platonov

Andrej Platonovič Platonov (*1. 9. 1899, Voroněž - †5. 1. 1951, Moskva)
(vlastním jménem Klimentov Andrej)

spisovatel

Přestože byl inženýr, zapálený konstruktér, vydal do roku 1927 několik mimořádných knih a pak se už plně věnuje psaní. Neměl lehký osud. Jeho syna odvezli do gulaku na základě vylhaného udání a trvalo mnoho let něž se otci podařilo intervenovat u Stalina skrze Šolochova a syna dostat domů. Bohužel s nevyléčitelnou tuberkulózou, kterou od něho sám dostal.
Tento vlídný člověk se smutným pohledem byl už za svého života uznáván za génia samotnou spisovatelskou obcí, přesto mu jeho knihy přinášely plno nepochopení. Odsuzoval ho z počátku i sám Stalin, kvůli povídce Co nám jde k duhu, ve které zpochybnil způsob kolektivizace. Celé jeho dílo vyšlo až v 60. letech, 20.století.
Za génia ho uznávali i Hemnigway, Šklovskij, kteří ho považovali za jedinečného autora s nezaměnitelným stylem.
Za českými překlady jsou Jan Zábrana, Anna Nováková, Alena Machoninová.

Knihy s českým překladem

Co nám jde k duhu. Přeložila Anna Nováková, Odeon, Praha 1966, 192 s.
Čevengur. Přeložila Anna Nováková, Argo, Praha 1995, 447 s.
Čtrnáct rudých chýšek. Přeložil Jiří Seydler a Růžena Seydlerová, Dilia, Praha 1990.
Dcery pouště. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1982, 340 s.
Džan. Přeložila Anna Nováková, Svět sovětů, Praha 1967, 113 s.
Finist – jasný sokol. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Nesmrtelní. Výbor válečných povídek. Přeložil Milan Horák, Naše vojsko, Praha 1987, 242 s.
O hloupém Ivanovi a chytré Jeleně. Přeložila Anna Nováková, Albatros, Praha 1980, 112 s.
O hloupém Ivanovi. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 30 s.
O zlé carevně. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Řeka Potudaň. Přeložil Jan Zábrana, Mladá fronta, Praha 1967, 199 s.
Vysoké napětí. Přeložil Jiří Pittermann, Dilia, Praha 1986.
Zrození mistra. Přeložili Anna Nováková a Jan Zábrana, Odeon, Praha 1974, 429 s.

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik