platonov

Andrej Platonovič Platonov (*1. 9. 1899, Voroněž - †5. 1. 1951, Moskva)
(vlastním jménem Klimentov Andrej)

spisovatel

Přestože byl inženýr, zapálený konstruktér, vydal do roku 1927 několik mimořádných knih a pak se už plně věnuje psaní. Neměl lehký osud. Jeho syna odvezli do gulaku na základě vylhaného udání a trvalo mnoho let něž se otci podařilo intervenovat u Stalina skrze Šolochova a syna dostat domů. Bohužel s nevyléčitelnou tuberkulózou, kterou od něho sám dostal.
Tento vlídný člověk se smutným pohledem byl už za svého života uznáván za génia samotnou spisovatelskou obcí, přesto mu jeho knihy přinášely plno nepochopení. Odsuzoval ho z počátku i sám Stalin, kvůli povídce Co nám jde k duhu, ve které zpochybnil způsob kolektivizace. Celé jeho dílo vyšlo až v 60. letech, 20.století.
Za génia ho uznávali i Hemnigway, Šklovskij, kteří ho považovali za jedinečného autora s nezaměnitelným stylem.
Za českými překlady jsou Jan Zábrana, Anna Nováková, Alena Machoninová.

Knihy s českým překladem

Co nám jde k duhu. Přeložila Anna Nováková, Odeon, Praha 1966, 192 s.
Čevengur. Přeložila Anna Nováková, Argo, Praha 1995, 447 s.
Čtrnáct rudých chýšek. Přeložil Jiří Seydler a Růžena Seydlerová, Dilia, Praha 1990.
Dcery pouště. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1982, 340 s.
Džan. Přeložila Anna Nováková, Svět sovětů, Praha 1967, 113 s.
Finist – jasný sokol. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Nesmrtelní. Výbor válečných povídek. Přeložil Milan Horák, Naše vojsko, Praha 1987, 242 s.
O hloupém Ivanovi a chytré Jeleně. Přeložila Anna Nováková, Albatros, Praha 1980, 112 s.
O hloupém Ivanovi. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 30 s.
O zlé carevně. Přeložila Anna Nováková, Lidové nakladatelství, Praha 1969, 31 s.
Řeka Potudaň. Přeložil Jan Zábrana, Mladá fronta, Praha 1967, 199 s.
Vysoké napětí. Přeložil Jiří Pittermann, Dilia, Praha 1986.
Zrození mistra. Přeložili Anna Nováková a Jan Zábrana, Odeon, Praha 1974, 429 s.

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky