krolupperova300.jpgDANILEA KROLUPPEROVÁ - PŘEKLADATELKA A SPISOVATELKA

Moje první nejzamilovanější kniha nese název Staré řecké báje a pověsti převyprávěné perem Eduarda Petišky. V první třídě jsem tuto knížku objevila pod vánočním stromkem a zalíbila se mi tak, že jsem ji nakonec znala skoro zpaměti.

O pár let později jsem žila v zajetí příběhů Karla Maye a Julese Verna. Dodnes si pamatuji s jakým nadšením jsem je hltala. Proto mě překvapilo, že moje děti tyto knížky nijak zvlášť neoslovily. (U nich zvítězil Harry Potter, Horowitzovo Tajemství tajemného dvorce, Nemetonburk od Renaty Štulcové, ale taky foglarovky.)

Díky své profesi si dobře uvědomuji, jak důležitá je u krásné literatury (a samozřejmě nejen u ní) úloha překladatele. Takže mám vlastně oblíbené překladatele.

Za jedinečné mistrovské dílo považuji například překlad Martina Hilského knihy Jamese Gordona Farrella „Nepokoje“, úžasná čeština! Hilského překlad Steinbeckovy Plechárny mě nadchl už jako studentku gymnázia.

Stejnou radost z češtiny ve mně budí i překlady Jana Zábrany, například jedinečné povídky Ivana Bunina ve sbírce Antonovská jablka. Anebo Zábranovy překlady poezie a to nejen ruské, ale například Erzy Pounda či Thomase Stearnse Eliota (k nalezení ve skvělé sbírce Poezie přelomu století, kterou vydala Mladá fronta).
Za mimořádné dílo považuji také Zábranovy deníky, i když se nejedná o text určený ke čtení „veřejnosti“. Z „místní“ poezie mám ráda Kainara, nejvíc asi sbírku Lazar a píseň.

K mým dalším oblíbencům se řadí Den kobylek či Přítelkyně osamělých srdcí od Nathanaela Westa ve výtečném překladu Olgy Špilarové, Lindgrenovy Cesty hada na skále v překladu Dagmar Hartlové, Pán prstenů s výtečnou češtinou Stanislavy Pošustové – Menšíkové. Jedinečný je překlad románu islandského autora Halldóra Laxnesse s českým názvem „Rybí koncert“ od Heleny Kadečkové. Výborné jsou překlady Zbyňka Černíka, „dvorního překladatele“ Ingmara Bergmana nebo překlady Jarky Vrbové děl Josteina Gaardera.

Inspirující myšlenky...

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.
Johann Wolfgang Goethe