Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Slavný Adolf Branald. Jaký byl tatínek a jaký spisovatel?

branald adol 1910 2008

Adolf Branald byl úspěšným spisovatelem, v letech 2002 a 2005 vyšla jeho poslední díla, Převleky mého města a Tichý společník. Kterému z pětadevadesátníků se něco podobného podařilo?
Adolf Branald se stal také dramatikem, scenáristou – a hlavně skvělým tátou. Vychoval se svou ženou Helenou tři děti – Helenu, Karlu a Richarda. O tatínkovi jsme si povídali s dcerou Karlou a synem Richardem. Prozradili nám, že než se stal táta spisovatelem, prošel mnoho rozličných zaměstnání. Jeho tatínek mu říkával, aby zkusil od každého trochu…

Copak vám tatínek vyprávěl o svém dětství a mládí?
Mohu-li mé vyprávění vzít od Adama, jeho mládí bylo slavné. Rodiče byli herci, s kočovnou společností jezdili od města k městu, od návsi k návsi a slavní herci jako pan Vojan nebo paní Hübnerová byli jeho „strýčkové a tety“. Ve škole mu to moc nešlo, hlavně matematika, zato znal perfektně české legendy a pověsti. Když tatínkovi bylo šest let, angažovali ho do hlavní role němého filmu Venoušek a Stázička, tedy měl zkušenosti nejen divadelní, ale i filmové. Později, ve svých studentských letech, hrál v biografu na klavír při němých filmech. Po studiích vystřídal mnoho zaměstnání. Byl úředníkem v bance, knihkupcem, výpravčím na železnicích a jiné. To všechno přispělo k tomu, že měl nastřádanou bohatou škálu témat pro své knížky.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že váš tatínek je slavný spisovatel?
Po pravdě řečeno, když jsme byli malí, ani jsme si to neuvědomovali. Tatínek měl práci a my chodili do školy. Došlo nám to asi později, protože se táta přátelil se zajímavými lidmi od kumštu. A taky jsme ho poslouchali při relacích v rozhlase, vídali v televizi, četli jeho články v novinách.

Často k vám chodili spisovatelé, básníci, výtvarníci, herci, zpěváci – jaké máte na ně vzpomínky?
Někdy jsme se zúčastnili odpoledního nebo večerního matiné. Hosté debatovali o všem možném, o historii, politice, co se děje v literární či jiné oblasti. A někdy bylo hodně veselo, třeba když k nám přišel malíř Kamil Lhoták či Ljuba Hermanová.

Užívali jste si tedy veselí v kruhu zajímavých hostí. Ale jaké to bylo, když tatínek pracoval, potřeboval klid?
Táta měl pracovní režim. A my děti jsme to akceptovaly. Dopoledne ve své pracovně ťukal do stroje a okolo pracovny se tiše našlapovalo, po obědě následoval dvouhodinový spánek, poté procházka. Pro nás měl ale času dost, vždy si ho rád udělal. Často jsme jezdili na výlety po hradech a zámcích, toulal se s námi po pražských uličkách a nejraději jsme o letních i zimních prázdninách jezdili na chalupu do Krkonoš. Tam jsme si s rodiči užili dost legrace.

Byl přísný? Dokázal vás něčím potrestat?
No občas přísnost asi být musela. A tresty byly dost tvrdé, protože když jsme něco provedli, tatínek s námi nemluvil do té doby, než jsme se zase polepšili. To mluvím kupříkladu o špatné známce nebo poznámce.

Čím vás ovlivnil? Způsobem práce, výběrem povolání?
Během dětství a mládí jsme od našich rodičů dostávali mnoho knížek. K narozeninám, svátku, ale hlavně jsme se těšili na Vánoce, protože pod stromečkem byl velký balík a v něm plno pohádek a příběhů. Asi nás to se sestrou ovlivnilo natolik, že jsme se staly napřed knihovnicemi, vystudovaly jsme odbornou školu, a potom jsme obě pracovaly ve Státním nakladatelství dětské knihy, dnešním Albatrosu. Dopadlo to tak, že vlastně tatínek psal knihy a my jsme je vlastně „vyráběly“. Tedy nás ovlivnil. Bratr četl asi víc knížky odborné, proto se stal lékařem.

Jako skvělý vypravěč zaujal mnoho dětí svými příběhy, vyprávěl vám je dřív, než je předal papíru? Nebo řekl: pak si to přečtěte…
Táta byl skvělý vypravěč. Fabuloval nám své různé pohádky a roztodivné příběhy při procházkách lesem nebo na výletech, jen škoda, že jsme to za dětství nezaznamenávaly. Bylo by o nějakou knížku víc. Ale pokud pracoval, to jsme si my děti přečetly, až když byla knížka na světě! První čtenářkou jeho textů byla naše maminka. Trochu mu i radila.

Které dobrodružství z tatínkových knížek byste rádi prožili na vlastní kůži? Kterou jeho knížku jste měli, máte nejraději?
Táta napsal pár vzpomínkových knížek: Skříňka s líčidly, Děkovačka bez pugétu, Valčík z Lohengrina… A když je čtu, vlastně jeho vzpomínání prožívám s ním.

Tatínek rád jezdíval do rekreační osady Kersko. Potkával se tam s panem Hrabalem?
Ano, v Kersku máme chatu a táta zde napsal většinu svých románů. Začátkem května odejel a do Prahy se vracíval na podzim. Měl tam klid, a hlavně houby. Rád se toulal po lese, byl vášnivým houbařem, hodně jich rozpoznal a nosil mámě do polévky. Však je naučil rozpoznávat i bratra, když si nejsem jistá, Ríša vždy upřesní.
S panem spisovatelem Bohumilem Hrabalem byli velcí kamarádi, však také táta pana Hrabala kdysi doporučil k vydávání.

Tatínek a sběratelství – co všechno tatínek sbíral a potatili jste se tímto směrem?
Sběratelství byla jeho vášeň. Sbíral známky, chodil také s bratrem na aukce, měl rád staré plakáty, pohlednice, podpisy slavných osobností. Nadchl pro sběratelství i nás. Uvedu příklad: protože mám odjakživa ráda kočky, jednoho dne mi povídá: ‚Proč vlastně taky něco nesbíráš? Když už k nám chodí na návštěvu malíři a herci, zkus je požádat o kočku.‘ Tenkrát měl opravdu velký nápad, poslechla jsem ho a nyní mám osm památníků plných krásnými namalovanými kočkami. Možná jsem jediná s takovou sbírkou.
Richard:

O vás, paní Karlo, vím, že jste „kočičí máma“. Jak to je s kočkami u vás v rodině?
Po válce, v padesátých letech minulého století, přišel k nám domů tatínkův kamarád pan spisovatel Jiří Weil a něco přinesl v krabičce. To něco bylo chlupaté, proužkované a mňoukalo to. Byla to naše Zuzanka. Úplně první kočka, která s námi jezdila v tašce vlakem do Krkonoš. Od té doby nám všem domácnosti mňoukají.

Tatínek byl velmi plodný a pilný spisovatel, pokračuje některý z jeho potomků v jeho stopách? Když už ne děti, co vnoučata?
Když jsme byli malí, táta založil KRONIKU, kam jsme všichni museli psát slohovou práci o zážitcích z prázdnin. A to byly naše první pokusy něco napsat. Ale vzpomínám si, že sestra přispívala do časopisu Květy, v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století vedla v nakladatelství SNDK podnikový bulletin. A bratr Richard píše odborné články z oboru ortopedie. Vnoučat je šest, dokonce už i pravnoučata, takže kdo ví, kde dále spadne to jablko nedaleko od stromu?

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Rozhovory Branald Adolf

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit