Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod. F.V.

A+ A A-

Spisovatelka Markéta Zinnerová píše knihy v tichu Jindřichova Hradce. Velkoměsto důchodcům nesvědčí

zinnerova marketa jindrichuv hradec

Markéta Zinnerová před čtyřmi lety natrvalo opustila Prahu. S manželem Milanem Jílkem přesídlili do jižních Čech. „Život je pohyb a změna,“ pravila maminka a pro začátek popotáhla tatínkovi psací stůl. – Cituji vás z knížky Kočka Linda, poklad rodiny. Je to i vaše osobní vyznání?


Ano. A stejně tak tatínkovo z téže pohádky „miluju ticho, pořádek a klid“. Důvodem ke změně byla nová realita. Historická krása a trvalé hodnoty Praze zůstávají. Proměnlivé jsou věc jiná. Už nám, tedy spíš mně, přerůstaly přes hlavu hluk, ovzduší, dramatický růst nákladů na bydlení. Taky zločinnost a všudypřítomný stres. Okolnosti, které trvale vedou k horšímu, měním za jiné. Tedy pokud můžu. Velkoměsto důchodcům nesvědčí.

Se zločinem jste se setkali osobně?

V poslední pražské dekádě jsme přišli o auto, v dalším o autorádio. Dvakrát mě okradli v metru, jednou se pouličnímu gangu velmi zadařilo, když jsem šla ze spořitelny. Při návratu z chalupy muž vynášel z auta zavazadla, do bytu přinesl o dvě míň.
Při návratu z hospody ho v noci přepadl zdrogovaný mladík. Typoval jej na bezmocného staříka, netuše, že ovládá bojové umění a sportovně střílí. Milan ho předpisově zpacifikoval a zatímco mu na zemi škemral, ať ho pustí, přivolal policii. Té ho pak grázlík čile označil za útočníka. Jílka nevykolejilo ani tak přepadení, jako následný soud. Musela se prokazovat jeho nevina včetně znaleckého posudku, že je normální a nehraje si po nocích na pistolníka.
Tyhle lapálie jsou, doufám, svou četností nad pražským průměrem na jednu rodinu, ale i méně by bylo dost.
Takže suma sumárum, podtrženo, sečteno.

A poslední pomyslnou tečkou se stalo co?

Byly nejmíň tři, znáte to…
Zasáhla mě nezdařená realizace filmové pohádky, ke které jsem málem tři roky psala a přepisovala scénář. Měla výborné obsazení, hotové kostýmy, kompletní přípravu. Po prvním natáčecím týdnu se ukázalo, že producentovi „vybouchly“ peníze. Setkání s těmi, kteří do Zlaté nitky vložili naději, talent, práci a čas, navozovala trpkost.
Pro ticho a klid jsem si chodívala na Olšanské hřbitovy. Naplňovaly mě pokorou a dojímaly konečností i přesahem osudů. I když vnějšího ticha tu až tak moc není, hluk z ulic hřbitovní zeď jenom tlumí. Najednou nade mnou zaburácelo letadlo. Pár decibelů navíc, a sklenka se rozbila. Nebo pohár přetekl. Čas dozrál nebo se naplnil. A bylo vymalováno. Nebo šmytec. Jak se vám líbí. Tečka.

Co na to váš manžel? A proč jste volili jižní Čechy?

Dlouho jsem ho přemlouvat nemusela. Možná řekl s humorem sobě vlastním, „muž následuje ženu svou“. Magnetem byla chalupa poblíž Jindřichova Hradce. Cesta po dálnici se s věkem jeví čím dál delší. Na Praze už nelpěl. A město nad Vajgarem a Nežárkou, jedno z nejpůvabnějších v naší zemi, nám přirostlo k srdci už dávno. Krajina je tu prostorem pro klid v duši a snění.


Mluvící kočka Linda, poklad rodiny

Přece jenom, nechybí vám stýkání se s umělci a společenský ruch velkoměsta? Není toho klidu pro spisovatelku až moc?

Naopak. Léta jsem k němu toužebně – a často marně – směřovala. Bez nerušeného soustředění příběh nedám dohromady. Problém ovšem přinesl samotný přesun. Co mu přecházelo a potom následovalo, v pozdějším věku neodsejpá. Kompletní rekonstrukce bytu si mě dlouho žádala celou. Psací stroj /píšu na stroji/ mlčel. Ručně psaných papírků s útržky nápadů bylo všude plno. Tím to víceméně haslo. Snažila jsem se utěšit, že pták taky nejprve postaví hnízdo, než snese vejce. – Ale neoblítává úřady, třeba.
Pravda je, že energii, abych všecko, co si umanu, zvládla souběžně, nemám. Leč stalo se, a bývám ve své bublině.

Bublina je…?

Pro mne ticho uzavřeného světa. Prosím, vstup zakázán. Rozprskla by se. Mimovolně se v ní propojují myšlenky s pocity, vzpomínky a představy. Klíčí fantazie, vynořují se obrysy postav a příběhů. Bez ní nemůžu být celá. Vnímaví vlídní lidé to chápou a neruší.
Ostatně svoji bublinu potřebuje kdekdo, ať jí říká jakkoliv. K meditaci, usebrání se, nabrání sil, každý podle svého.

Nepřipadá si váš muž někdy opuštěný?

Ani náhodou! Má kamarády ve zbrani /doslova/, objíždějí všemožné střelecké soutěže. Na chalupě se pere s přírodou. Desítky let učil na lékařské fakultě. Doposud v letních kurzech vyučuje mediky masérským technikám. Svoje špičkové znalosti zúročil v Hradci; často se domů vracívá s radostí, že někdo, kdo se k němu dobelhal, odešel v pořádku. Je člověk pro lidi, jako po svém já.

Vy se většinou věnujete dětem a soužití dětí a dospělých. Vaše postavy působí, jako byste je důvěrně znala, proto jsou lidem tak blízké. Kdo a co je zdrojem Vaší inspirace?

Určitě nekonečná škála přání a činů plynoucí z různorodosti lidských povah. Jak na koho nebo na co reagujeme a konáme, spoluurčuje náš vlastní příběh.
Některé postavy mají svůj předobraz. Do jiných tajmo otisknu kousek sebe. Celek si vymýšlím. Z reality, včetně autentických útržků dialogů zakomponuju jenom to, co podporuje daný příběh. – Ten většinou vychází z přání, aby co je, bylo, jak si vysním já.
Psaní je citová záležitost. Promítá se do něj, co povznese srdce nebo odře duši. Někteří z těch, co dobře znám,  se nemohli nestát inspirací. Především všechny moje děti v dětství. K zulíbání, kvítka z čertovy zahrádky, jak chcete. Synkovi, který mi dal nejvíc zabrat, jsem říkala moje těžce vydobytá inspirace.

zinnerova 2
Markéta Zinnerová v Jindřichově Hradci

Takže problémy Jirky Olivy ze seriálu o učitelích, rodičích a dětech jste vlastně prožívali doma?

Denně. Svérázných nápadů, průšvihů a hlášek bylo tolik, že díky jim přišli na svět ještě dva malí kluci s velkým srdcem; Vojtíšek z Tajemství proutěného košíku a Fanda Bystrá liška v Indiánech z Větrova.
Ale Jirka Oliva a jeho čelní náraz na učitelku Hajskou asi zaujal nejvíc. Maléry nesoustředěného žáčka si mnozí ztotožnili s tím, co sami znají. Pár rodičů mi napsalo, že určitě znám jejich prvňáčka, učí ho Hajská, jen se jinak jmenuje, a Jirku jsem psala podle něj. Víc mě potěšit nemohli. Touha autora je, aby diváci a čtenáři spolu s ním zahlédli ve sklence vody moře. Tak jsem to chtěla, a nejenom v motivu Jirky.
Seriál spojuje moje krédo, které se mnou sdíleli mimořádně citlivý režišér Ludvík Ráža a úžasní špičkoví herci: Lepší je vnímat se, a proto si rozumět, než se osočovat a stavět mezi sebou zeď. Lepší je pomáhat si, než ubližovat. Myslet taky na druhé je lepší, než jenom na sebe. Dobré je věřit na lásku a ctít důstojnost malých i velkých.
Ještě k Jirkovi Olivovi. Moc mě tehdy dojal Doc. MUDr. Matějček, proslulý „přítel zlobivých dětí“. Spolu s kolegy mi vyslovil uznání za ztvárnění dyslektického dítěte. A taky za způsob, jakým tata Jirkovi pověděl o adopci.

princezna_z_tresnoveho_kralovstvi
Princezna z třešňového království. Jedna z nejlepších knih Markéty Zinnerové

Poselství seriálu My všichni školou povinní je dnes možná důležitější než v době vzniku. Výkony hereckých legend, z nichž některé už bohužel v žádné nové roli neuvidíme, jsou nezapomenutelné. Kdy ho vlastně televize vysílala naposledy?

Jestli máte na mysli jeho domovskou Českou televizi, tuším že v roce 1988. Od té doby nikdy. Proč, nevím. Nerozumím tomu. Komerční televize u nás, na Slovensku a v Německu se k němu čas od času vracejí.

Co vaše „dětské inspirace“ dnes? Pomamily se?

Nejmladší syn napsal pár humorných trampských povídek. Neměly chybu. Psaní je ovšem o trvalé motivaci. Zvolil si jinou cestu, je jeho a jistě udělal dobře.
Pavel psával osobitým jazykem pubescenta a v šestnácti získal za drobné povídky cenu v národní soutěži mladých talentů. Jeho dětské a pozdější vylomeniny ukazovaly na různorodost nadání. /Což bývá průšvih samo o sobě./ Naštěstí je šikovný manuálně a svoji tvořivost spojil v celek. Před několika lety založil internetový časopis pro kutily. Píše do něj, realizuje kutilské vychytávky a fotografuje.
Petra odmala kreslila. Z jejích čtyř let mám obrázek malovaný pastely, sytě modré moře s korunou slunce přes obzor. Nebo strakatého kohouta. – Tudíž je jasné, proč malá Klárka skládala obrázky do proutěného košíku.  – Vystudovala UMPRUM, ilustruje a zabývá se designem. Kromě jiného nás geneticky spojuje smysl pro laskavý humor, takže některé moje knížky, například Hádanky a básničky pro kluky a holčičky, ilustrovala dcera Petra Jelenová.

zinnerova 1
Markéta Zinnerová s manželem Milanem Jílkem

Můžeme se od vás těšit na něco nového?

Shodou okolností na Kočku Lindu, poklad rodiny, o které jste se zmínili na začátku. Stala se hrdinkou třináctidílného večerníčku, první se vysílal na Boží hod vánoční. Točila ji režisérka Nataša Boháčková, slovem provází Bára Hrzánová a výtvarnou podobu jí dal Michal Švec.

Kdežto knihu provázejí ilustrace Petry Jelenové. Které z nich dáváte přednost?

To se nedá říct, jsou nesouměřitelné. V mnohém se výrazně liší i dějově, ale především scénáře jsem psala pro animovaný večerníček. Minimalizuje se dialog. Základem je akce v pohybové nadsázce. Ta je Michalovi Švecovi vlastní. Klobouk dolů před animátory, režií a náročnou prací všech ostatních. Na předváděčce děti tleskaly a skandovaly Lindino jméno. Bude těšit.
Kočka Linda, poklad rodiny je humorná moderní pohádka o tom, jak to mezi námi bytostmi chodí. V knížce mají svůj svérázný dialog a slovního humoru při líčení situací jsem si užívala podle libosti. Petřiny obrázky s ním souznějí. Kotě Lindu si s bráškou kdysi přinesli domů. Obrázek psacího stolu a stroje, do kterého Linda nadšeně mydlí tlapkami, je inspirací z dětství. Obě k ní máme osobní vztah. Velmi nás těší, že získala ocenění SUK 2000. V letošním roce vychází znovu a tak, která je komu bližší, můžou děti posoudit samy.

Chtěla byste něco vzkázat čtenářům Čítáren?

Toho je… Aby si vzájemně darovali radost. Neztrpčovali život druhým, a tím i sobě. Bumerangy se vracejí. Pokud to jen trochu jde, určitě smíření a odpuštění.

tajemstvi prouteneho kosiku
Tajemství proutěného košíku

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Zinnerová Markéta

Komentáře  

# Lenka+Jitka 2016-09-03
Přejeme paní Zinnerové ještě hodně elánu, aby mohla napsat další krásné knížky. A za ty, které už máme doma v knihovně ji moc děkujeme. Lenka a Jitka
Citovat