Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Hacknutosti anobrž Hacknutá čeština čili neortodoxní slovník českých novotvarů

 hacknuta cestina skrabal

Novinář a hlavní editor Hacknuté češtiny Martin Kavka začal shromažďovat slova někdy roku 2008, jak sám vypovídá. Všechna taková, co nenacházel ve slovnících. Když se rok s rokem sešel, založil web; výrazy nechal odvážně přidávat kohokoli, asi jako když vzniká Wikipedie.

Spolupracovníků toho typu tak má dnes tisíce, i včetně vlastní manželky Alice. Projektu říká Čeština 2.0 a přinejmenším před částečným jeho knižním zveřejněním přibývalo ročně kol tří tisíc výrazů.
Týdně jich údajně chodilo kolem stovky. Je asi dobře, že si Martin Kavka dokázal udržet kredit klíčového autora všech definic v Hacknuté češtině - a může dnes tvrdit, že proti oficiálním slovníkům neologismů, které mívají „pár let zpoždění“, má šanci takřka okamžitých reakcí, které mohou – například - vést k rychlým opravám.

Hlavní spoluautor Hacknuté češtiny Michal Škrabal je regulérní lexikograf Ústavu Českého národního korpusu, vystudoval lotyštinu a český jazyk na Univerzitě Karlově. Léta úspěšně pracoval jako redaktor literárního časopisu. S Kavkou do knihy vybral přes 3000 výrazů a hle, přece jde jen o čtvrtinu těch z aktuální online verze korpusu, který touží zahrnovat všechny kategorie pojmů včetně těch s regionálním puncem; tedy i slangy, profesionalismy a rovněž čiré výrony více nebo méně komické kreativity.

Škrabal a Kavka si stanovili elementární lexikografické zásady a provedli pro knihu výběr z výrazů (některé považovali za poutavější). Zohlednili taky četná sousloví typu ledničkový komunismus a výběrově slovní části (přípony), tedy pokud byly dostatečně produktivní. A jelikož jsou za primární uživatele slovníku považováni rodilí mluvčí, upustil Michal Škrabal s výjimkou přechýlených podob od uvádění morfologických údajů.

Výsledek? Mnohé definice v knize jsou možná neortodoxní a do seriózního výkladového slovníku by nepronikly, ale právě to lze vnímat jako pozitivum.
U vybraných slov navíc najde čtenář informace o původu. Přečasto nechybí příkladová věta, která demonstruje užití slova v kontextu. Editoři uvádějí dokonce jména (či „nicky“) dodavatelů některých pojmů a využili metody hnízdování, kdy ke každému heslu pomocí znaku přiřazují hesla odvozená ze stejného základu či hesla související. Vznikla tak offline varianta původního webu, a jak Škrabal přiznává, „proodkazovali“ takřka vše, co se proodkazovat dalo (i včetně zmíněných příkladových vět). Mnohdy odkazují rovněž na původní www.cestina20.cz.

Básník Petr Kukal v rozhovoru pro knihu odpověděl, že jakoukoli esenci kteréhokoli tématu vměstná prý schopný autor do 140 znaků.
Připojuje historku o Leonardu Bernsteinovi. Ten snad kdysi vyžadoval, aby autor námětu jeho nového muzikálu shrnul podstatu na pouhou plochu vizitky, protože o cokoli delší text považoval za „nepromyšlený“.
V Desateru dobrého tweetu (str. 175) Petr Kukal varuje před diskusemi a za svrchní hranici textu sice pokládá 280 znaků, ale doporučí se spokojit i s nižšími počty. V desateru zaujme také bod sedm: „Máš čtyři řádky. Co se nevejde tam, musí se vejít mezi ně.“

Absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého a lektor tvůrčího psaní René Nekuda pobaví informací, že má čeština přes padesát jednoslabičných výrazů jen pro zvířata.
Varuje před křížovkami, kde se slova opakují, a doporučuje pojmy „těžit“ spíše z rozhovorů se seniory. Systematicky se lze cvičit i při nahrazování klišé z knih. Na místě je opětovně vystupovat zvlastní bubliny a pochopit, že původní text bývá jen první krok k definitivní podobě; Nekuda opakovaně odkazuje na rady spisovatelky Daniely Fischerové. Výslovně není proti užívání klišé, vždyť právě ona bývají zaručenou zkratkou, a je otázkou, kde jinde s jistotou budeme dopředu vědět, jakou vyvoláme reakci.
Jak si lektor Nekuda všiml, ne každý schopný psavec je ovšem automaticky i dobrý vypravěč.

Ceněná překladatelka Anežka Charvátová v interview přiznává, že slova obvykle zadává Googlu. Odsud obvykle jednu překladovou variantu vybere, přičemž je dnes již možné využívat i např. slovníček „buenosairesismů“.
To však funguje pouze tehdy, máte-li jistou praxi a umíte se Googlu trefně ptát. Neobjevuje-li Anežka Charvátová ani poté vhodný pojem, argotické slovo si jednoduše vymyslí. Co inspiraci také doporučuje Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého. Je svá, ale pokouší se pokaždé dojít k nejpřesnějšímu a nejpěknějšímu ekvivalentu. Problém nastává u metafor. Do jaké míry jsou příznačné pro překládaného spisovatele a do jaké míry lexikalizované?
Na to je třeba citu. Anežka Charvátová uvádí následující příklad. Kdyby v textu zanechala větu „vyndej pár rozinek z toho svýho koláče“, třeba by se tato věta nakonec začala v Čechách používat; ona však je povinna překládat slovy „nehoň si triko“.

Lingvistka, lexikoložka a lexikografka Michaela Lišková připomíná ve své sekvenci, že existují oficiální publikace Ústavu pro jazyk český Co vslovnících nenajdete (1994) a Nová slova včeštině 1, 2 (1998, 2004).
Na „území“ Ústavu soustavně zaznamenávají slovní materiál a je k disposici na www.neologismy.cz. V polovině roku 2018 tu bylo 328 417 hesel a pracuje se na programu automatického rozpoznávání nových výrazů v elektronických textech. Mezi neologismy bývá však dost okazionalismů neboli slov příležitostných. Lišková cituje lingvistu Allana Metcalfa a pět kritérií, na jejichž základě odhadoval, zda se nové slovo udrží. Je to frekvence dotyčného výrazu, jeho nenápadnost, rozmanitost situací, kdy přijde výraz vhod, za čtvrté povolnost výrazu k formování, za páté „přetrvávání konceptu“; to znamená, že by slovo nemělo mít tendenci zaniknout se zánikem objektu, jenž pojmenovávalo.
Spoluautor Jiří Marvan bohužel zemřel roku 2016, takže se vydání Hacknuté češtiny nedožil. Ovládal na dvacet jazyků a přednášel o českém jazyce „na všech kontinentech“. I do Češtiny 2.0 přispíval. Čím víc jazyků znal, tím mu prý byla čeština bližší. V rozhovoru s Kavkou Marvan akcentuje význam latinsko-českého slovníku mistra Klareta a po právu každý jazyk interpretuje prvořadě jako prostředí.

Blogerka Michelle Losekoot pobaví vzpomínkou: žila „několik let ponořena v onlinu“ a v jistém momentě se proto musela znovu učit číst. Přestávala být s to naslouchat delším vyprávěním známých a pozornost náhle udržela jen po délku odstavce.

Tvůrkyně sloganů Lenka Papřoková vystudovala žurnalistiku. Jak to sama definuje, dnes propojuje firmy se zákazníky a vize s misemi. Stejně často jako slogany tvoří názvy.
Mimo jiné se, jak uvádí, inspirovala knihami Válka umění Stevena Pressfielda a Zbraně vlivu Roberta Cialdiniho, již má za základní školu „vlivového marketingu“. Problémem jsou při její práci ovšem kolize s existujícími ochrannými známkami, které Lenka musí kontrolovat v databázi Úřadu průmyslového vlastnictví.

Herec Jan Zdražil je pro upravování „textu“ a nemá rád dramata ve verších; s Juliem Caesarem měl problém.
Ale text Vladimíra Körnera oproti tomu zvládl, ačkoli nebyl nadšen, když se jej učil slovo od slova. Podobně tomu bylo sRozmarným létem. Obdivuje Aloise Švehlíka a jemu podobné profesionály: i proto, že také nevalný text s klidem odříkají úplně beze změn, a přece funguje.

Hacknutá čeština obsahuje i slovníčky žargonů, a to divadelního, tiskařského, poplatnického, řidičského, pijáckého, ba erotického.
Co je ale možná nejpřekvapivější? Celé čtyři strany patří rubrice Pozor, tady je Babišovo – s třiceti v posledních čtyřech letech doloženými termíny typu andrejovat, babišárna, babišenka, babišismus, babišovné, odbabišit, zbabišovat, Babišovo kyvadlo, Babišovo ticho, babišovský komplex, čapí můra a „sorry jako“.

Jen mírně lehkovážná Hacknutá čeština závěrem poctivě doporučuje klasiku Pavla Eisnera Chrám i tvrz, knihu Jazykověda – věc veřejná Alexandra Sticha, publikaci Čeština nově od A do Ž, Kryptadia K. J. Obrátila, dvoudílný Slovník floskulí Vladimíra Justa a Bránu jazykem otevíranou Jiřího Marvana, Jazyk, jeho český příběh téhož autora a Marvanovu Češtinu tisíciletou.
Za socialismu byla, mimochodem řečeno, posledně zmíněná kniha zakázána, neboť autor žil ve Spojených státech. Roli v jeho spoluúčasti na vytvoření Hacknuté češtiny sehrálo to, že byl strýc manželky Martina Kavky, dnes poměrně známé profesionální herečky, která se s češtinou denně úspěšně potýká.

Hacknutá čeština. Neortodoxní slovník dnešní mateřštiny. Ilustrace a autorské písmo Lukáš Fibrich.
V edici Briquet vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing. Brno 2018. 272 stran. Kniha vyšla také elektronicky
Vedle lexikografa Michala Škrabala (* 1979) má nový slovník českých novotvarů Hacknutá čeština i devatero dalších spoluautorů, kteří přispěli bohemistickými exkurzy, které mají formu reakcí na otázky hlavního autora knihy Martina Kavky (*1977). Dotyčnými spoluautory se stali Anežka Charvátová, Michaela Lišková, Michelle Losekoot, Lenka Papřoková, René Nekuda, Petr Kukal, Jan Zadražil a Jiří Marvan; jen herec Pavel Tomeš, který svá komická stand-up vystoupení chápe jako fejetony, přispívá místo odpovědí uceleným textem Stand-up comedy a národní obrození (str. 146-148).
Těžko, pravda, rozklíčovat, jestli Pavel Tomeš oprávněně pasoval do role praotce svého oboru právě Františka Palackého...

 

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit