thoreau samota walden
Poznal jsem, že ať se naše nohy sebevíc nachodí, dvě duše k sobě o mnoho nepřiblíží.


Jak nevylíčitelně nezkažená a dobrotivá je příroda – a s ní slunce a vítr a déšť či léto i zima – co zdraví, co pohody nám nepřestajně dopřávají, a kolik účinné účasti projevují k lidskému rodu, že by se celičké přírody muselo hluboce dotknout, sluneční záře by vybledla, větry by se po lidsku rozvzdychaly, mraky by začaly ronit slzy, lesům by uprostřed léta opadávalo listí a oděly by se v smutek, kdyby jediný člověk měl spravedlivý důvod truchlit. Cožpak se se zemí nemohu dorozumět? Nejsem snad sám zčásti i listím a rostlinným humusem?

Jakou pilulkou bychom si jen mohli udržet zdravé tělo, jasnou mysl a spokojenost?

Nebyly to léky mého či tvého praděda, ale naší prabáby matky přírody, všestranné, rostlinné, bylinné medicíny, jimiž se udržovala věčně mladá, díky jimž přežila už tolik zázračně věkovitých Thomasů Parrů, a jejichž hnilobnou plodivostí nasycovala své kypící zdraví. Mým všelékem nechť je doušek nezředěného ranního vzduchu! Ach, ranní vzduch! Když už se lidem nechce loknout si ho u samého zřídla dne, nu, pak nezbývá než stočit ho trochu do lahví a prodávat v krámech – pro dobro těch, kteří ztratili abonentní lístky na ranní čas na tomto světě. Ale pamatujte, že ani v nejstudenějším sklepě nevydrží až do samého poledne, že mnohem dříve vyrazí zátku a zamíří na západ po stopách Aurory.

Nikterak neuctívám Hygieiu, dceru toho starého mastičkáře Asklépia, která je na pomnících zpodobována, jak v jedné ruce drží hada a v druhé pohár, z něhož had občas upíjí; uctívám spíš Hébé, číšnici Diovu, kterou Héra zázračně počala pomocí hlohu, a která měla moc bohům i lidem znovu dodávat svěžest mládí. Byla to asi jediná po všech stránkách zdatná, zdravá a statná dáma, jež kdy chodila po této planetě, a kamkoli přišla, nastalo jaro.

Inspirující myšlenky...

Vše je podvod: hledat nejmenší míru klamů, držet se průměru, usilovat o krajnosti. V prvém případě dobro odvádíme tím, že je chceme získat příliš snadno, zlo, že mu klademe příliš nepříznivé bojové podmínky. V druhém případě dobro podvádíme tím, že o ně neusilujeme ani ve věcech pozemských. V třetím případě dobro podvádíme tím, že se od něho co nejvíc vzdalujeme, zlo, že bychom je rádi vystupňovali do krajnosti a tím snad zbavili moci. Měli bychom tedy dát přednost druhému případu, neboť´dobro podvádíme vždy, ale zlo v tomto případě, jak se aspoň zdá, nikoliv.
Franz Kafka, Aforismy