Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Proč literárních periodik z regionu rapidně ubývá? Odpovídá bohemista Vladimír Novotný

novotny vladimir
Historik, literární kritik, publicista a snad i básník Vladimír Novotný je autorem nejméně tří desítek knižních publikací a již od roku 2002 šéfredaktorem regionálního měsíčníku Plž - Plzeňský literární život. Po ukončení vysokoškolské dráhy se ovšem víc než bohemistickým studiím věnuje memoáristice a sepisování deníků. Vystihly už mnohé, chystá se pod názvem Řádečky už čtvrtý svazek a hned dvakrát byly tyto práce navrhovány na Knihu roku.


Vladimíra Novotného, jehož lze vedle Prahy a Plzně zastihnout v Chodouni u Zdic, jsme se zeptali...

Jste - mimo jiné - spoluzakladatelem a šéfredaktorem literárního časopisu. Jeho význam zhodnotí čas, ale co se přesto pokusit o pohled už teď. Nebo zkusme aspoň zaskuhrat.
Novotný: V dějinách literárního časopisectví pokaždé význam a smysl toho či onoho periodika zhodnotí opravdu jedině a pouze čas, ten bývá nejobjektivnějším posuzovatelem. Nicméně bych rád připomněl, že v Plzni ve dvacátých letech minulého věku vycházel časopis Pramen, který zakrátko přesídlil do Prahy (což mnozí Plzeňané nevědí nebo si nechtějí přiznat), pak však zanikl a trvalo to „jen“ čtyřiasedmdesát let, než se dočkal svého nástupce. Totiž literárního měsíčníku s názvem Plž-Plzeňský literární život.
Jiná (též dávno zaniklá) západočeská periodika jako Pěší zóna nebo Spektrum za literární časopis nelze považovat. A skuhrat? Zaskuhrat si? Copak plži skuhrají? Když už v časopise publikovalo skoro půl tisíce autorů neboli přátel Plže?

Dobrá. Tak tedy: Co je na vedení a vytváření západočeského měsíčníku nejtěžší?
Nejtěžší nebyl začátek, to bylo energie a euforie habaděj, nejtěžší bylo „táhnout káru dál“, rok za rokem, a přečkávat deprese, nepřízeň úřadů, narůstající nedostatek peněz, nekulturnost okolí, spory se spolupracovníky...

Jak vidíte podobné časopisy v jiných oblastech státu?
Co to je – podobné? Striktně vzato žádné podobné neexistují! Některé literární časopisy sice vycházejí v regionu, mají však celorepublikové autorské okruhy, zatímco Plž je zaměřen na region, je tribunou výlučně západočeské literární tvorby. Dokonce i včetně Karlovarska. Má sice samostatnou rubriku určenou pro „hosty“, ale to jsou opravdoví autorští návštěvníci: ostatní přispěvatelé jsou Západočeši nebo tvůrci s regionem spjatí. Bydlištěm, povoláním, studiem... Navíc periodik z regionu ubývá: severočeská Pandora a středomoravské Psí víno nyní vycházejí v Praze.

Což může být matoucí!
Někde je to na hraně: kupříkladu ostravský Protimluv je kulturní čtvrtletník, nikoli literární časopis.

Takže jste vlastně jediní?
Rozhodně by se měl nějaký další či jiný Plž objevit i v jiném regionu. Namátkou na Ostravsku je talentovaných literátů dostatek: mohl by tam začít vycházet Olž. A řadu let už vycházet mohl.

Třeba si to přečtou a pokusí se o to. Dokázal byste však odhadnout, jak se může literární život v Čechách, na Moravě a v literárních časopisech vyvíjet v příštích deseti, patnácti letech?
Víc bych si troufl odhadnout vývoj literární tvorby, proměny poetiky, estetické zvraty – to lze z literárního dějepisectví do určité míry a s nemalým rizikem odvodit. Leč odhadovat literární život v Čechách dovedou snad toliko literární Pýthie, a ty se, jak známo, vyjadřují záměrně nesrozumitelně.
Zdá se, že pšenka nepokvete tradičním literárním seskupením jako rozbředlé Obci spisovatelů nebo svou tvář (ne)hledající Asociaci spisovatelů. Už před mnoha lety se tvrdilo, že by měl vycházet puncovaný literární měsíčník, jímž byl kdysi Plamen, zvláště za redigování zesnulého Karla Kostrouna: všichni s tím souhlasili, ale nikdo se toho nechce ujmout.
Odpověď vyznívá asi dost banálně: bude čím dál víc přibývat e-literatury. Tudíž i e-literárního života. Ergo i e-literární kultury. Už teď jsou dobré e-literární časopisy, například léta už vycházející Dobrá adresa. Žel i řada špatných.

A proč je, propána, tak málo skutečných kritiků? A nebude jich ještě méně? Je těžké být kritikem? Kde jsou úskalí?
Především: jak vypadá „skutečný kritik“? Dá se to poznat, do jaké míry je skutečný a do jaké míry není skutečný? Kritici se (s nadsázkou řečeno) dělí na dva tábory: akademičtí vědátoři, kteří všemu rozumějí, jen literatuře jako kdyby často nikoli, a užvanění novináři publicisté, kteří kolikrát nerozumějí zhola ničemu a literatuře už vůbec nikoli. Málo platné, literární kritika je totiž umění, jde o tvůrčí činnost, kritik musí mít dar, jinak není kritik. Možná dar shůry daný, možná vyvzdorovaný. Ale vždy jde o dar, o míru talentu, a dar je vzácná květinka.
Proto je osobitých kritiků opravdu málo a k tomu kráčí o živé bytosti a ty mají všechny právo na omyl. Proč jich však je v českých zemích tak málo a proč kritičky jsou ještě vzácnější zboží, to opravdu vědí pouze zmíněné Pýthie. – Má to však i svůj rub: nenápadně a neznatelně, ale šmahem vymírají čtenáři kritické tvorby.
V literatuře pak její reflexe hyne na úbytě. Přesto míním, že rovněž v současnosti by „skutečný“ kritik měl v prvé řadě dobře znát světovou literaturu, jinak jeho soudy bývají krátkozraké, slaboduché, kolikrát i směšné. Jakou váhu může mít slovo a názor toho, kdo nemá načteno aspoň tisícovky děl hodnotné krásné literatury? Jenže kritikové bohemisté pohříchu bývají odstrašujícími příklady nečtenářů moderní světové tvorby.

A teď trochu žertem: Co je lepší? Číst, psát o tom anebo žít?
Ale číst a potom o tom psát, to je přece život, to může být život s velkým Ž, dokonce to je opravdový život s velikánským Ž. Vždyť tolik jiných věcí ve srovnání s četbou literárního textu a s jeho reflektováním je přitrouble pomíjivých a zejména krátkodechých!
Ale není to ani za mák jednoduché: „žít“ není snadné, umět číst hodnotný text je o poznání těžší a umět o něm napsat v intencích literárního myšlení, to už bývá zatroleně složité. Takový je ale život a literární život o to víc.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit