nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

O poselství šamanismu s mongolským mistrem Tschinagem

Tschinag samanismus

Lidé na Západě mají sklony stavět všechno do protikladu: dobrý – špatný, starý – mladý, život – smrt, světlo – stín. Pokaždé říkám, že je to špatně. V stínu se skrývá světlo, v světle číhá tma. Život je jiná forma smrti... říká v rozhovoru tuvinský šaman a spisovatel Tschinag


Rozhovor s mongolským tuvinským šamanem a spisovatelem Galsanem Tschinagem.

Pane Tschinagu, pohoří Altaj je považováno za baštu šamanismu. Jak vypadá tamní krajina a proč se tam  přírodní religiozitě tolik daří?
Je to rozlehlá horská step v západní části střední Asie. Hory tam dosahují výšky až 4 600 metrů a jsou pokryty ledovci. Flóra je velmi chudá, vlastně jen tráva, modříny, břízy, vrby. A jinak kámen, kámen, kámen. Prahornina – to je velké bohatství. Pohoří je strmé, nehostinné, špičaté, studené. V jedné básni jsem napsal: „Na severním svahu hory života leží náš domov.“

Řekl jste, že Altaj je bohatý na prahorninu. Jaký druh bohatství se v ní skrývá?
Kámen je tajemství. Mlčenlivý, zamrzlý zpěv. Mlčenlivé obrazy. A má-li člověk schopnost oživovat věci, potom vyprávějí. Prvním pokusem je hrdelní zpěv. Hrdelní zpěv vznikl přímo v horách. Všude tam, kde ční vysoké hory, žije náš hrdelní zpěv. A totéž platí o šamanismu. Vlast šamanů se nalézala kdesi v údolí, pokud možno v nějaké rokli obklopené skalami. Skály umějí komunikovat pomocí ozvěny. Díky skalním ozvěnám přišel člověk na to, že i kameny dovedou mluvit. Pro mě je kámen mluvící průvodce. Hovořit s kameny nebo je přimět k řeči dokáže vlastně každý člověk. Ne každý však má životní filozofii, která to umožňuje. Životní filozofie, jíž se necháváme vést, je totiž alfou a omegou všech způsobů života. 
Západní svět se nechává vést životní filozofií, která připomíná pitvu. Toto myšlení rozřezává vesmír vodorovně i svisle. Stopy po noži jsou hustší a hustší. Ostří nože neunikne nic – nebe, země, prázdný prostor ani věci. Tímto způsobem se celý život, celý vesmír třídí do přihrádek. Člověk patří do jedné přihrádky, kameny do druhé, stromy do třetí a tak dále. A každá věc je oddělena od ostatních. Naše perspektiva naopak spočívá v tom, že celý vesmír, dokonce i daleké galaxie, přinášíme zpět a říkáme: to k nám patří. Vesmír je pro nás velký kulatý celek. Ale vše je oživené, oduševněné, produchovněné, má to život, tělo i ducha. Snažíme se vidět jednotu, nikoli oddělenost.

Je životní styl kočovných Tuvinců se šamanismem bezprostředně spojen?

Samozřejmě! Každý kočovník se přece do šamanismu rodí. U tvé kolébky stojí šaman, u tvé rakve stojí šaman. Šaman je zpovědník, průvodce, mistr, který tě vede životem. Když zažíváš světlé a krásné dny radosti, zaujímá v nich šaman čestné místo. Když přijdou těžké a chmurné dny smutku, sedí šaman u pramene všech nepříjemností. Ačkoli před několika stoletími přišel do Mongolska buddhismus, pozadí celého myšlenkového světa kočovných národů je nadále šamanské. Mezi oběma duchovními směry se sice po staletí odehrával boj, nakonec však všechno skončilo kompromisem. Mnoho šamanských prvků proniklo do mongolského buddhismu a zdomácnělo tam. Přestože působení bylo vzájemné, zachovalo si nomádské myšlení šamanský základ.

Jaký vztah mají kočovníci k přírodě – k půdě, vodě, nebi a hvězdám? Existuje u nich vůbec nějaký pocit oddělenosti?
Všichni jsou naši bratři a naše sestry, patří k nám. Půda, voda, nebe a hvězdy jsou mojí součástí, mým druhým já. Člověk je jen jednou z mnoha rostlin ve vesmíru. Tak jako mají stromy různá jména – bříza, smrk, vrba, modřín – mají další stvoření také vlastní jména: koně, brouci, ovce, lidé, trávy. Tím to ale nekončí. Obrátím-li se na nějaký strom, ať slovně či mlčky, nazývám ho bratrem. Přijdu-li k jezeru či řece, nazývám je sestrou. Nebe je můj otec, země moje matka, kámen můj přítel. Spatřím-li kámen, není to pro mě jenom kámen. Přesněji řečeno: kámen to samozřejmě je, to vím – ale v tom kameni sídlí duch. Může to být duch přátelský, ale i nepřátelský. Každý kámen, který potkám na rozmanitých cestách života, pečlivě pozoruji a chci, aby i on pozoroval mě. Existují dobré kameny i kameny špatné, zlé. Existují ale i kameny, které by měl člověk nechat na pokoji. To je v dnešní době velmi důležité. Dnes už totiž víme, že některé kameny, například uran, mohou škodit.
V každém předmětu vždy vidíme ducha. Z mého pohledu je celá příroda oživlá a oduševnělá. Hovořím-li o přírodě s takovou úctou, musí tato úcta začínat u mě samotného. Tak je to. Ten velký kult, ta nábožná úcta musí začínat u mě samotného.

poselstvisamanu  kosmicky had
Poselství šamanů a šamanismus v 21. století
Kosmický had – fascinující vztahy šamanismu a DNA


Projevuje se tento vztah v běžných gestech a rituálech?
Několikrát za den, někdy mnohokrát, se společně modlíme. Když ráno uvaříme čaj s mlékem, nejprve rozstříkneme pár kapek kolem sebe a teprve potom sami ochutnáme. Věříme totiž, že první kapky z čerstvě uvařeného pokrmu či nápoje jsou nejlepší. Proto je darujeme souhvězdím, slunci, měsíci, hvězdám, horám, řekám, stepím – a také předkům, praotcům, kteří od nás odešli, ale nezmizeli, stali se součástí nebe. Máme hodně výrazů pro umírání a smrt. Nejhezčí je tento: stát se nebem. Moji rodiče odešli z pozemského života, z této formy, kterou dočasně vyplňujeme. Ale přesto jsou zde, stali se součástí nebe. Proto se na tyto bytosti každý den obracíme, někdy hlasitým voláním a zpěvem, někdy polohlasem a jen sami pro sebe, někdy jenom v myšlenkách. A když tak stojíme pohrouženi do sebe a otáčíme se do všech čtyř světových stran, je to vlastně náš způsob meditace. Když se člověk modlí, nemusí mnoho mluvit. Lidé žijí v modlitbě.
Pokora vůči převelkému vesmíru, to je náš způsob života. Zůstáváme tak ve spojení s každou částečkou vesmíru a nerozlišujeme, jestli se jmenuje ovce, hora, tráva nebo Němec. Jména jsou jen dočasná. Může se stát, že z částečky zvané Němec bude za tři dny nebo za tři roky kámen. A za tři sta let prach. A za tři tisíce let třeba jedna z našich ovcí. Nebo se vrátí jako moje dítě, jako šikmooký, křivonohý tuvinský kočovník. Proto nesmíme nic podceňovat. I s tím, kdo mi dnes ještě nevěří, musím jednat opatrně a dobře. Možná z něj za tři sta let bude moje milá.

V tuvinském jazyce neexistuje slovo bůh. Znamená to, že nejvyšší úctě se u vás těší krajina?
Místo slova bůh máme jiné: nebe. Božské je v nás, v každé částečce vesmíru. My to pouze musíme přijmout. Říkám-li, že božské je ve mně, nesmím kvůli tomu propadnout pýše, neboť vím, že ve mně sídlí i ďábel. Ďábelské a božské jsou dvě označení téže věci. Lidé si mohou říkat, jak je ten Galsan dnes mírný a klidný – a za dvě minuty budu ďábelsky cenit zuby, ukazovat drápy a dávat průchod chtíči. Nelze to od sebe oddělit. Lidé na Západě mají sklony stavět všechno do protikladu: dobrý – špatný, starý – mladý, život – smrt, světlo – stín. Pokaždé říkám, že je to špatně. V stínu se skrývá světlo, v světle číhá tma. Život je jiná forma smrti. Umírání je jiná forma života. Proč jsem se narodil? Abych zemřel! A proč umírám? Abych se obnovil, abych se vrátil. 
Máme neotřesitelnou víru v návrat duše a ducha. Věříme, že člověk sestává ze tří komponentů – těla, duše a ducha. Tělo je smrtelné a pomíjivé, duše přechází do jiného těla. Když zemřu, moje duše vstoupí do někoho, kdo se teprve narodí. Moje duše tedy putuje dál a můj duch je věčný – buď zůstane, nebo se stane součástí vesmíru. Praotcové jsou součástí nebe, součástí vesmíru. My jsme jenom tečka ve velkém kruhu. A už nemusíme nic od ničeho oddělovat.

V tuvinštině existuje jedno přísloví: „Když ráno vstaneš, vyjdi do hor…“ Má to něco společného s vnitřní krajinou člověka – s krajinou duše? Je tu přímá souvislost?
Meditace v našem pojetí znamená, že člověk brzy ráno vystoupí na horu. Tam se uvolní, protáhne se, rozhýbe se. Tělesně i duševně. Nejdřív se zabývá praktickými otázkami: kde jsou koně, kde jsou ovce, kdo přichází, kdo jde pryč. Potom jde do sebe: kam jsem se to dnes dostal? O čem se mi zdálo? Kam dnes půjdu? Každý den je životní cesta.

Hovoříme-li o vnějším světě, používáme označení okolní svět, někdy také sdílený svět. Z Vašich knih však člověk získá dojem, že nomádský vztah ke světu je ještě mnohem silnější a identifikace se světem jde mnohem dál.
Hranice lze stanovit velmi snadno. Náš kočovný život se rozprostírá všemi směry, v prostoru i v čase. Jsme neustále v pohybu. Obyvatelé západních měst jsou ale vlastně také kočovníci, protože od dětství až do pokročilého věku putují časem a prostorem. To je také neustálý pohyb. Pokud jsme si toho vědomi, můžeme plynout. Každý člověk, který chápe podstatu života, plyne. Podle chuti může šustit jako listí, nechat se unášet jako moréna, ale může také chvíli zůstat ležet bez hnutí. Nic mu přece neuteče, kam spěchat? My nomádi máme skvělé pojetí času. Život nám připadá krásný a nekonečně dlouhý. Co je to šedesát let? Dnešní lidé se dožívají devadesáti! Některé mouchy přitom žijí jediný den, motýli nanejvýš tři čtyři dny. Ovce žijí pět šest let, koně jen dvacet nebo třicet. V porovnání s ostatními živými tvory je na tom člověk až nestydatě dobře. Pokaždé žasnu, když slyším, jak lidé v západním světě říkají: „Nemám čas!“ Kdykoli se jich ptáte, nemají čas a jejich odpověď vždycky začíná slovem „bohužel“. Celý život mají naplánovaný.

V naší západní kultuře se všechno neustále zrychluje. Vy ovšem říkáte, že to, co je dnes kámen, může být zítra prach a pozítří vlastní dítě. Znamená to, že kočovné národy pracují s určitou formou hlubinného času?

Myslím si, že na světě stěží najdete člověka, který by měl delší život než já. Moje domorodé společenství žije minimálně jednou nohou v prvobytně pospolné společnosti. Kdykoli ho opustím a jedu do Evropy, musím tedy urazit vzdálenost půldruhého tisíciletí. Nejde tedy jen o překonání prostoru, nýbrž i času a kultury. Jeden z nás, buď Vy, nebo já, žije mimo čas. Nevím, kdo z nás to je, ale s jistotou vím, že se naše časy liší.  
Buď máte pravdu Vy, nebo já. Buď máme tak málo času, nebo ho máme tak mnoho. Já tvrdím to druhé: šedesát let života je nestydatě moc. Za takovou dobu můžete udělat, co chcete, třeba několikrát zničit planetu a pak ji zase několikrát postavit. Volné plynutí času dodává nomádům klid. Nomádské srdce pracuje pomalu. Nádech, výdech. Mé srdce bije rychlostí padesáti čtyř tepů za minutu. To je puls vrcholového sportovce. Evropan v mém věku má za minutu sedmdesát pět pulsů. Jeho život běží bláznivou rychlostí. Z tohoto úhlu pohledu trvá rok v nomádské kultuře mnohem déle než v moderním městě. Proto říkám, že náš život je nestydatě dlouhý. Dožije-li se kočovník šedesátky, je naplněn vděčností. Jeho modlitba pak vypadá takto: „Byl to hezký život. A až přijde můj čas, jsem kdykoli připraven jít.“  ………..

Poselství šamanů | Geseko von
Lüpke | 384 stran A5, vázáno s přebalem, čb fotografie šamanů | Vydal Práh

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... šamanismus Tschinag Galsan Geseko von Lüpke

Komentáře  

# Patrik 2016-06-22
Sisyfos alias Grygarova parta nebude mít radost, ale v mnoha věcech má jednoduchou pravdu. Svět kolem nás je obdivuhodný, ale my ho nejsme schopni plně vnímat.
Citovat