Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Sonety Williama Shakespeara. Tucet zajímavých sonetů s poznámkami překladatele Jana Vladislava

vladislav shakespeare

Jan Vladislav byl po dlouhá desetiletí nejuznávanějším překladatelem Shakespearovských sonetů. Po něm na počátku 21. století přišel Martin Hilský se se svým Shakespearovským projektem. Nedá mi ale, abych dnes vyzdvihl a připomněl především překlady Jana Vladislava, jehož verše mě oslovují víc, jak poněkud strojené verše Hilského.


VYBRALI JSME TUCET ZAJÍMAVÝCH SONETŮ S POZNÁMKAMI PŘEKLADATELE JANA VLADISLAVA.

Sonet 20.
Psán pravděpodobně na předem dané rýmy (důsledně ženské, což působí v anglické poezii, užívající valnou většinou rýmy mužské, dosti nápadně). Sonet se i jinými rysy liší od ostatních, takže byla vyslovena domněnka, že není ze Shakespearova pera.

Ó pane - paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody  malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich - a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit - a tobě jejich skvosty.

Sonety 44 a 45.
Básně jsou založeny na staré představě, že člověk je jako příroda složen ze čtyř živlů, ohně, vzduchu, země a vody.

44
Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti,
co mohlo by se mi postavit do cesty?
Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti
letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty!
I kdybych třeba stál - od tebe odehnaný -
na konci světa sám, co na tom, povídám!
Myšlenka přeskočí země i oceány
a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam!
Leč nejsem myšlenka - smrtící pomyšlení -
abych se dával v let za tebou zas a zas!
Jsem jenom ze země a z vody uhnětený,
a proto musím štkám a čekat, co dá čas:
od těch dvou živlů bych se já nic nedočkal
krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal!

45
Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch,
jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám;
první je touha má a druhý je můj duch -
a oba kmitají vždy znovu sem a tam.
Když tyto rychlejší dva prvky odejdou
ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě,
můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou propadá
zármutku a lží jako v hrobě.
A jeho složení se může obnovit,
teprve až se ti poslové vrátí zase
a po svém návratu od tebe mají klid
a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse.
Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas -
a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas.

Sonet 55.
Báseň stojí na téže myšlence jako proslulá óda Horácova „Exegi monumentum aere perennnius Regalique situ pyramidum altius."

Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže
a hrobky vladařů tento můj mocný rým:
zatímco s kamene čas písmo dávno smaže,
můj verš zde bud dál plápolat - a vy s ním.
Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný
a sváry obrátí paláce v prach a rum,
má báseň, letopis na vaši paměť psaný,
bude dál vzdorovat meči a plamenům.
Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění,
jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy
bude mít věčně stan v očích všech pokolení,
jež má nést tato zem po všechny příští časy.
tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme,
budete stále žít v čtenářích básně mé.

Sonet 99.
Výjimečně o patnácti řádcích. Takové sonety se v anglické literatuře své doby objevovaly dosti často.

Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:
,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech,
ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně
rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech,
sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!"
Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně,
majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas;
a růže na trní se chvěly ulekaně,
ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí,
jež nebyla červená ani bílá
a kradla od obou, loupila u tvé vůně:
ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně.
Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech
u tebe ukradly buď barvu nebo dech.

Sonet 107.
Spojován s politickými událostmi a osobnostmi své doby, zejména s královnou Alžbětou a s lordem Southamptonem. Jeho smysl však zůstává nejasný.

Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa,
jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

Sonet 121.
Snad odpověď na dobové předsudky o divadle nebo na osobní pomluvu básníka Sonetů.

Je lepší špatný být nežli se špatným zdát,
má-li být nevinný obžalováván z viny
a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát
ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.
Proč má mi druhý v svých necudných pohledech
naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,
a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,
který má za špatnost i to, co já zvu ctností?
Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne
ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:
já se smím napřímit, zatímco oni ne,
jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!
Leda by tvrdili o světě veškerém,
že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

Sonet 126.
Nejde vlastně o sonet, nýbrž o dvanáct párově rýmovaných  veršů.

Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil
tu kosu Času a míjivý písek chvil,
který jsi vadnutím vzrost a ukázal,
jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál,
jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz,
chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás,
drží tě, aby tím mohla Čas potupit
a bídným hodinám tak lstivě život vzít.
A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět:
může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet.
Jednou, byť po čase, se začne účtovati
a ona nakonec ten účet tebou splatí.

Sonet 127.
První ze sonetů o „černé paní". Sonety, popisující milovanou ženu hanlivými výrazy, nejsou ve své době zvláštností, naopak, patřily ke konvenčnímu básnickému repertoáru. Vznikly jako reakce na prázdné oslavné veršíky Petrarkových epigonů už v renesanční Itálii.

Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása:
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi.
Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
že každý uznává za vzor jen jejich krásu!

Sonet 135.
A ty přece máš své přání. V originále slovní hříčka s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), v češtině nevystižitelná. Hříčka se opakuje ještě v sonetech 136
a 143.

Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
 to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
Nezbij prosící přání svým krutým ,,ne":
měj všechna za jedno - a v tom vždy i to mé!

Sonet 138.
Otištěn s obměnami po prvé r.1599 ve sbírce básní různých autorů, vydané pod názvem Vášnivý poutník. Právě tak sonet 144.

Když milá přísahá, že jenom pravdu říká,
věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež,
jen proto, aby mne měla dál za mladíka,
jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš.
V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý,
ač ví, že lepší část mých dnů už minula,
přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady,
a tak tu po pravdě šlapeme oba dva.
Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost
a proč já neřeknu, že nejsem mladíček?
Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost,
a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk.
A tak si lžeme dál, ona mně a já jí,
a našim slabostem to lhaní lichotí.

Sonet 153.
Námět obou znělek převzat z řecké antologie „Epigrammata", vydané (v latinském překladu) roku 1529.

Kupido odložil svou pochodeň a spal:
a když to uviděl Dianin doprovod,
jedna z děv hodila ten srdceryvný pal
do blízké studánky čistých a chladných vod.
A z toho svatého ohně ten pramen má
svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech:
tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá
s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.
Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil
v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:
já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil
sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,
leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen
- oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vladislav Jan Shakespeare William sonety

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit