Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Vlastislav Toman. Co píše legenda Ábíčka o socialismu. Mladí ať to raději nečtou

toman vlastislav zlata kniha komiksu

V souborném vydání se komiksu o Kruanovi prodalo půl milionu výtisků. Naposledy se vynořil ze Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana v prosinci 2013, kterou získáte, pokud podpoříte kampaň za natočení filmu o Kruanovi. Autor sám se s optimismem sobě vlastním domnívá, že někdejší nadšence pro časopis Abc, ve kterém se „Kruan“ léta letoucí objevoval, najde i mezi podnikateli, milionáři a miliardáři, kteří si vybaví vlastní dětství.


„Už když začaly vycházet první příběhy o Kruanovi,“ řekl nedávno spisovateli Janu Vavřičkovi, „ozývali se první čtenáři, že by příběh měl být zfilmován. Bohužel tomu doba nenadbíhala a technologie už vůbec ne, i když se jeden čas uvažovalo o čistě kreslené verzi! Ale dnes se časy změnily, dlouhé řady komiksů jsou dávno zfilmovány a přál bych si, abych se ještě té filmové podoby dočkal osobně a nikoli v plechovce, promiňte, urně.“
Já sám se s publicistou, scenáristou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem seznámil kdysi díky české Obci spisovatelů, ale prvořadě jsme se semkli uvnitř Střediska západočeských spisovatelů na Americké 29 v Plzni. Ledacos jsem o Vlastovi věděl už z dřívějška a kdo by ostatně v dětství nezavadil o Abc mladých techniků a přírodovědců, v němž působil od jeho vzniku (1957) zprvu jako redaktor techniky, od roku 1959 co šéf. Pětatřicet dlouhých let života s tímto časopisem dnes vyústilo Tomanem přijatou funkci odborného poradce redakce.

Co vůbec děláš dnes v březnu 2015?
Finišujeme na projektu Kruan a tak každou chvíli ještě něco někam píšu. Zbývá pár dní a pár tisíc korun.... Do toho mám rehabilitace od paní doktorky (ještě mě dnes ortoped posílá na Bulovku nemocnice na menší zákrok na lokti levé ruky), dopisuji scénář komiksu První stádo pro Abc, mám rozpracovaný námět na velký komiks do Abc a dělám konkurz s výtvarníky, kteří by jej malovali. Do toho teď Abc přišlo i s návrhem dělat výstavu u příležitosti 60. ročníku (v dubnu v OC Letňany v Praze).

Jak ses vlastně stal novinářem a spisovatelem? Původně jsi přece studoval elektrotechniku a měl z tebe být konstruktér!
Ale není. V Plzni jsem chodíval do filiální redakce Mladé fronty, kterou tenkrát vedl redaktor Ludvík Mištera, báječný člověk. Bylo nás, pravda, povícero, kdo mu pomáhal. I já se občas ohlásil s nějakou novinářskou informací, až mi povídá: „Vlastíku, ale přece dokážeš zprávu napsat sám!“ Tak jsem to zkusil, šlo to. Díky, Ludvíku Mištero, že jsi mi pomohl přehodit životní výhybku!

Říkáváš mi: „Jsem Plzeňák žijící v Praze...“
Právem. V Plzni jsem se narodil a prožil prvních dvacet let do vojny. Na tu jsem šel s přesvědčením, že se do rodiště vrátím, ale osud mi přehodil výhybku a já mířil z Písku, kde jsem začal sloužit u spojařů, do Prahy. Ale ani v metropoli a v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem ještě neuvažoval o tom, že se už do Plzně nevrátím.

Odkdy jsi na to téma přemítat začal?
Když vojenští páni Zástavu zrušili, naskytla se šance nastoupit do nového časopisu pro děti a jí si splnit dávný sen, který jsem měl již jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.

Redakci skautského Vpředu jsi prý několikrát navštívil už tenkrát.
V letech 1947-1948. Poznal jak tak doktora Karla Bureše i Jaroslava Foglara. Nu, a nástupem do časopisu Abc se stal ze mě Plzeňák žijící v Praze, což platí dodnes, jak říkám, a celé mé plzeňské údobí od dětství po dospělost se mi stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci, kdy připomenu jen kreslený seriál Strážci, který se odehrává z velké části na Petrohradě a na plzeňských Slovanech, v seriálu na Petrově a na Slovance.

A navíc i v okolí Plzně, jak vím...
Jistě. Na Hrádku i jinde. Hrdiny se stala pětice kluků, což jsem původně byl já (Hadži) a kamarádi Václav Štekl (Zrzek, v reálu budoucí známý herec), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Za léta vzniklo postupně 176 stran a tři knihy (Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce) na tenhle námět.

Četl jsem i tvou vzpomínkovou práci Můj život s Abc – ábíčkem (2005), ve které uvádíš i další příklady svých vztahů s Plzní.
Jedná se nepochybně taky o knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem, obě vyšly v Západočeském nakladatelství. K napsání té první mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta plzeňského souboru Divadlo naší doby (DND) v někdejším mlýně u Stříbra, k sepsání druhé vedla cesta přes proslulou sbírku historických zbraní v tehdejším Městském, dnes Západočeském muzeu v Plzni. Učarovaly mi na celý život a v příbězích psaných střelným prachem jsem pokračoval ještě i ve výboru Dlouhý oheň smrti. Ale s Plzní a okolím se prolnuly i další aktivity; například v roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů Abc na Radyni a později přibyly i setkání u rozhledny na Chlumu a pod Přimdou. Dlouho jsem taky spolupracoval s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže a s Městskou stanicí mladých techniků, došlo na řadu besed a na Výstavišti se konala z mé iniciativy i První celostátní přehlídka mladých techniků (1961), na které mělo Ábíčko vlastní expozici. I v mé pozdější literární tvorbě se plzeňské prvky vynořují a občas je hrdinou Plzeňan nebo někdo ze západočeských končin.

Tvůj sci-fi titul Velmistr žánru ale už má nepochybně celostátní dosah.
To se přenášíme do další oblasti mých zájmů i mé práce a mě to velmi překvapilo, když jsem byl pozván do Chotěboře na 12. festival Fantazie, abych převzal ocenění v anketě Aeronautilus a byla ohodnocena má dlouholetá organizátorská i tvůrčí práce.

Kdo o titulu rozhodoval?
Hlasy odborníků, ty jistě, ale taky sami účastníci festivalu, většinou mladí. Překvapilo mě i potěšilo, že taky oni má dílka znají. V Abc jsem prostě býval na očích, zatímco teď jako senior mám takových příležitostí méně. Naštěstí taky jsou a svého času jsem kupříkladu vystoupil v České televizi v pořadu RETRO v části věnované starším českým seriálům.
Při té příležitosti jsem obdržel i další titul.

Jaký?
Nazvali mě (smích) ikonou českého komiksu.

A na jednom Světě knihy ti pak Akademie science fiction, fantasy a hororu udělila i cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu. Nehrála tu ovšem občas roli i (nesporná) kvantita tvé tvorby?
Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita a taky některé mé aktivity ve sporech o to, co to vůbec je komiks. Na rozhraní roků padesátých a šedesátých byl totiž šmahem odsuzován jako západní ideologická diverze, a proto i zakazován. Ale pak se společným postupem redaktorů přece povedlo dosáhnout toho, že náleží do literatury jako žánr.

Původně ho metli pod koberec?
Studená válka rozhodně řádila v mnoha oborech i směrech. Nám se ale povedlo nastolit jakýsi neutrální stav. Něco podobného se opakovalo znova v letech sedmdesátých a podařilo se komiks zachovat i rozvíjet, jak dnes dokazuje i prestižní Encyklopedie Tomáše Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareše. Dá se skutečně říct, že se ve druhé polovině dvacátého století dařilo českému komiksu jako nikdy předtím. Platforma pro publikování nebyla úzká! Všechny naše časopisy pro děti a mládež tenkrát komiksy tiskly, od Sluníčka a Mateřídoušky přes Ohníček a Pionýr a včetně Sedmičky, Mladého světa, ba novin Mladá fronta.

A ABC?
Bylo dokonce vlajkovou lodí. V každém čísle jsme uveřejňovali dva velké komiksy, jeden malý humorný a k tomu stripy v rubrice Kompas. Často jsme je vřazovali i do přílohy zvan= Déčko a od roku 1985 začaly pravidelně (už předtím nepravidelně) vycházet Abc speciály. Přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak i nové příběhy, a sečteno šlo o stotisícové náklady za dostupnou cenu. Námětů a scénářů jsem napsal jen tehdy asi čtyřicet a zmiňovaní už Strážci jsou po Rychlých šípech druhým nejdelším seriálem z klubovního prostředí.

Nu, a co Kruan? On sám jako hrdina se, připomínám, objevuje teprve ve třetí sérii a celek zatím sestává z cyklů Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Dodáš i něco k plánované filmové podobě?
Nejméně ještě to, že ve světě teď filmované komiksy frčí.

Frčí znovu i ABC?
Vcelku. Ale jednu dobu mělo krizi. Za minulého režimu jsme nesporně měli časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách železné opony, a to jak novináři, tak pracovníci mládežnických organizací a pedagogičtí odborníci, jak vím z mezinárodních konferencí, ze setkání dětských organizací i z návštěv partnerských časopisů a pobytů zahraničních kolegů u nás. Nechť je mi prominuto, že stále mluvím o Abc, ale právě ono bylo mnohokrát oceňováno jako unikátní a originální, a to zvlášť v kombinaci s jeho vysokým nákladem.
Výrobní náklady pokrývala tehdy tzv. záporná daň (dotace ze státní kasy), ale poté, co nastala cenová liberalizace (1990-1991), šly ceny raketově nahoru a progresivně zrostla daňová zátěž. Nebylo výjimkou, že ve Frontě provedli ekonomické propočty, aby určili cenu toho kterého časopisu, a vzápětí se vše zase změnilo. Tiskárna totiž zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy také podražily, distribuce náhle vyžadovala vyšší rabat a v rodinách se ještě k tomu začalo šetřit právě na časopisech pro děti! V Abc jsme v průběhu předchozích let měnili ceny jen o pár desetníků a v letech osmdesátých jsme marně žádali o zvýšení ceny z tří korun na pět, když jsme měli náklad okolo tří set tisíc výtisků. ÚV KSČ ale podobné zdražování od stolu zamítlo. Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Oblečení dětí se ovšem zvýšení cen dočkalo a koloval vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!

Druhou příčinou krachu po převratu se pak stala i příliš pomalá reakce na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly konkurenční i cenově. Byly nové i s příchutí donedávna nedostupného zboží, což lákalo. Vzniklo i několik českých časopisů, zejména pro ty mladší děti, ale většinou záhy zanikly.

Nebyla snad před převratem ekonomická návratnost důležitá?
Ale taky. Stát ovšem měl své možnosti, jak přerozdělovat finance, a podpořili se třeba právě dětské časopisy. Má dáti, dal, platí v každé ekonomice. I proto mělo v letech osmdesátých dojít k úpravám a tehdy by zdražení nebylo ještě velké, takže by ho rodiče přijali. Jen u Ábíčka se v letech 1972-1989 zdvihl náklad ze 135 000 výtisků na 315 000.

Víš, jak tím vzrostl zisk?
Hodně. Ale časopisy byly ideologicky manipulovány vydavateli, tedy i Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM). Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo za týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, dětské časopisy jsou však má doména. Do roku 1983 několikrát měnily adresy, soudě však podle různých průšvihů, dělali mí kolegové dobré a čtené čtení a vedle nezbytných oficialit se často pouštěli na pole neoraná a byli neposlušní. U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, jsme podle mě zachovali profil i tvář. Leccos se dalo ošidit a obejít i pouhým přifařením znaku sjezdu či výročí k reportáži.
Samozřejmě, že se nahoře občas něco nelíbilo a zahřmělo. Dopadlo i pár postihů, ale pro mě osobně bylo nejtrefnějším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do ruky dostal dopis jednoho tatínka, který o Ábíčku říká, že to byl časopis, který se dal číst.

Pamatuji, že váš časopis mnohé podnítil mnohé například i k budování tzv. minikár. A co čtenářské kluby? Nebyl to snad unikátní vztah časopisu se čtenáři, který v zahraničí neexistoval?
S myšlenkou čtenářských klubů přišel první Jaroslav Foglar. V předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít k vytvoření jednoduchého i lákavého programu Třinácti bobříků. Vytvořil souběžně i vzorové Rychlé šípy a tito chlapci ukazovaly, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas a jací by kluci i děvčata měli být. Přihlášky se jen hrnuly. Za čtyři roky 1937-1941 jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600! Ale je pravda, že ne všechny existovaly pořád. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců, načež se rozpadly. Ale dost bylo těch, které přežily okupaci, i když samotný časopis již dávno neexistoval!

A v míru?
Foglar obnovil kluby v časopise Vpřed a obohatil činnost o nové prvky a podněty. Ale i tady kluby, a bylo jich posléze asi 12 300, skončily. Kdy? Samozřejmě v roce 1948 se sloučením Vpředu s týdeníkem Junák, které oficiálně souviselo se šetřením papíru.

Uplynulo patnáct let...
Uplynulo. A bylo lákavé zkusit, zda by taky děti šedesátých let o klubovou činnost měly zájem. Doba se ale změnila a měnily se i zájmy. Nyní navíc existovala jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole.
Naštěstí se ukázalo, že by přece bylo možné, vhodné i prospěšné obohatit její činnost o práci v místě bydliště, a tedy mimo školu. Ústřední rada PO ČSM hledala možnosti, jaký dát dětem program, a ten objevilo Abc v září 1960. Odstartovali jsme totiž celoroční hru Volá vesmír. Kosmický prostor byl v popředí zájmu, létaly první družice a sondy, připravovali se první kosmonauté a my měli snad lákavé motto Hrajte si na raketové posádky. Kluby se velice podobaly foglarovským, uznávám, ale zaměřily se na poznávání vesmíru a kosmické techniky i moderní vývoj vůbec.

Do popředí se tehdy ovšem dostala i ochrana přírody, která Ábíčku také pomyslně patřila, a my začali zakládat hlídky ochrany přírody. Ukázalo se navíc, že chtějí zájmy uplatňovat i děvčata, a tak vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se uplatnily i další zájmové obory a celkem jsme nakonec zaregistrovali 6 500 klubů, z čehož bylo zhruba 5 000 živých. Stále jsme, upozorňuji, měli přehled, zda ten který pracuje nebo už skončil, a registrovali jsme i řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název a číslo mladším členům, ti pokračovali a štafetu opět předali.

Z dnešního hlediska sci-fi?
Tak trochu. Ale to je téma pro jiný rozhovor.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Toman Vlastislav ABC skauti dětské časopisy

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit