Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Jak žije populární spisovatelka Markéta Zinnerová v Jindřichově Hradci a na co ráda vzpomíná

zinnerova marketa jindrichuv hradec

Rozhovor s populární spisovatelkou knih pro děti a scenáristkou populárních filmů a seriálů Markétou Zinnerovou (* 21. června 1942)

Už jsi šestým rokem doma tady na jihu Čech, v Jindřichově Hradci, ve městě, které svého času bylo druhým nejdůležitějším v Čechách. Pak se z něj stala spící rožmberská růže, a přetiché město, jak ho nazval Ladislav Stehlík, si ten poklid víceméně uchovává. Někde ses už vyslovila, že na tebe působí blahodárně. Není to přece jen velký zlom oproti poměrně hektickému životu v Praze?
To bych řekla. A nejlepší krok snad v hodině dvanácté, abych následky hektičnosti života před ním ustála. Vybabrat se z polámané kondice dalo fušku a vzalo si čas, a protože stěhování je za úmrtím v rodině a svatbou údajně největší psychická zátěž /údaj z doby, kdy u nás nebývala nezaměstnanost/, dovedeš si představit, že jsem se babrala dlouho. Ale ten krok mě zachránil. Už delší dobu nemám pocit, že pro to co musím, nestíhám, co chci. Jindřichův Hradec už není spící růží, nabízí mnohé z palety kultury, společenské události, zázemí sportovcům i tvůrčí seberealizaci těm, kteří o ni stojí. Ale poklidný je. Je to v lidech, v jihočeské mentalitě, generace tu žijí ve vzájemné pospolitosti, v souladu s přírodou na dosah a výrazně harmoničtěji než obyvatelé mega měst. Stane-li se, že autobus má čtvrthodinu zpoždění, oživeně si sdělují „už jede!“ S řidičem se zájmem proberou, co se mu stalo. Co oživeně občas řeknou Pražáci, radši nechám stranou. Začal se mi vracet už neznámý pocit volnosti – nejen proto, že k Nežárce lemované lesní strání a vzrostlými stromy podél cesty k podhradí máme co by dup. Místní mě přijali úžasně, zprvu sice sem tam někdo s podivem, že se tu vyskytuju, ale nikdy ne jako náplavu. Možná proto, že je jim blízké, co ode mne znají. Nejlepší je, že po nějaké době přišlo i porozumění, proč se až na výjimky nedělím o svůj čas. To pochopí přátelé, tvůrci podobného ražení a ohleduplní lidé. Jindřichův Hradec je voňavá růže bez trnů.

Máš za sebou pořádný kus práce. Vím, že jsi velmi důkladná a nepíšeš snadno a rychle, není ovšem už čas, abys čtenáře oslovila něčím novým?
Načase je. Vždycky. To víš, že mě dlouhá prodleva rmoutí. Není ovšem o tom, že bych neměla co říct. Právě naopak. Čím déle se mi v šuplatech a krabicích vrší poznámky a rozepsané verze mých nedokončeností, tím víc k nim přibývá papírků s dalšími motivy na to které téma. V čem je problém, jsem už naznačila. K tvůrčí práci potřebuješ ničím nerušené soustředění. V sobě samé a bez vnějších ataků. Pak se náhle ocitám v paralelním světě, kde se volně vznášejí obrazy a jejich vyjádření slovy, vazby a souvislosti vztahů, bytosti, s nimiž dýchám. Vynořují se, anebo mizí, když na ně nemám čas. Samozřejmě ho nikdy nebylo, kolik bych si přála. Člověk žije svůj život, ať si jeho podoby zvolil nebo ne. Lásky, děti, zaměstnání, povinnosti, z nichž se nevymaníš, manželé, zájmy, přátelé i ti druzí nepřinášeli jen inspiraci, danili ji prostorem pro psaní. Tak to je. Patříš těm, které na svět přivedeš, rodině, k souputníkům na krátkou i dlouhou trať. Život je propletenec sdílení, vedle toho, které naplňuje a dává mu smysl i takového, co přistřihuje křídla. Škatule se spícími sny mám i pod postelí. Dalším problémem je, když jsem takříkajíc na vlně, že nápady na dané téma se překotně zmnožují.

Dokladem bezbrannosti autorky vůči sobě samé je seriál My všichni školou povinní – právě reprízovaný Českou televizí. Začíná prvním a končí posledním dnem školního roku. K Vánocům jsem se dopracovala až v desátém díle Svátky klidu a míru a předvánoční maléry dořešila v jedenáctém. Přes začarovanou třináctku /rozsah seriálů byl tehdy pevně stanoven dramaturgií a výrobou/ vlak nejel. Mnoho zajímavých peripetií osudu mých hrdinů tak žel bohu padlo pod stůl. Na celé jaro až po poslední Zvonění na časy mi zbyly dva díly. I přes některé handicapy, od nichž jsem konečně oproštěná /a bez záruky, že nepřijdou jiné/ píšu. Klasik pravil: „Umění je nejvyšší radost, kterou člověk dává sám sobě.“ Někdy to platí. Prostě žiju a píšu. Píšu a žiju. Jsem. Mám ovšem velké štěstí, že moje tituly se vracejí. Snad i proto, že jsou psané celým srdcem, to mi věř. Loni vyšel Za humny je drak, letos Indiáni z Větrova a Čtyři uši na mezi. Knihkupci na požádání mohou objednat příběhy Tajemství proutěného košíku a Kde padají hvězdy, pohádku Kočka Linda, poklad rodiny či Hádanky a básničky pro kluky a holčičky. Myslím, že v nakladatelstvích se ještě nějaké výtisky z posledních vydání najdou.


Jako úspěšná autorka televizních pohádek a také filmové určitě sleduješ novou tvorbu v tomto žánru. Zaujala tě některá z nových pohádek a myslíš, že se vkus radikálně změnil?
Jak vkus diváků nevím, ale řekla bych, že až tak radikálně ne. Divák přijímá, co je mu nabídnuto a rád přijímá nové. I při všech inovacích pohádky neopouští její staré kánony vzešlé z marné touhy po spravedlnosti, potrestání zla, splněné lásce a spokojeném životě. Tato přání jsou trvalkami navěky a většina pohádkových příběhů z nich vychází. Mám čtyřverší: ´Věčný příběh plný kouzel plní dětská přání. Spravedliví dobra dojdou, zlí jsou potrestaní. Kdyby nebylo určené dětem, spíš bych v názvu Pohádka volila společný jmenovatel ´lidská přání´. Nejkrásnější z dříve natočených jsou milované dodnes. A nevadí, že filmařům ke kouzlení musel stačit stoptrik, zrychlený záběr, zpětný chod, prolínačka, vkličování nebo zadní projekce. Nové technologie jí pochopitelně přinesly další vizuální rozměr. Počítačová animace vytvořená v souladu s obsahem dobrou pohádku obohacuje. Bezobsažnou nezachrání. Divák už toho viděl a jen tak pokoukání ho neohromí. Chceme se strachovat, stranit, usmívat se, prožít dojetí. Věřit v opravdovost citů aktérů. To ony určují pohnutky, logiku a věrohodnost děje a probudí naše city. Pokud je kořením pohádky i humor a pěkná řeč, tleskám. Ne často. Určitě Andělu Páně skvělé scénáristky Lucie Konášové v invenčním pojetí Jiřího Stracha. Nápad poslat ji do kin přišel bohužel poté, kdy byl natočen jako televizní film. Česká televize sice dodatečně uvolnila prostředky na další triky /v omezené míře, jsou drahé/, ale mít tu možnost od počátku, režisér by je s radostí zakomponoval do natáčených scén. Anděl by vzlétl výš.

A jaký je osud tvého scénáře nerealizované filmové pohádky Zlatá nitka? Ještě před půldruhým rokem jsi do něj ještě dělala nějaké úpravy.
Vše při starém. A tobě děkuju při svém elektrotechnickém analfabetismu za přepis. A nejen za to, Stáňo. Zlatá nitka je moje bolest. Scénář byl Českou televizí přijat. Protože filmové tvorby se zúčastní vždy v koprodukci, pohádka šla do výroby po podepsání smlouvy s producentem. Klekla po týdnu natáčení, producent nezískal přislíbenou půjčku. Nebudu líčit, kolik práce mnoha lidí znamenají a jak dlouho trvají přípravy, co obnáší její castingy, natáčecí plán, jak náročné je období, kdy se scénář předělává, aby co funguje, fungovalo podle režisérových představ jinak, a taky v souladu s vybranými lokacemi, omezením triků apod. Nepřijetí díla se děje, člověk se s tím musí vyrovnat, může hledat chyby i v sobě. Ale Zlatá nitka je nenarozené dítě. Měli jsme krásné obsazení: Marika Šopovská, Filip Tomsa, Viktor Preis, Lucka Vondráčková, Pavla Tomicová, Radek Holub, Braňo Holíček, Michal Novotný a další vynikající herci se na ni těšili. Byly hotové kostýmy renomované návrhářky a Martin Maxa překvapil krásnými motivy filmové hudby a srdcařským textem ústřední písně. Cítila jsem osobní vinu. Když věřili pohádce, věřili i mně. Vyhýbala jsem se setkáním, evokovalo by jejich zklamání ze zmarněného času, práce a radosti. – Jeden z významných důvodů, proč jsem se nějak polámala a s mužem, naštěstí se příliš necukal, odešla vrátit se k sobě do jižních Čech. Pohádka se do hry nevrátila. Noví lidé, nová koncepce, jiné projekty. Pro mě se Zlatá nitka třpytí.

Co ti nejvíc pomáhá k doplnění tak nezbytné energie?
Není to každý den totéž. Nezáleží na pořadí jmenovaného. Jen si uvědomuju, že toho je, a stejně člověk zmíní jenom zlomek. Les. Každý strom. Nebe nad hlavou a mír v sobě. Aby se potřebovala hrnout na papír. Smysluplnost konání. Že se mým blízkým nic zlého neděje. Klidný domov. Pár přátel a lidí, které ráda potkávám. Úsměvy. Přívětivost. Že si připadám ukotvená. Že zatím držím pohromadě. Svěží studená sprcha po teplé koupeli. Je mi lehce a slavnostně z architektury přírody, ráda ji vnímám tiše. Vjemy z estetiky velkoleposti i maličkostí stvořených člověkem. Obrazy, hudba, poutavé knihy, chrám, půvab zahrádky za plotem. Labradorit na psacím stole, nádherné obrazy v něm ukryté se proměňují a září barvami světla. Je můj tichý přítel.

Podělíš se s nějakým hezkým zážitkem, který bys chtěla sdělit i ostatním, něco jako „veselou historku z natáčení“?
Radši řeknu vtip, ať pro jednu nešidím druhé.
Potápěčská loď uprostřed oceánu. Nikde ani ostrůvek, natož plavidlo. Najednou potápěč pod hladinou obdrží zprávu: „Franto, polez nahoru, loď se potápí.“
Hustý, viď?

Markéty Zinnerové se ptala Stanislava Zábrodská

Rozhovor je z roku 2014

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Zinnerová Markéta Rozhovory

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit