Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Lze vůbec ještě tvořit nové příběhy? Co jsou filmové remake, rebooty, prequely, spinn-offy?

planeta-opic-boulle

Vše už tu bylo, říká se, a je to v podstatě pravda; možná. Snad i proto, že lidská povaha se zase tak moc se staletími nemění. Anebo vůbec, obecně vzato. Vlastimil Vondruška mi sice vloni v jednom literárním časopise odpověděl, že se v tom směru určitě pletu a že se „mentalita lidí za poslední století velice změnila, protože se změnilo prostředí, ve kterém se pohybujeme,“ ale je to podle mého názoru nadále otázka do pranice.


Rovněž tak „základních příběhů“ existuje pouze omezený počet, jak vám dosvědčí jakýkoli bystrý filmový producent, který je na svém místě, a to nejen producent hollywoodský.
V určité rovině se skutečně „všechno opakuje“ a já osobně například nepokládám ani trochu za správné, když někdo vyčítá americkým studiím, že dnes recyklují, ba skoro už jen recyklují. Sice je to bezesporu pravda a tato totální recyklace nás může až fascinovat (má se kupříkladu opět točit Ben Hur), nicméně se do vysoké míry totéž dělo vždycky. Ač...
Ač samo sebou někdy musely vzniknout i ty zhola prvé filmové verze každého příběhu, asi jako musela někdy být sepsána první varianta každého příběhu literárního; neboť rovněž u knih pochopitelně docházelo a dochází k jakýmsi „remakům“, ať už přiznaným či nepřiznaným; ať již navzájem si podobnějším víc anebo méně.

Příkladem takového „literárního vykradení“ ostatně zůstane i tak slavný román, jakým je (fakticky horor) Pán much, tato parafráze pozapomenuté Bouře na Jamajce (1929) od (pozapomenutého) Richarda Hughese.
Čímž jistě nikterak nechci snižovat i Nobelem zaštítěnou hodnotu Pána much, ale jen a pouze konstatuji, že podobné téma někdy zpracujete s velikým úspěchem, zatímco váš méně domrlý (a to píši bez urážky) předchůdce splakal nad výdělkem. A on tu žil, on byl dokonce i váš inspirátor, aniž ale dohmátl na Nobelovu cenu za literaturu, a zůstává vámi - fakticky - zastřen. – A chodí-li to mezi lidmi tak? Bezpochyby.

Nad obrovským množstvím filmových remaků se aktuálně znovu rozčiluje i výtečný publicista Boris Hokr v prvním letošním čísle časopisu XB-1, byť právě jeho článek (Docházejí v továrně na sny sny?) se mi tak úplně nelíbí.
Proč? Podle mého názoru si měl problematiku předem lépe promyslit, než začal popisovat ty tři stránky, ale už je pozdě a jeho stať třeba zrovna moc nepracuje s hypotézou o omezeném okruhu témat. Což mám za její slabinu.

Kromě toho mám za to, že je značnou chybou mechanicky přebírat i třeba velmi zažitá zjednodušení a nepostavit se alespoň soukromě proti aplikaci zavedených termínů v určitých situacích. Co mám konkrétně na mysli?
Například mám na mysli nadužívání pojmu remake; a že zneužíván je. Nikoli jistě ve všech případech, ale přečasto bývá jako „nová verze filmu“ onálepkováno to dílo, které prostě je jen druhou (či některou další) adaptací nějaké prózy.

Ale ano. Vím; lze namítnout, že nový scenárista neměl čas a „stejnak“ původní předlohu ani neprolistoval a vyšel „rovnou“ z její adaptace. Jistě. Často tomu tak je. Ale dle mého názoru to přesto nemá být zohledňováno a řekl bych, že literární předloha ani s jakýmikoli novými verzemi na plátně nezaniká, a to i kdyby se od ní ty varianty postupně odchýlili sebevíc. A bylo by proto jen fér, říkám si, kdybychom v programovém časopise četli:
„Hle, došlo na další adaptaci románu Planeta opic.“
A přece vím, že tu spíš zvíme: „Aha! Tak jsme právě hrdě natočili další remake legendárního filmu Planeta opic.“

To bude asi pravda, ale na druhou stranu uznejme, že zase tak úplně akurátně dotyčné pravidlo brát nelze, jak se dá doložit kupříkladu na legendárním příběhu mstícího se Zorra s kordem.
Ten chlapík skákal po střechách jako Foglarův Širokko už dlouho před ním a vysekával své ZETKO do čel nespravedlivých, avšak kdo si ještě dnes vzpomene, že první film o něm je adaptací (brakové) povídky Kletba Capistrana (1919) od jistého amerického policisty jménem Johnston McCulley? Málokdo. A to sice na realitě nic nemění, nicméně by asi skutečně působilo divně, kdybychom dnes s pietou četli: „Po X-té byla zrovinka adaptována próza z roku 1919, ve které, na mou duši, prvně vystoupil Zorro. Bude tomu sto let.“
Přesto vám ale jedno řeknu. Bylo by to poctivější.

A skutečným tvůrcem toho příběhu podle mého není žádný z jeho režisérů, ba ani (skoro anonymních) scenáristů, alebrž Johnston McCulley. To v jeho policajtské hlavě se totiž zrodily příslušné původní kombinace, které pak samozřejmě inspirovaly vedle našeho Širokka (Foglar ovšem k Zorrovi více či méně vědomě přibral i Páráka) i dnes tak přeceněného Batmana.

Boris Hokr se ovšem ve svém článku (když jsme už u něj) nezabývá jen remaky, ale třeba i tzv. rebooty.
Co je to reboot? Doslova přeloženo přezutí - a typickým příkladem takového přezutí příběhu je film Star Trek z roku 2009, který je současně pokračováním už značně dlouhé řady filmů o Pouti mezi hvězdami a současně má i charakter jakési nové verze jejího prvního dílu, a to i díky rafinovanému časovému skoku.

S termínem reboot pak souvisí v krajině současného filmu úzce i pojem restart, který se dobře dá vyložit na slavném panu Bondovi.
Jak? Tak, že od chvíle, kdy „usedl“ do tohoto filmového seriálu herec Daniel Craigh, jej lze po právu mít za (mistrně) restartovaný seriál, přičemž... Přičemž to možná nejzajímavější na dotyčném aktu je, že jsou nové příběhy časově usazovány před děje staré, ve kterých Bonda ještě představoval jiný herec a kde toho aktéra obestírají dost odlišné historické reálie. Totéž jinými slovy?
Jestliže Bondův soupeř Blofeld utrpěl v nejnovější bondovce Spectre charakteristické zranění, pak si lze samozřejmě i vybavit, že jsme týž „bolestný zásah“ v jeho obličeji mohli sledovat již ve fenomenálním filmu Goldfinger, kde - ovšem – zosobňuje mizeru Stavra Blofelda jiný, dnes dávno mrtvý herec.
Ještě překvapivější se mi nicméně zdá, že onen prožlukle padoušský Ernst Stavro Blofeld s již dávno zahojenou, ale dál raněnou tváří v Goldfingerovi žije ve světě let šedesátých, zatímco Spectre se odehrává v současnosti.

Interpretace té situace, pravda, existuje; to samozřejmě ano. „Diváku, ty vlastně sleduješ jen moderněji zfilmovaný záznam (fiktivní) reality a od dobovosti, prosím tě pěkně, abstrahuj.“

Není to snad i pěkným dokladem toho, že „jeviště se mění, zatímco příběhy zůstávají“?

A když už se pohybujeme v krajinách bondovek, dovolte, abych se skrz ně ještě jednou vrátit k problematice adaptací.
Jak asi víte, existuje Flemigův (nevalný) román Casino Royale, ve kterém světu prvně předvedl agenta 007. Zrovna tak víme, že právě tato předloha byla zužitkována během tzv. restartu filmové série bondovek, ale už méně je známo, že taky existují dvě starší vizuální adaptace Casina, a to jedna vážná-televizní (kde jraje mj. slovenský herec Peter Lorre) a druhá filmová, avšak snad až příliš parodická (kde mj. hrají i Peter Sellera, Woody Allen a Jean-Paul Belmondo). - Jak je ovšem možné přiznat, při premiéře Casina Royale nikdo ani v náznaku nechtěl nikdy tvrdit, že se zde snad jedná „již o třetí remake“. I buďme rádi.

Vedle generování značného množství peněz právě prostřednictvím nového a nového adaptování starého materiálu, kdy jsou někdy aktuální verze bohužel o dost horší než ty původní (viz třeba film kontra původní televizní seriál Záhada hlavolamu) vydělávají ovšem studia taktéž na druhých i dalších (a dalších) dílech veškerých dostatečně úspěšných příběhů, přičemž další (a další) díly buď už měla původní předloha (například Lewisův sedmidílný cyklus Letopisy Narnie, Tolkienův Pán prstenů anebo Harry Potter), či ne. A pak je třeba nějaké vymyslet. Nu, a právě za časů podobného dolování zlata a vymýšlení dospěje najatý scenárista občas i k tomu zajímavému názoru, že bude diváka možná víc a nejvíc zajímat (anebo zprvu víc zajímat), co bylo předtím.

A tak scenárista onen postřeh i zohlední. A hle: to, co píše, se tentokrát nazývá prequel. Vcelku, myslím, typickým prequelem ne ve filmu, ale „už“ v literatuře je i „nultý“ díl Ostrova pokladů od Arthura D. Howdena Smithe Zlato z Portobella.
A naopak spisovatel Robert Leeson sepsal svého času svébytné pokračování Ostrova pokladů Pomsta Honzy Silbera, jež úplně záměrně kopíruje strukturu původní Stevensonovy knihy, a to natolik, až je i regulérní obdobou toho, čemu dnes anglosaští filmaři, ale i mnozí čeští diváci říkají reboot.
Nu, a jelikož taky já tímto článken malinko „rebootuji“ stať Borise Hokra, anebo tedy jen její úvod, skončím stejně jako on připomínkou termínu spinn-off.

Co česky znamená spinn-off?
„Je to situace,“ ocituji volně Borise Hokra, „kdy je jedno dílo odvozeno z jen podružného tématu nebo motivu díla jiného, což probíhá nejčastěji tím způsobem, že tvůrci uchopí vedlejšího hrdinu nebo hrdinku a obdarují je samostatným příběhem.“
Jako dobrý příklad toho uvádí bývalá Ikarie 1/2016 bojovnici Xenu, která se původně vynořila v televizním seriálu Hercules; ale ten samý proces samo sebou vždy fungoval a funguje třeba i na polích barevných komiksů a... Jistěže v literatuře.

Vedlejší postava se prostě někdy „povede“ a spisovateli poté v podstatě nezbývá nic, než ji „znovu obsadit do hlavní role“ v nějaké ještě vlastnější jí knížce. Jak to například učinil již starý a osvědčený klasik dobrodružného žánru Sir Henry Rider Haggard s Allainem Quatermainem, ale jistě i sami objevíte příklady z ranku literatury vyšší.
Lze tedy ještě dnes, v post-postmoderních časech vytvářet nové příběhy? Když máme tolik a ještě víc šancí jen aplikovat to, co už existuje?
Anebo si to, že nové příběhy osobně a individuálně utváříme, už můžeme jen sami sugerovat?
That´s the question.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Fencl Ivo Knihy a film

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit