čaroděj ze země Kůd“.
Ve studiu v Brně se připravuje CD s povídkami z prvního Bonifáce a překlad této knihy do slovenštiny.

 


Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.