opice

Všimli jste si v zoologické zahradě, jak mnozí lidé klopí oči, pokud se zadívají přímo do opičí tváře. Že ne? Třeba to děláte sami, aniž to víte. I já jsem se kdysi přistihl, jak jsem sklopil zrak. Jako bych se něčeho lekl, jakoby někdo mi nastavil zrcadlo, které mě vrátilo můj dávno zapomenutý obraz, obličej se zvednutým obočím.

Nevím proč, ale rád se dívám do obličejů zvířat. Snad podvědomě cítím, že tam mohu něco najít.
Něco, co by mi mohlo pomoct pochopit sebe samého. A to, že jsou nám nejpříjemnější opičí tváře je logické. Které zvíře je svou mimikou podobné člověku víc, než právě opice.  Už Darwin si všiml, že lidé všech kultur mají v obdobných situacích výrazy velmi podobné výrazům vyšších primátů. Nechci zde rozebírat původ druhů, zda jsme se skutečně vyvinuli z opice nebo ne, ale rád bych se pozastavil nad naším čelem. Protože ten kousek našeho těla, je jedním z hlavních znaků, kterým se odlišuje člověk od zvířete. Vysoké čelo je důsledek podivuhodného rozvoje našeho mozku, kterým se, spolu s delfínem, vymykáme všem logickým řadám, kterými se řídí příroda. Myslím tím poměr velikosti mozku a velikosti těla, který je přibližně v přímé úměře.  Zdálo by se, že jsme nejvyspělejší tvorové na zemi.

Pokud se ale podíváme do světa zvířat, zjistíme, že “vysoké čelo” je charakteristickým znakem nejen člověka, ale všech mláďat. Včetně ptáků, psů, králíků apod. Není to však znak vyšší inteligence, je to znak jistého stádia vývoje. Dospělejším zvířecím jedincům se čelo velmi rychle potahuje a milý kukuč se mění ve sveřepější výraz.

Ale vraťme se zpátky do naší zoologické zahrady. Mnozí lidé skutečně klopí zraky, ale jen před dospělými jedinci. Nikoliv před mláďaty. K nim chovají mnohem větší náklonnost. Pokud bychom pátrali po původu naší sympatie a antipatie, pak bychom přišli na to, že je nám sympatické všechno, co je podobno kruhu, než jinému tvaru. A mláďata jsou svými hlavičkami podobni kruhu nejvíc.

A vůbec všechno, co je mladistvé je kruhu podobné. Všimněte jakou nebývalou aktivitu, doprovázenou specifickou smrští slov, vyvíjí ženská populace při pohledu na mláďata s velkýma očima, vyklenutým čelem, ustupující bradou, jak chlapská populace vypíná hruď a potahuje si kalhoty při pohledu na oblé ženské tvary. Proč je lidem všech kategorii sympatický myšák Mickey, jehož postava je založena vyloženě na kruzích s výrazněnou velkou hlavou (1/3 těla), mohutnýma očima (skoro 1/2 hlavy), než jeho bratranec myšák Morty, který je daleko víc protáhlejší?

Jaké postavení ve světě zvířat má člověk svým čelem, kromě toho, že pod ním skrývá “největší” mozek?
Má přece i v dospělém věku hlavu s vysokým čelem nejvíc podobno kruhu, a dalo by se říct, že jako dospělý jedinec si zachovává mnohem víc mladistvých znaků než dospělá gorila nebo šimpanz. Zvířata se většinu svých dovedností naučí v mládí tj. zhruba v první pětině svého vývoje a pak jako když utne. Kdežto člověk se může učit celý život stejně. Pokud ovšem chce! Jako druh jsme tudíž neustále v prudkém duchovním vývoji, naše dětství je nejdelší ze všech zvířat, jsme schopni si hrát i v dospělém věku. Máme po celý svůj dlouhý život na sobě a v sobě tolik dětských (juvenilních) znaků, že jsme jako druh věčně mladí. Možná jsme skutečně celý život dětmi a proto si pořád na něco hrajeme a proto klopíme zrak před dospělými opicemi tak, jak to dělají mláďata, aby daly najevo svoji podřízenost. A oni nás shovívavě pozorují a kdoví co si myslí.

Ale já si myslím, že by na úkor věčného dětství neuškodilo maličko zestárnout a zmoudřet. Jenomže ne všem se to povede. Lidská touha na něco si hrát, má silné kořeny a herectví je stále nejoblíbenější hra člověka ve společnosti. To by určitě nebylo špatné, jako to, na co všechno si hrajeme. Přemýšleli jste i vy, na co si hrajete?