wright

 

James Wright (*13. 12. 1927, Martins Ferry, Ohio – †25. 3. 1980, New York)

básník, nositel Pulitzerovy ceny

Narodil se Ohiu na Středozápadě, který se mu stává průmětem celé Ameriky. Pochází z nuzných poměrů. Po absolvování vojenské služby v Japonsku studuje literaturu, kterou později také přednáší. Je sužován depresemi, hospitalizován, propadá pití, hlavně však píše křehké básně a poezii také překládá.Kromě jiných ocenění získává za své Sebrané básně také Pulitzerovu cenu.
Posmrtně vycházejí ještě tři jeho básnické sbírky a James Wright se stává „kultovním americkým básníkem“. K nám jeho věhlas dosud nepronikl a tato sbírka je vůbec první Wrightovou knihou, která se v českém kontextu a překladu do češtiny objevuje.

Česky vyšlo:
Tahle větev se nezlomí, Dauphin, 2011

Kompletní dílo v angličtině:
The Green Wall (Yale University Press, 1957)
Saint Judas (Wesleyan University Press, 1959)
The Branch Will Not Break (Wesleyan University Press, 1963)
Autumn Begins in Martins Ferry, Ohio -- Broadside (1963)
Shall We Gather at the River (Wesleyan University Press, 1967)
Collected Poems (Wesleyan University Press, 1971)
Two Citizens (Farrar, Straus and Giroux, 1973)
Moments of the Italian Summer (Dryad Press, 1976)
To a Blossoming Pear Tree (Farrar, Straus and Giroux, 1977)

Posmrtně vydáno:
This Journey (1982; completed in 1980)
The Temple at Nîmes (1982)
James Wright, In Defense Against This Exile. Letters To Wayne Burns., edited with an introduction by John R. Doheny (1985)
Above the River - the Complete Poems, introduction by Donald Hall (1992)
Selected Poems (2005)
A Wild Perfection: The Selected Letters of James Wright (2005)
The Delicacy and Strength of Lace: Letters Between Leslie Marmon Silko and James Wright., edited by Anne Wright and Joy Harjo (2009)

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)