Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Vratislav Šťovíček byl nejen mělnický básník a překladatel

stovicek poutnik

Poutník (Čas lásek, čas míjení) – tak se jmenuje výběr z literární tvorby mělnického autora  Vratislava Šťovíčka (1936-2004), který s velkou péčí vydalo město Mělník ve spolupráci s MUDr. Evou Štovíčkovou  a Františkem Černickým.

V této sličné knížce  jsou básně věnované rodnému městu Mělníku, verše o lásce a milování, dále motivy z Kokořínského údolí, nechybí ani veršování  o mělnické Thalii a prknech mělnického Vojana, kde se rozvíjel talent  autora. Také o časech neradostných psal Vratislav Šťovíček;  básnický výběr je doplněn jeho překlady, texty k písničkám, malými rozvernostmi, dětskými pohádkami, hříčky a bajkami. Obálka a ilustrace jsou dílem Vladimíra Veselého.


Od prvních chvil, kdy jsem začal uvažovat o zpracování encyklopedie Kdo byl a je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku (vydalo nakladatelství Libri 2007) jsem v předběžném seznamu mezi prvními osobnostmi měl  jméno PhDr. Vratislava Šťovíčka, slavícího narozeniny jen jednou za čtyři roky. Patří k těm, kteří se narodili v přestupném roce (*29. 2.). Seznámili jsme se blíže nad přípravou sborníku  o Viktoru Dykovi „Opustíš-li mne, nezahynu…“, který jsem připravoval jako jeho editor  k 70. výročí úmrtí básníka v květnu 2001.

Navštívil jsem ho  v jeho mělnickém bytě, přinesl mu svou knihu Generace 45 (vydalo nakladatelství Riopress 1997), o kterou mne požádal, protože v ní našel některá jména a příběhy mých novinářských kolegů, které znal nebo poznal. Rozpovídali jsme se, tenkrát v letech  1998-99 netrpěly jeho hlasivky ještě tolik, jako tomu bylo o několik let později.
Začal jsem poznávat pod vlivem jeho odpovědí na mé novinářské otázky, směřující zejména  ke zpracování budoucího encyklopedického hesla, jak velká osobnost žije na Mělníce,  jak si zaslouží, aby se o něm více  vědělo – vždyť od listopadové sametové revoluce uběhlo již deset let a on žil stále skromně v ústraní. Přesto tu bylo ještě dosti pamětníků, vrstevníků, kdy mělnický Vojan a jeho dramatický soubor při Masarykově kulturním domě uvedl    v dubnu  1989 recitační pásmo Verše psané na rovníku – z překladů  dávné i moderní  indonéské literatury a folkloru Vratislava Šťovíčka, který pořad režíroval, o dva roky později v květnu  1991 byl autorem večera poezie k 60. výročí smrti Viktora Dyka.

Minulý totalitní režim  se na mnohém z nás „podepsal“ a existenčně postihl.

Vráťa musel opustit místo pedagoga na Univerzitě Karlově, kde vystudoval Filozofickou fakultu. Byl známý svými překlady z anglosaského prostředí, mistrně ovládal překlady indonéských básníků. Musel se živit a po určité prodlevě až v roce 1979 se mu podařilo být registrován jako tzv. „pracovník na volné noze“ (podle registrace „umělec ve svobodném povolání“, což na tu dobu zní  paradoxně, ale takového komunistického farizejství jsme byli svědky i v jiných oborech).

Nemohl si dovolit zahálet ani chvíli, ani den. Když mi začal z knihovny vybírat jednu knihu za druhou, které už přeložil a které byly vydány -  tu básně, tu říkánky, nejčastěji však pohádky, vše  s nádhernými obrázky  českých  ilustrátorů (Karla Franty, Zdeny Krejčové, Jaroslava Šerých) - nestačil jsem se podivovat nad bohatou úrodou jednoho jediného autora.  

Všechny v cizích jazycích vydával tehdejší podnik zahraničního obchodu Artia na vývoz do asijských a anglosaských zemí. Jeho překlady, ale i jeho vlastní tvorbu četly děti v mnoha zemích Evropy, Asie a v zámoří. Celkem jsme tehdy spolu napočetli na 30 titulů a podle soupisu se vyšplhal jejich celkový náklad do výše dvou a půl miliónu výtisků! Byl pod ochranou  vývozního podniku, který z jeho díla profitoval nejvíc.  

Takového nenáročného kmenového autora, který si nekladl   příliš velké požadavky, jsa si vědom svého postavení, bylo nutné dokázat obhájit před případnými tajnými „slídily“, najmě z ministerstva vnitra či StB. „Ztratit Šťovíčka“ by znamenalo přijít o výhodné zahraniční  knižní trhy, o bohaté devizové  výnosy a posléze také o prestiž, která se postupně zvyšovala, protože zájem  zejména o pohádkovou tvorbu byl značný: jeho knihy vyšly mj. v angličtině, francouzštině, němčině, dále v  Belgii, Dánsku, Finsku, Holandsku,  Itálii,  Španělsku a  Švédsku. Nešlo jen o překlady, ale Vráťa převyprávěl mnoho legendárních literárních  děl a pohádek: Aládínovu kouzelnou lampu, Alí Babu a 40 loupežníků, Gulliverovy cesty, Ostrov pokladů, Palečka, Perníkovou chaloupku, Puškinovy pohádky, Robinsona Crusoe a Sněhurku.  

Zdálo se mi jednu chvíli, že Vráťu jakoby trápilo svědomí a snažil jsem se ho  uklidnit naopak povzbuzením, že se ničemu nezpronevěřil, velmi správně uplatnil své bohaté zkušenosti v oboru, který nikomu neškodil, ale spíše prospíval, že jeho činnost překladatelskou a tvůrčí  by naopak měli současní i budoucí literární historikové ocenit. Slíbil jsem, že sám učiním vše pro to, abych jeho životní osudy  vhodně  připomínal. Došlo k tomu několikrát, jeho nesmírně procítěná báseň na smuteční téma (Umírá člověk, nic se nestane…) byla právem zařazena do mé encyklopedie Co víme o smrti (vydalo nakladatelství Epocha v roce 2006), od té doby byla  mnohokráte recitována a publikována  při různých příležitostech.

Regionální muzeum Mělník tehdy k výročí připravilo výstavu a  reedici publikace  Rodný kraj v životě a díle Viktora Dyka z května 1934,
zatímco náš pečlivě a odpovědně připravovaný  sborník vyšel ve skromném vydání, leč s původními příspěvky  mnoha autorů (a proponovaným celkovým obsahem včetně jmen dalších významných  „dykologů“ - Jaroslava Meda, Roberta Kvačka, Jiřího Brabce a  Františka Kautmanna). Poprvé tak  byl rovněž zveřejněn soupis Dykovy pozůstalosti z  depozitáře Regionálního muzea na Mělníce, soupis  památek a tisků z Vlastivědného muzea ve Vysokém nad Jizerou (kam básník jezdíval na dovolenou) a zejména pak rozsáhlý a podrobný soupis osobního fondu Viktora Dyka, jeho rukopisů, korespondence, rodinných památek,  dokumentů a mnoha dalších tisků, jak jsou uloženy v 25 kartónech Literárního archívu Národního muzea v Praze (v  Památníku národního písemnictví), kde jsem si je osobně prohlédl.

Do sborníku jsem zařadil na přední místo projev, který Vráťa Šťovíček psal  nejen pro setkání příznivců mělnického rodáka, které se konalo l2. května 1999, ale již s vědomím, že jej hodlám zařadit  jako autorský příspěvek v tomto našem společném díle. Projev přednesl Petr Weinstein, pedagog mělnického gymnázia Jana Palacha, protože jeho autor trpěl nemocí hlasivek.   Na všechny přítomné hluboce zapůsobil. Byl umocněn Vráťovou básní a v ní prorocká slova o tom, že „už navždy budou v kraji vetkané…“ – ano, vzpomínky jak útky pěšinek, jak jsem si dovolil význam těch básníkových slov nyní  doplnit či zpřesnit. Jistě - jsou to pěšinky, ale v nich viditelná stopa člověka,  který uctívá památku svého někdejšího předka a mělnického spoluobčana, ač sám je rovněž úcty hoden.

S velkou naléhavostí vyslovil Vratislav Šťovíček své úzkostné varování, své vážné obavy před křižovatkami,  kam až by mohla zajít společenská degenerace, triumfující neřestná duchovní ubohost.
V jeho projevu zazněla se  zvýšeným důrazem slova o Dykových ideálech, které hájil celým svým životem. V závěru obrátil pozornost k městu Mělníku, kde se tento velký básník a dramatik zrodil: „Vztah k městu, k jeho historii a kultuře může vyklíčit v každém z jeho obyvatel, v nitru každého z nás.  Věřme proto, že se Mělník nepromění v město bez paměti, že už nové mladé generace zapustí své kořeny tak hluboko, aby se dokázaly naléhavě ptát po jeho kulturním dědictví. Snad se dočkáme času, kdy noví Mělničané uctí památku Viktora Dyka se stejnou hrdostí, s jakou obyvatelé jiných měst uctívají své slavné rodáky…“
Vratislav Šťovíček -  jak už to v našich českých luzích bývá - byl hned po své smrti v roce 2004 oceněn Zlatým řádem města Mělníka -  in memoriam. Už navždy je zapsán do historie svého města a právem mu náleží nejčestnější místo  v naší české literatuře a překladatelské tvorbě.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vratislav Šťovíček

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit