Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Jan Vladislav. Jaké knihy doporučuje číst o Číně spisovatel a překladatel

vladislav jan spisovatel prekladatel

JAN VLADISLAV - SPISOVATEL, BÁSNÍK

Víme, že jste nedávno cestoval po Číně. Vzpomněl jste si u této příležitosti na Čínské pohádky, které vám právě vyšly v Euromediich?

Loni na podzim jsem si to ověřil i to na vlastní oči. Navštívili jsme letmo značný kus jižní Číny, právě ta místa, která byla zničena letošním zemětřesením. Ale za té naší cesty tam ještě všechno stálo na místě a my jsme při té podívané nestačili žasnout: vysoké kuželovité hory, divoké soutěsky, obrovité řeky a starobylá městečka, kam nás zavezli, to všechno působilo opravdu pohádkově. Po této stránce staří malíři, básníci a pohádkáři opravdu nepřeháněli. Proto se na ně chodíme dívat do muzeí, proto je s obdivem čteme, i když nezapomínáme, že to je jen jedna polovina skutečnosti.

Tu druhou polovinu se všemi radostmi i strastmi každodenního života dnešní Číny jsme za tak krátkou dobu nemohli ani zahlédnout… Doufám, že se nám to podaří příště.

Co Vás nejvíc fascinovalo na čínských pohádkách?

Mým prvním, nezapomenutelným čtenářským dobrodružstvím byla knížka slovenských pohádek. Dostal jsem ji k Vánocům jako prvňák, a třebaže jsem teprve slabikoval, zaujala mne tak, že jsem si ji s námahou, ale také nadšením přečetl celou sám. Nestačil jsem žasnout; a dodnes si myslím, že kniha je jeden z největších lidských vynálezů. Potvrdila mi to i ta první četba.

Byl tam příběh o chudém chlapci, kterého unese černokněžník, majitel knihy, kde bylo zapsáno všecko, a ten smělý čarodějův učeň se jí nakonec zmocní, a tak přemůže i svého zlého pána... Snil jsem pak taky o takové knize a nebyl jsem sám. Jak jsem se po letech dočetl, toužil po ní například i nositel Nobelovy ceny Hermann Hesse a taky to v jedné autobiografické povídce krásně popsal... Já jsem se spokojil tím, že jsem pro mladé čtenáře vybíral a vyprávěl pohádky ze všech koutů světa, francouzské, anglické, italské, španělské, rumunské a dokonce i čínské.

Těmi jsem vlastně začal. Zabýval jsem se tehdy starou čínskou poezií, a když se náhodou naskytla příležitost připravit i knížku čínských pohádek, bez váhání jsem se jí chopil. Fascinovalo na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem se tam jako zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.

cina knihy o cine

Které autory nebo knihy o Číně nebo o čínské kultuře byste doporučil mladším čtenářům?
O další vhodné literatuře pro naše mladé zvídavé čtenáře by vám řekl spíš některý odborník. Já vám jen řeknu, co právě mám na stole a co si čtu pořád dál a dál. Čína je totiž hotový kontinent a navíc jediná světová kultura, které trvá už tři tisíce let - a skoro tak dlouho používá v podstatě stejné písmo...
Užitečný přehled o všem čínském, o dějinách, politických a společenských proměnách, náboženství, literatuře a umění jsem našel například v hutné knížce Klasická Čína I. P. Kamenaroviče, přeložené z francouzštiny. Je vyprodaná, ale můžete si ji jako já vypůjčit z městské knihovny a pak si číst třeba napřeskáčku, co vás zajímá především. Odpoví vám skoro na všecko.

Něco podobného, ale většího napsali i čeští sinologové A. Palát a J. Průšek v knize o čínské společnosti a zvycích v době dynastií Sung a Jüan. Přesto že se ten velký svazek jmenuje Středověká Čína, i to je kniha nezbytná pro pochopení dnešní Číny.

A kdo by si chtěl počíst o čínských zbojnících té doby, může si půjčit Příběhy od jezerního břehu od Š' Na-ana ze 14.stol . Ty příběhy u nás kdysi taky pod názvem Všichni lidé jsou bratři ve zpracování někdejší nositelky Nobelovy ceny Pearl Buckové.

A kdo má rád detektivky, může se o staré Číně dozvědět leccos i z příběhů o bájeslovném soudci Ti, které psal v 20. stol. úspěšný holandský sinolog a diplomat R.van Gulik.

Nakonec připomenu ještě jednu ságu z nedávné Číny, rozsáhlou autobiografii Divoké labutě, kterou o dramatických osudech své rodiny napsala jedna z očitých účastnic a svědků kruté "kulturní revoluce" paní Jung Changová, dnes žijící v Anglii. Ale takových osudů byly v Číně miliony a podobných knih jsou tisíce, mnohé už i v češtině. Zeptejte se v nejbližší městské knihovně.


Poznámka redakce:
Rádi také připomínáme mistrně vyprávěné čínské pohádky Jana Vladislava, které patří k tomu nejlepšímu, co o čínském lidovém vyprávění vyšlo.
Pohádky ze Země draka /
Jan Vladislav / ilustruje Zdeňka Krejčová / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008 / 2. upravené vydání po padesáti letech
Více o knize: Pohádky ze země draka u kterých děti tají dech >>

pohadky ze zeme draka 3
Ilustrace Zdeňky Krejčové z knihy Pohádky ze Země draka

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vladislav Jan Čína

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit

Bez ohledu na to, jak usilovně jsem se bránil, musel jsem popustit uzdu své zuřivosti. S hrůzou a zaslepeným chtíčem jsem se chystal napadnout, znásilnit a zabít a přece jsem se tomu ze všech sil vzpíral. Zápas neustále nabýval na intenzitě, až se náhle cosi zlomilo a já jsem si s hrůzou uvědomil, že se chystám zabít a znásilnit sebe sama. Toto nečekané prozření mělo mnoho rozměrů a bylo silně matoucí. Dostal jsem se až za bod obratu, kdy mi svitlo, že jsem jak násilnický vrah, tak i oběť. Prožitkově jsem věděl, že jsme jedno a totéž. Podíval jsem se do očí své oběti a zjistil jsem, že se dívám do tváře sebe sama. Začal jsem vzlykat a nebyl jsem k utišení. „Chci to spáchat sám na sobě." Nebyla to karmická inverze, skok do minulého života, v němž si vrah a oběť vyměnili místa. Byl to spíše kvantový skok do prožitkové úrovně, ve které se veškeré duality rozpustily do jediného všeobjímajícího toku. „Já", jímž jsem se stal, nebylo v žádném ohledu osobní, byla to jednota zahrnující všechny lidské bytosti. Bylo kolektivní v tom smyslu, že zahrnovalo celou lidskou zkušenost, a to naprosto jednotnou a nerozdělenou. Byl jsem jednota. Agresor i jeho oběť. Násilník i znásilněná. Zabiják i zavražděná. A provádím to sám sobě. Po celé dějiny lidstva jsem to páchal sám na sobě. Bolest lidských dějin je mou bolestí. Nebylo obětí, nic nikdy mimo mne mi ji nepůsobilo. To já jsem zodpovědný za všechno, co prožívám, za všechno, k čemu kdy došlo. Díval jsem se do tváře svého vlastního stvoření. Já jsem se toho všeho dopouštěl. Já jsem svolil, aby se to stalo. Já jsem se rozhodl vytvořit všechny ty hrůzné, hrůzné světy.
Stanislav Grof, Kosmická hra