Image

Miep Diekmann (*26. 1. 1925, Assen, Drenthe) 

Jako dítě žila na Nizozemských Antilách, tato skutečnost později ovlivnila její tvorbu. Po válce, již v Nizozemsku, pracovala jako novinářka, jako překladatelka dětských knížek, mimo jiné jako členka českého překladatelského kolektivu, společně s H. a O. Krijtovými v Praze, jako recenzentka dětské literatury pro mládež a jako „coach“ začínajících spisovatelů literatury pro mládež v Nizozemsku i zahraničí.
Zcela samozřejmě, neokázale a způsobem, který nikoho neohrožoval, vozila finanční pomoc a materiály našim, v minulosti ohroženým spisovatelům.
Neglorifikuje individualismus, domnívá se však, že každý člověk by se měl naučit poznat vlastní možnosti.
Spisovatelé knih pro mládež by podle ní měli děti učit překonávat strach ze všeho, co je jiné. Místo rozdílů mezi chlapci a děvčaty, černými a bílými, Nizozemci a jinými národy atd. by měli spíš zdůrazňovat společné rysy. Domnívá se, že nizozemské děti mají právo číst také o lidech z jiných zemí přímo z pera autorů těch zemí.
Pracuje v Assenu, žije v Haagu.

Napsala na 80 knih pro děti a mládež, z  nichž mnohé byly přeloženy do cizích jazyků a vyšly mimo jiné i u nás, v Japonsku, Spojených státech, Řecku,  Německu, Španělsku, Anglii, Francii aj.

Miep Dieckmann dostala za své knihy 11 významných cen. V jejích knihách hrají důležitější roli vnitřní konflikty než napínavá dobrodružství, což ovšem neznamená, že její knihy nejsou poutavé nebo napínavé.

Ve spojení s autorkou je známá kauza s ukradeným rukopisem Dagmar Hilarové, který Diekmann vydala pod svým jménem.
Deníková kniha Dagmar Hilarové „Nemám žádné jméno“ svým obsahem volně navazuje na povídku Oty Pavla "Smrt krásných srnců". Setkáme se v ní s bratrem Oty Pavla, Jiřím, který je coby terezínská láska dospívající Dagmar v její autobiografii druhou hlavní postavou, s jeho otcem Leo Pavlem (Popperem), známým z překrásných povídek Oty Pavla, a dozvíme se tu i o osudu třetího z bratří, Huga.

Za autorku díla Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" /holandsky "Ik heb geen naam"/, jehož originál rukopisu je uložen coby součást českého kulturního dědictví v Památníku národního písemnictví ČR, se však prohlašuje nizozemská plagiátorka Miep Diekmann.

Tato stránka si klade za cíl na podvod Miep Diekmann a její nezákonné obchodování s ukradeným dílem Dagmar Hilarové upozornit.
https://www.dagmar-hilarova.hilarius.cz/news.php


Citát autorky s příznačným smyslem pro humor:

"Já si ovšem nikdy nemyslím, že děti jsou sladké bytosti, naopak jsou to monstra, obludy a já byla zrovna takovým monstrem, když jsem byla malá.“


Česká  bibliografie (jen první vydání) :

Čluny z Brakkeputu (1970)
Marijn u pirátů (1971)
Padu se nedá (1972)
Annejet to tak nenechá (1973)
Annejet se představuje, Annejet zasahuje (1975)
Annejet má problémy (1978)
Tajemný mužíček z mušle (1979)
Kuli, kuli ťap (1983)
O čem si to povídáte? (1993)
Jak se žení princové (2000)

Text převzat částečně a upraven od paní Olgy Krijtové, překladatelky Miep Dieckmann do češtiny.

Foto autorky: Amanda van Bokhorst

Inspirující myšlenky...

A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci: otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolové a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě výměnou za lepší život na onom světě; otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb. Nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, po Bohu touží všecko: naším bohem jsou však peníze, naším náboženstvím výdělek.
Richard Wagner, Umění a revoluce - 1849