kaspar150.jpg

Adolf Kašpar (*27. 12. 1877, Bludov u Moravského Šumperka - †29. 6. 1934, Železná Ruda)

malíř, grafik, ilustrátor

Vystudoval Akademii u Maxmiliána Pirnera, usadil se v Praze na Malé straně, letní pobyty v Loštici připomíná tamní muzeum. Ve dvacátých letech snad nejvíce vydávaný ilustrátor.

Bibliografie:

Němcová Božena: Babička, 1903
Komenský Jan Amos: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, 1908
T. G. Masarykovi v šedesátým narozeninám, 1910
Washington Irving: Pohádky z Alhambry, 1911
Neruda Jan: Romance štědrovečerní, 1916
Bartoš František: Kytice z lidového basnictva našim dětem, 1913
Čelakovský František Ladislav: Toman a lesní panna, 1917
Svobodová Růžena: Pokojný dům, 1917
Frumar Adolf: Slabikář, 1920
Jirásek Alois, Filosofská historie, 1920
Winter Zikmund: Mistr Kampanus, 1922
Rais Karel Václav: Zapadlí vlastenci, 1924
Rais Karel Václav: Západ, 1925
Jirásek Alois: F. L. Věk, 1925
Jirásek Alois: Temno, 1926
Němcová Božena: Pohorská vesnice, 1926
Jirásek Alois: Ballada z rokoka, 1926
Adolf Kašpar gratuluje Fr. Táborskému, 1926
Jirásek Alois: U nás, 1927
Březina Jan: Paměti obce Bludova, 1927
Rais Karel Václav:Kalibův zločin, 1927
Rais Karel Václav: Horské kořeny, 1927
Táborský František: Rusava, 1928
Jirásek Alois: Bratrstvo, 1929
Neruda Jan: Večerní šplechty, 1930
Rais Karel Václav: Skleník, 1930
Kalvoda Alois: Dvě hry, 1930
Rais Karel Václav: Pantáta Bezoušek, 1945
Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice, 1957

kaspar450.jpg

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971