Jiří Orten / Na zimu myslil jsem

orten 01

Na zimu myslil jsem, jež o ztracených ví,
na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží
v ledovém bratrství,
 v ledové růži.

orten 02

Komůrko samotná s dávnými předměty,
to ty jsi jako já, od dětství zasněžená.
sníh léta,

orten 03

jara sníh, k podzimu odjeti,

podzim je žena…

orten 04

Loučení s loučením. Naučilas mě tomu
 ó zimo, zimo má! Nesmiřitelně krápe.
K tobě jak k mamince se navracívám domů
tam do tmy hluboké, jež neptá se a chápe.

orten 05

Na zimu myslil jsem. Co jinak zbývalo mi?
Nesmiřitelný déšť,  jenž moje milé smáčí

orten 06

v dalekých dálavách, kde stojí mrtvé domy
kde život zabloudil a dokolečka kráčí

orten 07

Báseň Jiřího Ortena a fotografie Martina Patřičného.

Inspirující myšlenky...

Vždycky se najde někde balvan nebo břeh nebo pařez, který se nebojí brzdit povodeň kalné hlouposti. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci? Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích? Problém je totiž v tom, že kdo myslí jen na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne... Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.
Jan Werich (1905 – 1980)