platonov

Andrej Platonovič Platonov (*1. 9. 1899, Voroněž - †5. 1. 1951, Moskva)
(vlastním jménem Klimentov Andrej)

spisovatel

Přestože byl inženýr, zapálený konstruktér, vydal do roku 1927 několik mimořádných knih a pak se už plně věnuje psaní. Neměl lehký osud. Jeho syna odvezli do gulaku na základě vylhaného udání a trvalo mnoho let něž se otci podařilo intervenovat u Stalina skrze Šolochova a syna dostat domů. Bohužel s nevyléčitelnou tuberkulózou, kterou od něho sám dostal.
Tento vlídný člověk se smutným pohledem byl už za svého života uznáván za génia samotnou spisovatelskou obcí, přesto mu jeho knihy přinášely plno nepochopení. Odsuzoval ho z počátku i sám Stalin, kvůli povídce Co nám jde k duhu, ve které zpochybnil způsob kolektivizace. Celé jeho dílo vyšlo až v 60. letech, 20.století.
Za génia ho uznávali i Hemnigway, Šklovskij, kteří ho považovali za jedinečného autora s nezaměnitelným stylem.
Za českými překlady jsou Jan Zábrana, Anna Nováková, Alena Machoninová.

Knihy s českým překladem

Co nám jde k duhu. Přeložila Anna Nováková, Odeon, Praha 1966, 192 s.
Čevengur. Přeložila Anna Nováková, Argo, Praha 1995, 447 s.
Čtrnáct rudých chýšek. Přeložil Jiří Seydler a Růžena Seydlerová, Dilia, Praha 1990.
Dcery pouště. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1982, 340 s.
Džan. Přeložila Anna Nováková, Svět sovětů, Praha 1967, 113 s.
Finist – jasný sokol. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Nesmrtelní. Výbor válečných povídek. Přeložil Milan Horák, Naše vojsko, Praha 1987, 242 s.
O hloupém Ivanovi a chytré Jeleně. Přeložila Anna Nováková, Albatros, Praha 1980, 112 s.
O hloupém Ivanovi. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 30 s.
O zlé carevně. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Řeka Potudaň. Přeložil Jan Zábrana, Mladá fronta, Praha 1967, 199 s.
Vysoké napětí. Přeložil Jiří Pittermann, Dilia, Praha 1986.
Zrození mistra. Přeložili Anna Nováková a Jan Zábrana, Odeon, Praha 1974, 429 s.

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka