Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Co je umění a proč kdejaký pitomec může být umělec

  • Kategorie: Souvislosti

umeni versus kyc

Duchamp a jeho vrstevníci položili zásadní otázku: co je vlastně umění? Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu.
Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za umění prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.


Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů. Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat. Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem. Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti. Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel. Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.


"My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic. Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním. Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem. A už sto let víme, tak to může fungovat. Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století...." profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu. Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat. Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou - http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě. V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 
                                

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... kýč umění Art, uměni Martínek Lubomír

Komentáře  

# Pascal 2017-06-19
Umění? Umělci? a co tahle názor Starcka.
"Umělci jsou pouze lidé, kteří o sobě tvrdí, že jimi jsou. Můžete se postavit tamhle k tiskárně, vytisknout si vizitky, na nichž bude pod vaším jménem stát UMĚLEC, a budete umělcem. A vše, co děláte, bude vnímáno jako umění. O tohle já nemám zájem."
Citovat
# Barbora Kuňáková 2016-08-02
Cituji Petra:
Cituji Barbora Kuňáková:
Po přečtení tohoto článku jsem jako reakci sama napsala svůj názor na umění.

Ach jo, pokud podle vás: "Umění je, co je krásné" tak diskutovat např. s vámi je zbytečné, nehledě k tomu jaké kýče sama tvoříte. A to si nemyslím, ani že jsou krásné.

Co je tedy podle Vás "Estetická hodnota" dle Ottova slovníku naučného? Estetika (z řec. aisthetikos - vnímavost, cit (pro krásu)) je filosofická disciplína zabývající se krásnem.
Takže kdo je mimo jste tady vy.
O slovu "kýč" se ani nebudu vyjadřovat. Stačilo mi přečíst si jeden článek o kýči zde na webu, kde autorka vše pěkné a barevné odsoudila jako kýč.
Citovat
# Petra 2016-06-23
Cituji Barbora Kuňáková:
Po přečtení tohoto článku jsem jako reakci sama napsala svůj názor na umění.

Ach jo, pokud podle vás: "Umění je, co je krásné" tak diskutovat např. s vámi je zbytečné, nehledě k tomu jaké kýče sama tvoříte. A to si nemyslím, ani že jsou krásné.
Citovat
# Barbora Kuňáková 2016-06-22
Po přečtení tohoto článku jsem jako reakci sama napsala svůj názor na umění.
Najdete zde: http://vantoo.cz/co-je-umeni/
Každý má právo na svůj názor, ale diskutovat s ostatními rádoby teoretiky, co je umění, je úplný nesmysl a směšnost.
Citovat
# Jarda 2016-05-28
A hlavně.."Martin Lišák" fakt nebyl ten, kdo na začátku 20. stol. vystavil pisoár v galerii a udělal z něj umění..to že Knížák šišlá je fakt, ale to, že tohle dokážete napsat jenom dokládá, že jste opravdu v tomhle odvětví lidského konání dost nevzdělaný..byl to mimochodem Marcel Duchamp, tvůrce ready-made..poradím Vám a vlastně i všem ostatním..neberte život (umění) tak vážně, nechte věci plynout a netrapte se zbytečnými věcmi..hlásejte Zen a buďte šťastní..vytvářejte pozitivní vibrace ;)
Citovat
# Jarda 2016-05-28
Fascinující..to co mnohým lidem uniká je to, že jenom proto, že umí psát neznamená, že se mohou vyjadřovat k něčemu, čemu v podstatě nerozumí.. podle mě se dá říct, že umělecký svět je svět sám pro sebe. Je plný kunsthistoriků, umělců, jednoduše odborníků na umění (pravda, leckdo si na to jenom hraje(ehm autor článku třeba ehm). Tito lidé se tomu plně věnují a pohybují se v tom více, než nějaký pozorovatel z venku, tak teda mi vysvětlete, kde berete tu odbornost, se kterou se cítíte být zmocněn se k danému problému vyjadřovat? K hodnocení funkce letadlových turbín a mechaniky podobných strojů se už nemůžete opřít o estetické cítění, které je vždy subjektivní, proto asi budu mlčet, když se budou bavit letadloví mechanici(odborníci na turbíny) a takový postup bych doporučoval i ve vztahu k umění (leda by se člověk opravdu začal zajímat o svět umění a co se v něm děje, kam lidé názorově dospěli, jaké měl kdo názory a co se vlastně dělo). Planě kritizovat dokáže každý..a navíc co vás štve na tom, že někdo utrácí SVOJE peníze za věci (pro někoho šílenosti) typu Nam Jun Paik? A proč vás neštvou věci, které má smysl řešit a které se týkají přímo vás, nebo blaha lidského rodu? jako například xenofobie, vzrůst příznivců extrémních řešení, korupce, bezpráví, vykořisťování, lidé se odcizují a nenávidí..ale to je v pohodě..hlavně ať se vrátí akademismus, nebo takové ty pěkné věci co vídáme v čínských bistrech na zdech i na stolech ;)
Citovat
# Ladislav Kováč 2016-02-03
Je třeba si přiznat přiznat, že se nám umění ůplně vymklo a nevíme si s ním rady. Pokud mi někdo bude vážně tvrdit, že kýčovití červené srdce nad Havlovým Hradem v Praze je umění, pak bych mu doporučil navštěvu psychiatra.
Citovat
# Valerie 2016-01-02
Zaměnit Marcela Duchampa za nějakého neexistujícího Martina Lišáka může napsat jen člověk, který neví o umění zhola nic.

Ale zasmála jsem se. :D
Citovat
# Majka 2015-12-07
S Knižákem nemusím vždy souhlasit, ale jeho pohled na současné umění sdílím.
www.milanknizak.com/aktuality/opera-buffa-zvana-cena-jindricha-chalupeckeho-n134/
Citovat
# Ale 2015-02-15
Když MARCEL DUCHAMP, nikoli MARTIN LIŠÁK.
Ach jo, článek je stejně tak stupidní jako článek o kýči, psán intuitivně, aniž by autor/ka článku měl/a jakékoli HLUBŠÍ zkušenosti se světem umění. Knížáka nemiluji, ale v tomto má pravdu, dokument byl stejně tak pitomý, jaký výše napsaný text a uměleckou praxi v pěti minutách opravdu laikovi nevysvětlíte.
Konceptuální umění autor/ka textu nepochopil/a ani náznakem.
Jen si přeji, aby tento svět již nebyl více przněn podobnými pisálky.
Citovat
# Ludvík 2015-12-07
Nedávno jsem četl o Chalupeckého ceně. Stačí se jen podívat, co vyblijí naši umělci. Nedoporučuji, pokud si chcete zachovat příjemný den.
www.cjch.cz/en/
Chalupecký se v hrobě neobrací, on tam musí chudák rotovat.
Citovat
# Michelangelo 2015-03-07
Cituji Ale:
...článek je... psán intuitivně, aniž by autor/ka článku měl/a jakékoli HLUBŠÍ zkušenosti se světem umění... uměleckou praxi v pěti minutách opravdu laikovi nevysvětlíte. Konceptuální umění autor/ka textu nepochopil/a ani náznakem.
Jen si přeji, aby tento svět již nebyl více przněn podobnými pisálky.

Nevzdělanci! Moderní umění netvoří proto, aby se líbilo, ale aby se mu rozumělo! Krásu přece nemůžete poznat intuitivně, ale musí se na ni jít přes rozum, musí vám být nejdřív vysvětleno, co je krása! Ach, jo.
Ale, mezi náma, kdyby to moderní umění nebylo, jaká by to byla na světě krása.
Citovat
# Veronika 2015-01-19
Možná, že náš svět se vyvíjí divně. Možná už umění nepotřebuje. To, co se dnes označuje jako umění je vlastně jen součástí zábavního průmyslu, který má za úkol odvést nás od závažných problémů a jen zabavit, abychom byli hodní a poslušní občané, které „hra na demokracii“ ke své existenci potřebuje.
Milan Knížák
Citovat
# Tomáš 2013-10-17
Mně to přijde jako ubohý článek napsaný někým, kdo se sice snažil něco pochopit, diponuje bohatám pojmovým aparátem (tedy se snaží tvářit intelektuálně), ale trpělivost už povolila a zhrzené ego vydává po letech cenné poklady.
Prostý fakt, že autor navštívil několik přednášek dějin uměni, z něj nedělá experta. Budu možná hrubý, ale musím si pomoci příkladem: jde na věc jako komunisté "masa současnému uměni nerozumí - odmítá jej, je snadné ji podpořit". Též používat citace vytržené z kontextu, kdy např. prof. Knížák sarkasticky na závěr marného rozhovoru se začínajícím dokumentaristou prohodi, že umělecké školy jsou na nic, že se tam nic neučí.... Tuto poznámku utrousil po té, co ukočil rozhovor s tím, že s člověkem, který nemá ponětí o elementárních pojmech se nemá cenu dál bavit.
Já kupříkladu od malička nemám rád matematiku, nutným zlem jsem si prošel (maturoval jsem však raději z cizýho jazyka) :) Nyní je mi 32 let, již 12 let pracuji na plný úvazek a v loni jsem začal studovat Vš - stále si myslím, že populaci by bohatě stačila matematika škol základních, to je pouze můj názor, nikomu jej nevnucuji a obávám se, že bych jej nezměnil, i kdybych navštěvoval přednášky z tohoto předmětu. Doba chrlí umění, je to tak, ale bylo tomu tak vždycky a jen čas ukázal, co mělo opravdovou hodnotu. V prvních ročnících um.škol se začíná tím, že se jde hluboko do minulosti. Je tedy umění bizon vyškrabaný uhlem na zdi jeskyně? Nebo romantická krajinka je umění? Umění, je dle mého, nápad -vášeň. Chápu, budu brán za slovo, že když se s vášní nápaditě vykálím v galerii je to umění? ale já věřím, že tomu tak může být. Umění - nemusí být krásné a co je krásné?. Vždyť i to je subjekivní, ale umění musí budit emoce a ty jsou v dnešní době přehlcenosti podmětů již hodně vytěsněny, páni pragmatici! Někdo prostě vytvořil dílo, snažil/nesnažil se něco říct? Kdyby se tisice let malovali krajinky a portréty, sochali jen krasavci, komponovaly symfonie a psaly romány - byla by o trošičku nuda, ne? Umění, dle mého, dává zprávu o tom, že je na zemi člověk, ušel různé vzdálensti a posouvá denně hranice možnostem vědy a umění. Chápu jak funguje kolo, nechápu (do puntíku) jak funguje počítač, ale pochopil jsem jeho smysl, pomáhá mi a tak jej používám. Stejně tak dostávám ohromnou porci od umění, tak nás, prosím, nechte být a prosím aspoň nevykřikujte do světa, jak jste omezení! Obhajoval bych soušasné umění dál, ale musím souhlasit s prof. Knížákem, opravdu nemá cenu se bavit s někým, kdo nemá ponětí o čem je řeč a je vzpříčený vysvětlujícím argumentům
Citovat
# crazyhorse 2013-10-15
Cituji Šimon:
Chacha, přesně takto byli na konci 19. stol. kritizování impresionisté, po nich fauvisté atd. Co je umění s trvalou hodnotou ukáže jen čas. Mimochodem, víte, kdo si potrpěl na dělení umění na dobré a špatné? Hitler a nacisté!


Šimone, jste neuvěřitelný idiot
Citovat
# Šimon 2013-02-17
Chacha, přesně takto byli na konci 19. stol. kritizování impresionisté, po nich fauvisté atd. Co je umění s trvalou hodnotou ukáže jen čas. Mimochodem, víte, kdo si potrpěl na dělení umění na dobré a špatné? Hitler a nacisté!
Citovat
# František Povolný 2012-12-24
Nejenom tento, ale všechny články o kýči na Čítárnách jsou víc než chvályhodné. Jen tak dál.
Citovat
# Marie 2012-10-27
Moje slova a dokonce mě i Knížák překvapil. Příjemně!
Citovat
# Helena 2012-08-11
Vynikající článek a jasný přínos k nekonečně trvající diskusi o kýči. Mělo by se to povinně číst na pedagogických poradách!
Citovat
# John 2012-07-19
ZBYTEČNOST UMĚNÍ

Tzv. civilizované společnosti používají umění jen jako alibi. Tváří se jako by umění nezbytně potřebovaly, ale v podstatě stojí jen o to, aby vyvolaly dojem, že jsou kulturní a pokud jim o něco opravdu jde, tak jen o zábavu. Snaha, aby se umění zábavou stalo, je maskována frázemi o přístupnosti umění, o jeho důležitosti pro zdravý vývoj společnosti. A tak se měřítkem kvality stávají počty návštěvníků, prodaných výtisků či posluchačů. Tím se eliminuje většina toho co má smysl a svět se stává velkým pokleslým kabaretem.

Podobně je to se vzděláním. Společnost vytváří zdání zájmu o vzdělanost, vzniká stále více škol, které nabírají více a více studentů. Školy požadují stále dokonalejší přístrojové vybavení, digitální luxus. Skutečné vzdělání, které učí pokoře ke světu a tím pochybování o smyslu našich konání, je zaměňováno za kvalifikační kurzy, které navíc většinu studentů k odborné kvalifikaci ani dostatečně nepřipraví.
Citovat
# John 2012-07-16
Jak rozpoznat kýč?

Kýčový svět je ten, ve kterém se uspokojení a touha po slasti spojuje s představou snadné dosažitelnosti. Kýč slibuje slast a dotyk s tím, co se zdá být krásným, příjemným a ušlechtilým. Každý má ovšem jiná kritéria. Kýčem může být označováno i slunečné ráno na horách, kdy všechno zalijí paprsky světla. Ale samo o sobě jím není, a nemůže být. Stane se kýčem v duši člověka, který to ráno vnímá a přizpůsobuje si ho jako náplast na vlastní citová strádání nebo citovou vyprahlost.

Má nějaké typické znaky?

Může být vtíravý, sentimentální a může trvat na určitých zásadách, které neodpovídají povaze a přirozenosti života. Občas si musíte klást otázku, co kýč je a co není. Třeba když máte toho druhého rád. Je to jenom kvůli příjemnému požitku, nebo je v tom i něco jiného?
Prochází tento jev nějakým vývojem?

Kýč se jazykově objevuje až později v moderní době a jeho pojetí se mění s vývojem společnosti i s tím, co člověk považuje za důležité, co je pro něj milé a v čem nachází uspokojení. Prosakuje z každé lidské činnosti. Postupně, jak se mění naše vnímání a hodnoty, se z tradičních motivů, děl i procesů mohou stát kýče jako třeba vánoční trhy, da Vinciho Mona Lisa, televizní seriály a politika. I příkladné aktivity jako charity se mohou stát kýčem, protože poskytují falešné sebeuspokojení.

Jakou roli v tom hrají média?

Masovou komunikací, to znamená novinovými fotografiemi, filmem i televizí, se otázka pravdy sdělení velmi zpochybňuje. A zpochybňuje se i samotný jazyk. Kritici moderní kultury a umění často volají po takzvaném nulovém stupni rukopisu, a po tom, že je nutné hledat moment, v němž výpověď nebudou zatěžovat žádná přání, jimiž se člověk vmanipulovává do role nezodpovědného konzumenta. Mezi potřebami a konzumem je velká propast, kterou ne každý myšlenkově, životním postojem či zkušenostmi dokáže překonávat. Všichni se stáváme součástí zmechanizovaného světa, čímž zbytněla naše potřeba nejen mít city, ale i projevit je.
Říkáte, že kýč poskytuje lidem něco jako pseudoslast?

Kýčem si můžeme nejlépe vytvořit iluzi o tom, že prožíváme něco neuvěřitelného. Všechno, co je jím deklarováno ovšem zdaleka nemusí být pravdou, a většinou to také pravda není. Smyslem reklamy je přesvědčit člověka, že pokud onu věc nemá, je absolutní outsider a život pro něj nemá smysl. Je to vykalkulovaná lež. Dnes se cit a citlivost stávají nástrojem chodu tržní společnosti, a tak se na straně druhé lidé stávají apatičtí a lhostejní.

Může to ovlivnit umění?

Moderní umění se na tom podílí negativně. Přistoupilo na hru, že každé dílo musí být v něčem nové, že nemůže být opakováním, že musí přinést novou myšlenku, formu a nový způsob ztvárnění. Je v něm něco nezdravě hektického.
Jak se projevuje kýč například v designu, v užitém umění, které je člověku nejblíže?

Design je asi jedna z nejpravdivějších forem dnešní kultury, protože přímo reaguje na její potřeby. Hodnotí se především podle své funkčnosti. Také se nikdy tak nepodřídil diktátu uměleckého sdělování. Spíš se týkal praktických otázek života a estetických funkcí. I design má nejrůznější podoby: od komiksových postaviček Kačera Donalda až po velmi čisté tvary Le Corbusiérových židlí.

Říká se, že nejpravdivějším designem jsou moderní zbraně, protože se u nich nehledí na podobu, ale v prvé řadě na funkci...

Zbraň jako estetický objekt může přinést a přináší celou řadu kýčovitých představ o světě, o neporanitelnosti člověka, který zbraň vlastní, včetně pocitů nadřazenosti, pocitů sebeuspokojení mocí apod. Jejich design zprostředkovává řadu absolutně defektních pocitů.

Máte nějaký oblíbený kýč?

Neřekl bych oblíbený. Mám ale krásný případ, se kterým si stále nevím rady - Járu da Cimrmana. Proč nám tak konvenuje? Protože vyhovuje našemu pohodlí? Na jedné straně jsou v jeho humoru takové banality, na druhé ale i distanc.

Když už se kýč nedá přesně pojmenovat, má alespoň nějaké hranice?

Nezná hranice ani bariéry. Nemůžeme říct: Tady je ještě hranice vkusu, já s kýčem nemám nic společného! Každý má, pouze ta nebezpečná forma sebeuspokojení je jiná.
Citovat