Jiří Orten / Na zimu myslil jsem

orten 01

Na zimu myslil jsem, jež o ztracených ví,
na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží
v ledovém bratrství,
 v ledové růži.

orten 02

Komůrko samotná s dávnými předměty,
to ty jsi jako já, od dětství zasněžená.
sníh léta,

orten 03

jara sníh, k podzimu odjeti,

podzim je žena…

orten 04

Loučení s loučením. Naučilas mě tomu
 ó zimo, zimo má! Nesmiřitelně krápe.
K tobě jak k mamince se navracívám domů
tam do tmy hluboké, jež neptá se a chápe.

orten 05

Na zimu myslil jsem. Co jinak zbývalo mi?
Nesmiřitelný déšť,  jenž moje milé smáčí

orten 06

v dalekých dálavách, kde stojí mrtvé domy
kde život zabloudil a dokolečka kráčí

orten 07

Báseň Jiřího Ortena a fotografie Martina Patřičného.

Inspirující myšlenky...

Kdosi nachytal ryb, zabil je a oškrabal na velikém ploském kameni a odnesl pak domů. Za nějaký čas šel mimo a uzřel, že kámen se třpytí. Sehnul se a poznal šupiny svých ryb, vyprané deštěm (mázdřičky krve tu a tam nezkazila krásy) a sluncem vysušené, některé hrály jako pokreslený duhový kov, jiné se podobaly křišťálům sněhu a jiné ojíněnému pavučí, Sebral si jich trochu a schoval na památku.
Bohuslav Reynek (1892 – 1971), Rybí šupiny