A+ A A-

Stanislav Vodička, pokorný hledač tajemství ticha, dnes už zapomenutý

vodicka planina ticha

Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři Stanislavu Vodičkovi, (15.3. 1910 – 26.11. 1982), čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na vzdech:
"Kde jste slova, pojďte na pomoc".
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se třeba do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Tam, kde usínají motýlové (1979) cena Vyšehradu za nejlepší původní prózu
Kniha „Planina ticha (1983)
Komáří pěšinkou (1984)
Jepičí okamžiky (1990)
Básník Jakub Deml v Tasově (1991)
Pásmo „Na motýlí pěšince“ zaznělo v r. 1985 v pražské Viole

Ukázky z knih...

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho... Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vodička Stanislav

Komentáře  

# Michal Žídek 2015-02-08
Velmi zajímavé je, že někteří čtenáři po vydání jeho první knížky „Tam kde usínají motýlové “ se chodili k němu zpovídat. Někteří kmomunisti, aktivní stranící si dokonce snažili vynutit souhlas se svým jednáním, kdy oni přece „nemohli jinak “, a také jakési pomyslné rozhřešení. Bývali velice překvapeni, když se jim ho nedostalo.
Citovat
# Michal Žídek 2015-02-08
Vzhledem k tomu, že značná část Vodičkových textů souvisí se zážitky z přírody, bývá často srovnáván s Jaromírem Tomečkem. Povrchní srovnání nerozlišuje mezi pouhým popisem příhod z toulek po krajině a naprosto jinou polohou Vodičkových básnivých textů. Stanislav Vodička je mistr drobné prózy, ve které je skrze postřehy ze společnosti a z přírody nastaveno hluboce lidské zrcadlo čtenářově duši.
Citovat
# EvaK 2013-11-25
Jeden japonský rolník poznal blížící se zemětřesení podle chování ryb. Byly neklidné a chtěly vyskakovat na suchý břeh. Také velryby z nevysvětlitelné příčiny někdy vyjedou na mělčinu a zahynou. To jen lidé díky své civilizaci už dávno ztratili schopnost žít v jednotě s matičkou zemí... Povýšili se nad ni a co jim zbylo...?
Citovat