Milosz

Czesław Miłosz
(*30. 6. 1911, Šeteniai – †14. 8. 2004, Krakov)

básník, esejista, překladatel

Narodil se v Polsku. Od roku 1960 přednášel polskou literaturu a slovanské jazyky na Kalifornské univerzitě v Berkeley a roku 1970 získal americké občanství. Roku 1989 dostal čestný doktorát Harvardovy univerzity. Od roku 1989 navštěvoval Krakov, kam se roku 1993 přestěhoval a kde 2004 zemřel.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1980.

Poezie
Poema o vychladlém čase (1933)
Tři zimy (1936)
Záchrana (1945)
Traktát morální (1948)
Traktát poetický (1957)
Král Popiel (1962)
Kde vychází slunce a kdy zapadá (1974)
Hymnus o perle (1982)
Neobsáhnutelná Země (1984)
Kroniky (1987)
Vzdálenější okolí (1991)
Na břehu řeky (1994)

Próza
Zotročený duch (1953)
Dobytí moci (1953)
Údolí Issy (1954)
Rodná Evropa (1959)
Dějiny polské literatury (1969)
Soukromé závazky (1972)
Země Ulro (1977)

Knihy v češtině
Hymnus o perle. Praha: MF 1992
Mapa času. Praha: Odeon 1990
Pejsek u cesty. Praha: MF 2000
Rodná Evropa. Olomouc: Votobia 1997
Saligia a jiné eseje. Brno: Barrister a Principal 2005
Svědectví poezie - šest přednášek o neduzích našeho věku. Praha: MF 1992
Svět: prosté básně. Zblov: Opus 2008
To. Praha: Paseka 2003
Traktáty a přednášky ve verších. Olomouc: Votobia 1996
Údolí Issy. Praha: MF 1993
Záhrada vied: eseje. Bratislava: Kaligram 2002
Zotročený duch. Praha: Torst 1992
Poslední básně. Praha: Triáda 2011


Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka