Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Ivan Vičar začal psát v šedesáti a vydal už sedm knih.

vicar ivo knihy

Tomuhle vystudovanému ekonomu a inženýrovi narozenému 27. května 1943 v Brně vyšlo sedm knih: Faust a Zuzanka (2005), Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce (2007, druhé vydání 2011, vyšlo také slovensky), Pohádky skřítka Bonifáce (2008), příběhy O krásné panně Juliáně (2008), dětská fantasy Kara Mor, poslední čaroděj ze země Kůd (2011), sbírka veršů Kamínky (2013) a román Tsunami (2015). Další dvě se chystají.

Jak jsi vlastně dospěl k prvnímu svému příběhu o Faustovi a Zuzaně?
Nějak to na mě přišlo. Najednou... Náhle mi bylo šedesát a přišlo mi, že bych měl dát světu o sobě vědět. Myslím, že se to lidem stává.

Plánoval jsi to?
Ne. Ani výslednou podobu své první knížky. Měla to být romance, ale připletl se mi tam příběh o odhalení kamaráda, který selhal. Je pravda, že takových případů odhalení i velkého zklamání se staly v devadesátých letech určitě tisíce, a já dnes přemýšlím o tom, kdo má právo je soudit.

Takže ty jsi začal vážně psát v šedesáti? Neřekl bych, že je to úplná pravda.
Není. Ale do té doby jsem psal jenom básně. Jo, a několik povídek, které určitě nestály za zveřejnění. I kdyby mi je někdo v té době dokázal vydat.

Po Zuzance jsi postupně vymyslil na čtyřicet pohádek. Jak ty vznikaly?
Vidíš; na tu otázku často odpovídám při besedách se čtenáři. Máme šest vnoučat. Dodnes přijíždějí na prázdniny; a když byla menší, vždycky večer si přála něco vyprávět. Ale ne obvyklé pohádky, ty nechtěla poslouchat. Pořád jen: „Ať vypráví děda! A ať si něco vymyslí.“
Tak jsme i vymysleli.

A co všechno?
Příběhy o různých zvířatech a tom, co se jim stalo a proč. V souvislosti s nimi se ale zrodil i pohádkový skřítek, který to všechno způsobil. A když jsme toho už hodně napovídali, tak mě pojednou napadlo, že by to možná rády slyšely i další děti. I vznikla první kniha o skřítkovi Bonifácovi. A zatímco šla tato první kniha do tisku, už jsem začal psát druhou, a proti mému očekávání mají obě u malých čtenářů ohlas. Dokonce si je několik škol pořídilo jako školní četbu, a tak dojde i na třetího Bonifáce.
Dal jsi ale rovněž dohromady svazek vcelku regulérních místních pověstí. Byť přiznáváš, že´s tam zařadil i vymyšlené příběhy.
Těch původních pověstí se mi totiž zdálo být málo. A kromě toho jsem při čtení různých kronik a záznamů z našeho kraje okolo Horšovského Týna našel třeba i jen kratičké zmínky o různých událostech. Ty jsem pak pokaždé rozepsal do povídky.

A které jsou ty vymyšlené legendy?
Úplně vymyšlená je asi jen pohádka o vodníku Kryšpínovi a o Johance a Niklovi. Další pověst o vsi Nuzarov jsem vytvořil z názvu obce v němčině – Nimmvorgut. Znamená to „vezmi za dobré“ neboli „vem, co dávám“.

A co humorná povídka Dvě polínka?
Já ji přidal proto, aby se nezapomnělo ani na bývalou vesnici Korytany. Dost podobně vznikla i pověst Jak město Bělá k řece přišlo. Ta knížka jako celek je takovým mým holdem krásnému a zajímavému kraji pod Starým Herštejnem.

Jak vznikla další tvá knížka o čarodějovi?
Jak? – Vlastně může být zajímavé, že ačkoliv jsem ji napsal jako první v pořadí po Faustovi a Zuzance, šla do tisku teprve pátá. Dokonce až po pověstech z Českého Lesa.

Proč?
To je jasné. Když jsem napsal prvního Bonifáce a rozhodovalo se, kterou knížku vydat, padl los na něj. Pak přišel druhý Bonifác, po něm pověsti a teprve potom došlo na Kara Mora.

Jak bys jej definoval?
Je to taková moje malá fantazie o zvláštním světě obrů, žijících někde mimo náš pozemský prostor. Setkají se s nimi o prázdninách tři děti a mají zvláštní, tajemné poslání. Je třeba splnit... Ale neprozrazujme. – Ne, nechtěl jsem konkurovat zahraničním velkoknihám typu HarryPotter apod., ono by se mi to asi stejně nepovedlo. Tak je to jen pohádka - a okolo ní trocha záhady.

Dalo práci získat ilustrace od dětských čtenářů?
Napadlo mě, že by to bylo zajímavé, kdyby obrázky dovnitř namalovaly děti. Tak jsme s jednou paní knihovnicí vyhlásili výtvarnou soutěž o jejich ilustrace a sešlo se nám asi sto dvacet krásných obrázků. Vybrali jsme jich několik jako vhodné přímo do textu a dalších asi padesát jako přílohu. Inspirovat jsem se tou metodou nechal i pro svou třetí připravovanou knížku o skřítku Bonifácovi a soutěž probíhá. Ukončena by měla být do poloviny června 2016.

Bylo pro tebe, Ivane, těžší sepsat i poměrně obsáhlý román pro dospělé?
Musím přiznat, že jsem po několika knížkách pro děti zatoužil napsat taky něco pořádného, abych tak řekl; a pro dospělé. Už jsem o tom nicméně uvažoval několik let - a jen sbíral odvahu, protože jsem věděl, že to nebude lehké. A taky nebylo.

Jak dlouho jsi na Tsunami pracoval?
S přestávkami zhruba dva a půl roku. Protože jsem neměl v tomto ohledu žádnou zkušenost, musel jsem si ale předem udělat časovou osnovu pro každou z postav, abych to nepopletl, nezaměnil jména a trefoval se do časů. Protože by bylo zvláštní, kdyby moje postava například v lednu přišla do jiného stavu a už v květnu porodila. Právě při tomhle psaní jsem taky pochopil, jak je těžké sledovat osudy několika lidí současně a udržet přitom dynamiku příběhu na takové úrovni, aby čtenář neusnul a nebyl ani otráven.

O co tam vlastně jde?
Jako společenské téma jsem si vybral xenofobii. Vybral jsem si ji - a ještě netušil, jak aktuální téma to bude v době vydání knihy. Ale nemá jít o žádné filozofické pojednání. Má to být jen román. Snad i je. Z dosavadních ohlasů jsem pak pochopil, že jsem se asi mimoděk trefil. Češi si ovšem... jenom neradi přiznávají sklony ke xenofobii.

A jak vznikla tvá knížka básní?
Ty jsem začal psát už v pubertálním věku. Jako mnoho jiných mladíků. Jenže na rozdíl od mnohých druhých jsem s tím nepřestal ani potom. Vlastně je píšu dodnes.

A pod jakými vlivy?
Mými velikými vzory jsou hlavně Vladimír Holan a americký básník Robinson Jeffers.

Všiml jsem si, že však ta kniha souvisí i s tvou výtvarnou tvorbou. Nakolik?
Když jsem se roku 2014 rozhodl své verše vydat, napadlo mě, že bych jako ilustrace mohl použít obrazy, které jsem vytvořil za dlouhá léta od... Asi od svých osmnácti.

A maloval jsi rád?
Maloval jsem moc rád. Ale přestal, když jsem před třiadvaceti lety odešel na volnou nohu.

Když jsi začal podnikat?
Ano. S kolegou jsem tenkrát založil auditorskou kancelář a postupně nás přibývalo, až je nás patnáct. A to prostě nemáš čas na nic jiného. Ale rád bych se k malování vrátil.

A jak je to s tvou čtenářskou obcí v zahraničí? Omezuje se jenom na Slováky?
Zatím je Slovensko jedinou zahraniční zemí, kde jsem vydal knížku, byla to ta první o skřítku Bonifácovi a čtenáře si zatím hledá.

Vyvrbily se i nějaké problémy s překladem?
Především jsem zjišťoval, jestli je překlad vůbec nutný, a když jsem to zjišťoval, řekli mi kamarádi na Slovensku, že by to bylo lepší. Neboť prý „naši chalani už nevedia po česku“. A tomu věřím. Vždyť kolik těch našich „chalanů“ dnes rozumí slovensky?
S překladem mi pomohla jedna tamní kamarádka, která už řadu let žije v Česku, ale hlavně její teta, profesionální překladatelka a tlumočnice. Bohužel, ještě před vydáním knihy zemřela. A tady se, pokud mohu, trochu vrátím ke knize Tsunami, ve které je rovněž spousta dialogů ve slovenštině.

Kdo je dělal?
Ty jsem si napsal sám - a jsem hrdý na to, že mi pak jazyková korekce našla jen docela málo chyb.

A jaký máš k téhle zemi našich sousedů, kde třeba já strávil čtvrt vojny, vztah?
Pořád cítím Slovensko jen jako druhou část své vlasti a jsem moc rád, že se naše vztahy opět hojně rozvíjejí. Byla by škoda, kdybychom nevyužili naší staleté spřízněnosti. A když zavzpomínám, tak přece i vím, že jsem mnohé knihy poprvé četl právě ve slovenštině. Nijak mi to nevadilo. Možná si to ani neuvědomujeme, ale dokonce i mnohá slova přešla z češtiny do slovenštiny. A naopak. Ale mrzí mě, že zatímco Slováci vědí o našem dění skoro všechno, my, Češi, se o dění na Slovensku moc nezajímáme.

Nechci být indiskrétní a nemusíš prozrazovat nic, co nechceš, ale jsi nějak organizován, abych tak řekl? Vím, že se mimo jiné vídáme na schůzích Střediska západočeských spisovatelů, ale to není jediný spolek, kterému se ty věnuješ.
Je to tak. A mám dost rozběháno. Je to i tím, že vlastně mám tři profese. Krom činnosti auditora a spisovatele ještě s manželkou provozujeme penzion a momentálně jsem také předsedou občanského sdružení VIZE Pivoň, které by to u nás chtělo mít hezčí a čistší.

Co lvi?
Od roku 1997 jsem také členem LIONS Clubu Plzeň City, a pokud to nevíš, Lionské hnutí je největší humanitární organizací světa. Sdružuje tisíce takových klubů ve víc než dvě stě padesáti zemích a stará se především o slepé a zrakově postižené. To tady kdysi vznikla bílá slepecká hůl anebo Brailovo písmo a vybudovali jsme desítky očních klinik. Jednu také v Praze. Určitě je správné pomáhat těm, kteří neměli takové štěstí a nejsou zdrávi. - Občas to všechno úplně nestíhám, ale nedokážu si představit, čeho ze svých aktivit bych se měl vzdát.

Měl jsi v dětství nějaké oblíbené knížky?
Určitě. V dětství samozřejmě pohádky a později vědeckofantastické příběhy včetně těch od Verna. Měl jsem a dodneška mám také rád záhady - a rád na ně věřím.

Co naopak nemáš rád?
Záhadoskeptiky. Neboť oni se mě snaží přesvědčit, že je tento svět plochý a nezajímavý.

To bych neřekl. Grygar by ti to vyvrátil.
Možná. Ale je plošší a nezajímavější a já chci raději věřit, že je plný záhad a tajemna, které nás láká k tomu, abychom se pokoušeli je odhalovat a prozkoumávat. Hlubiny vesmíru, tajemno Země a tajemno lidské duše pro nás přece asi navždycky zůstanou plné záhad, které se nám nejspíš nikdy nepodaří zcela prozkoumat a pochopit. A tak je to správné. Ne?

Už tě, Ivane, napadlo, co ještě napíšeš?
Vychází mi zrovna kniha Robinzoni na Pivoni.

O čem je?
Je to vyprávění o všem, co jsme zažili za uplynulých sedm a kousek roku v našem penzionu. A pikantní je, že ty příběhy vypráví náš pes Baron, který vše pochopitelně vidí po svém a tedy jinak, než my, lidé. Jsem zvědav, jaký bude mít kniha ohlas. Pokud vím, o Pivoni ještě žádná nevyšla. Má to být hlavně veselé povídání, a kdo ví, možná zaujme taky ty, kteří u nás ještě nebyli a ani netuší, kde jsme. Třeba se pak budou chtít podívat blíž, což by bylo dobře, protože ten kraj je z posledních v naší zemi, kde se ještě najde tak krásná a zatím neponičená příroda.

A tvá další kniha pohádek?
Připravuji třetí knihu o skřítku Bonifácovi, která by, když se to povede, mohla vyjít ještě před koncem roku 2016, a opět se tu vrátíme ke zvířatům se zvláštními vlastnostmi a schopnostmi. Tak například zvíme, který pták má zpátečku, kde má moře špunt a proč má kráva tři žaludky (a my jen jeden). Odkdy je motýl Babočka admirálem a proč jsou kozy pořád v opozici, kdo vlastně dělá počasí, proč straky kradou jako straky a kam kukačky schovávají svoje děti. A tak podobně.
A prostě doufám, že i tahle má knížka se dětem bude líbit jako ty dvě předchozí.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Fencl Ivo Rozhovory Vivian Maier

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit