Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Hans Christian Andersen. Asi první monografie ve spárech Heleny Březinové

pohadky andersena brezinova

Původkyní pravděpodobně zcela první české monografie o pohádkách Hanse Christiana Andersena (1805-1875) je od roku 2018 půvabná překladatelka a literární vědkyně Helena Březinová, jejíž práce se jmenuje Slavíci, mořské víly a bolavé zuby.
Co víc, je natolik schopná, že práci doplnila triem vlastních překladů pohádek Teta Bolízubka, „Ve městě jsou bludičky,“ pravila bába z bažiny a Zelení drobečkové. Stojí za přečtení.

A sice nás pocelování hodná Helena Březinová neobeznamuje s celým korpusem víc než dvou set Andersenových pohádek, ale rozšroubuje o to zevrubněji jak ty přímo kanonické, tak několik méně známých.
Ví, co dělá, šije to s ní a vědomě akcentuje aspekty, jimiž H. CH. Andersen předjal moderní literaturu. Březinová přitom po právu vychází z teze, že pohádkář dětský žánr pouze využil k výpovědi pochopitelné... často spíše čtenářstvu už dospělému. A to se děje i navzdory starosvětskému tónu příběhů, v jejichž druhých plánech opakovaně probleskuje nemožnost pospojovat lidskou zkušenost ve smysluplný celek.

andersen portret
Hans Christian Andersen

Mezi důvěrným tónem a znepokojivými tématy zívá u Andersena často přímo propast a nepochybně se jedná o až podvratný záměr, jak to sama badatelka definuje. Pohádky sloužili dánskému tvůrci jako laboratoř, ve které si pohrával s tradičními literárními formami, a prováděl to vlastně dosti drze. Sabotoval původní vzory, různě je převracel.

„Byť se v korpusu oněch dvou set dvanácti pohádkových textů najdou i přímočará a mravoličná podobenství jako Pohanka (1841) nebo pohádky s průzračným evangelickým poselstvím jako Divoké labutě (1838) odkazující k žánru legendy, tedy texty, jež nepodrývá Andersenova jinak všudypřítomná ironie.“
Ale mezi nejpřekládanější a nejčtenější patří ty pohádky, které lze označit jako výrazně dvojaké, a jde o natolik otevřené texty, že v nich lze nalézt i pozoruhodné analogie a strukturní příbuznosti s příběhy Franze Kafky.

Andersen a Kafka
Jako důvodné se vyjeví zvláště srovnání pohádky Slavík s Kafkovým Císařským poselstvím a srovnání pohádky Stín s Umělcem v hladovění. Shody zaujmou – a byl to jistě nejen literární badatel Wilhem Emrich, kdo plně pochopil, že dosazením interpretací do Kafkových textů se na nich dopouštíme násilí. A totéž platí pro Andersena. I když... Zcela kategorické tvrzení o absenci jakéhokoli metafyzického zdůvodnění je u Andersena - na rozdíl od Kafky – problematické už proto, že byl věřící, a jeho Sněhovou královnu lze plným právem chápat jako k Písmu odkazující, přímočaré zvěstování evangelia.

trnka mala morska vila

O díle, ne o autorovi
Jako přínos a pozitivum knihy Heleny Březinové chápejme, že sice úvodem velmi zajímavě převypráví Andersenův životopis, nicméně ji pak zasahují výlučně jeho texty.
Jen ty činí, jak sama říká, pohádkářův život zajímavým; a pokud nahlédne do deníků nebo dopisů, dovolí si to udělat výhradně proto, že právě v nich objevila takřka doslovné shody či explicitní komentáře k té které pohádce. Tato hrstka exkurzů tedy vždy slouží k osvětlení pohádkového textu - a jde spíš o výjimky; autorka nikdy nemíří opačným směrem a v žádném případě tady nehledá klíč k tvůrcovu soukromí.

Připomíná, pravda, že to stejně už „spáchali“ jiní. Jen ošidnému tématu Andersenovy (pouze předpokládané) homosexuality bylo věnováno od počátku dvacátého století víc než deset prací a ani sama Helena Březinová se neubránila, aby necitovala spekulaci, podle níž pohádkář miloval syna svého mecenáše Collina. Pozor však, i tentokrát badatelka cituje důvodně, protože onen traumatický moment, kdy mladý muž odmítá v dopise Andersenem nabízené tykání, pohádkář po letech zachytil v jedné pohádce. A doslova dokonce užil přirovnání z toho psaníčka, takřka jako jakousi veřejnou pomstu.

České překlady i absurdní úpravy
Překladatelka Helena Březinová učinila svou knihu až zábavnou. Čím?
Její úvodní částí Andersenovy pohádky v českých překladech. Zde hovoří o „disneyfikaci“ slavného pohádkáře a cituje úpravy, které jdou - zvláště ve finále některých pohádek - přímo proti Andersenovu duchu. Jistě tu byly důvody: „přežvýkat“ sofistikované texty dětem, nicméně Andersen sám zdůraznil koncem svého života, nakolik myslil při psaní na dospělé, a odmítal dokonce vlastní sochu, která jej představovala v dětské společnosti.

trnka andersen pohadky
Ilustrace Jiří Trnka

Březinová dokonce objevila českou úpravu pohádky, kde jsou na konci potrestáni oba braši, kteří pomyslně vysvlékli císaře v příběhu o jeho Nových šatech.
Zrovna tak báchorka Princezna na hrášku nikde nepřivádí na scénu hrdinčiny královské rodiče, ba naopak, autor tu nechává volné pole fantazii a nelze zamítnout ani takovou verzi reality, podle níž je dáma, která přišla z deště, vlastně prostitutkou. Netřeba zdůrazňovat, že moderní adaptace to opět úplně zastřela, a jak Březinová upozorňuje, najít dnes mezi tím vším opravdu ryzí (a tedy většinou Fröhlichův překlad), není samozřejmé. A ač slovutný Františel Fröhlich své překlady zveřejnil poprvé už víc než před sto lety, stále jsou naštěstí použitelné.

Závěrečná, osmá část knihy je o Fatálním selhání komunikace a ukazuje podobné situace na příkladech „nezlomně mlčícího“ Statečného cínového vojáčka ve vztahu k papírové tanečnici, Pastýřky a kominíčka, Smrčku a Malé mořské víly (víly „s amputovaným jazykem“).
Inspiroval mnohé

Andersenovy příběhy vkládaly cit i něhu například do kmínku ještě mladého, a přece nakonec spáleného vánočního stromku. Do srdcí figurek. Nepůsobí to jistě vesele a není mimochodem sporu, že také zmíněný už Kafka Andersena četl.

Ale kdo jej nečetl, že? A Helena Březinová to přímo nevypočítává, neboť to již je nad rámec jejího pátrání, avšak ozvuk Smrčku objevíme například v knize Marie Kornelové Vendulčiny oříšky (1960) a ozvuk Pastýřky a kominíčka v úvodu knížky Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem. U Klimenta, pravda, oživlé hračky necouvnou po výstupu komínem před celou šíří světa (jako to udělají u Andersena) a pokračují dál a dál.
V knize Heleny Březinové rozhodně zaujmou mnohé převzaté ilustrace, kterým dominují práce Karla Šimůnka. Někdy až bizarní. Asi nejděsivější z nich zachycuje tenounkou Bolízubku.

Helena Březinová
se narodila roku 1974, přednáší skandinávské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, odhání nadále ctitele a překládá beletrii z dánštiny. Jen to, kolikrát už byla v Dánsku, nevím.
Helena Březinová: Slavíci, mořské víly a bolavé zuby. Pohádky H. Ch. Andersena mezi romantismem a modernitou.
Recenzovali Petr Bílek a Jiří Stromšík. Host. Brno 2018

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit