Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Čas motýlích křídel. Martina Bittnerová o spisovatelce, píšící román o K.H. Máchovi

bittnerova portret

Nová kniha spisovatelky Martiny Bittnerové „Čas motýlích křídel“ není jen napínavým příběhem, autorka na pozadí své novely čtenářům mistrně předává zajímavé střípky ze života slavných osobností.

Příběh nás přivádí na počátek 20. století. Setkáváme se s hlavní postavou knihy, paní Pohanovou, emancipovanou mladou spisovatelkou, která připravuje román o K.H.Máchovi a J.Bittnerovi. Ke splnění snu jí výrazně pomáhá přátelství s Eliškou Krásnohorskou. Její cesta však není snadná. Hlavní hrdinka naráží na mnohá úskalí a není vůbec jisté, zda svého cíle dosáhne. Je nucena se vypořádat se zradou, vyrovnat se s rodinnou tragédií, opakovaně čelit atakům psychicky narušené ženy. Poznává, jak je život pomíjivý, nejistý, křehký jak tenká motýlí křídla…

bittnerova cas motylich kridel

Ukázka:

Kapitola Eliščina rada / Čas motýlích křídel

Kalendář na zdi ukazoval datum 3. března 1912. Dost hloupý čas na to chodit po návštěvách, protože na ulicích ještě ležel rozbředlý sníh a bylo proto lepší zůstat
doma. Jenomže dnes jsem své pohodlí opustit musela.
„Vítám vás, slečno Millerová,“ pověděla mi s nestrojenou srdečností šedovlasá žena, jejíž tvář si stále zachovávala jistou dávku nepřehlédnutelného půvabu.
Naše literatura ji znala a ctila pod jménem Eliška Krásnohorská.
„Jak dlouho jsem vás neviděla, „radostně zvolala, „to už
musí být snad deset let, ne?“
„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem jí a marně jsem přemýšlela nad tím, kdy naposledy jsem této nevšední dámě stiskla ruku.
„Nakonec na tom nezáleží,“ přerušila mé vnitřní úvahy
Eliška,„hlavně, že jste si ke mně zase našla cestu,“ dodala srdečně a usmála se.
„Na tom opravdu nesejde,“ přitakala jsem.
„A vidíte, teď jsme se několik let nestýkaly, přesto pilně sleduji plody vaší práce, které nacházím pravidelně v časopisech,“ ujistila mě vzápětí o své neutuchající přízni.
„To mě těší,“ špitla jsem takřka nesměle, protože jakákoliv pochvala od ženy jejího věhlasu mě uváděla do rozpaků.
Eliška si mých pocitů nevšímala, otočila se k psacímu stolu, z něhož otevřela šuplík a vyňala z něj pár obrázků, jež přede mě rozložila. Jednalo se o několik
skupinových portrétů studentek gymnázia Minerva. Na jedné
jsem rozpoznala i samu sebe, rozpustilé děvče, které netušilo, jaké starosti život přináší.
Eliška na snímky hleděla s hrdostí a malou špetkou dojetí, u ní málokdy přiznaného. Po chvíli si lehounce povzdychla, hřbetem ruky obrázky smetla na hromádku, vložila zpátky do žloutnoucí obálky a vrátila na své
místo. Pohlédla na mě téměř skelnýma očima.
„Já vás, všechny dívky z Minervy stále chovám v srdci jako své dcery, “ řekla velice rozechvěle.
Jejímu rozechvění jsem rozuměla, vždyť ji zlá nemoc odepřela možnost se vdát a mít děti. Bůh ji sice obdařil mnoha talenty, ale vždycky se z nich radovali ti druzí,
Eliška nikdy nepoznala mateřské štěstí. Na to vše jsem myslela, když její stárnoucí ruka pečlivě balila vzpomínky a ukládala zpátky do šuplete. Podívala se na mě, jako by vytušila směr mých myšlenek, a prohlásila:
„Nemá smysl se zabývat tím, co se stalo a nestalo, důležité je, co nás čeká zítra. Proto se mi konečně svěřte, proč jste mě vyhledala. Soudím, že školy se to
netýká.“
„Ne, netýká...Já bych potřebovala poradit s tím mým psaním,“ vyhrkla jsem, „nevím, na koho jiného bych se obrátila, protože právě vy jste mi zařídila otištění mé první básně, a nikdy jste nezklamala mou důvěru.“
„Ale děvenko, já to tehdy udělala ráda. Vždyť i mně v mládí pomohla Karolina Světlá, která mohla sama těžit z blízkosti a zkušeností Boženy Němcové. A opravdu bych si moc přála, aby tento koloběh podpory zůstal mezi námi
ženami zachován. Snad proto jednou vy sama podáte pomocnou ruku jiné mladé dívce nadšené pro literaturu.“
„Chybí mi ještě hodně k tomu, abych mohla někomu radit,“ ohradila jsem se.
„Nebojte se, všechno chce svůj čas… Ovšem teď mi už opravdu řekněte, co ode mě přesně potřebujete.“
„Ráda bych napsala román,“ vydechla jsem a zadívala se do jejích moudrých očí.
„Co vám v tom brání,“ zeptala se, aniž by nad svou otázkou hluboce přemýšlela. Takto se často projevoval její přirozený temperament.
„Brání mi v tom nezkušenost a stále váhám nad výběrem hlavního hrdiny,“ pokrčila jsem rameny.
„Kdo by to měl být, můžete mi ho nějak přiblížit,“ vyzvídala.
„Básník Karel Hynek Mácha,“ odpověděla jsem.
Ženy nepískají, ani nehvízdají, ale kdyby Eliška mohla, asi by si tento projev neodpustila.
„Překvapila jste mě,“ vydechla po krátkém mlčení, protože by mezi námi vzniklo dusivé ticho.
„Nepřekvapila jsem jenom vás, ale i svého manžela, který s tím nesouhlasí. Má na Máchu svůj názor, ale stejně už jsem vlastně začala psát,“ přiznala jsem se bez zapírání.
„Vy jste vdaná,“ odbočila, neboť ji to zjevně překvapilo.
„Ano, a na můj vkus poměrně dlouho. Napsala jsem vám přeci dopis,“ připomněla jsem jí a poněkud neslušně jsem zaštrachala v taštičce, kde jsem měla v notýsku založený manželův portrét.
„Doufám, že jsem vám poslala gratulaci,“ bylo patrné, že se cítí trochu trapně a snad z toho pocitu nesmyslně otevřela okno do sychravé ulice.
„Samozřejmě, dostala jsem od vás krásné blahopřání se sušeným čtyřlístkem,“ ubezpečila jsem ji, neboť se tvářila rozpačitě.
„Tudíž už se nejmenujete slečna Millerová, ale paní...“ „Pohanová,“ doplnila jsem ji s úsměvem, „ale vrátila bych se raději k Máchovi.“
Manželovu fotku jsem totiž nenašla a nemělo smysl o něm dál hovořit.
„Jistě, jenom Mácha je tvrdý oříšek a zvlášť pro ženskou autorku… Na druhou stranu, proč se do něj nepustit. Referoval o něm už Arbes, Sabina a jiní, a vy
nás můžete obohatit o nový a neotřelý pohled,“ snažila se mě povzbudit.
„O tom právě nejsem úplně přesvědčená, a proto váhám, zda se mám s tím rukopisem ještě vůbec zaobírat,“ přiznala jsem se k pocitu, který mě tížil.
„Pochybnosti jsou přeci přirozené a znakem zdravého
rozumu,“ ťukla se Eliška do čela snad na důkaz toho, že jí rozhodně nechybí.
„Doporučujete mi tedy pokračovat v práci,“ dožadovala jsem se jejího požehnání.
„Ano, určitě, považuji za správné naše literáty připomínat. Rozhodně Máchu nevzdávejte,“ vyzvala mě, „jen vám nemohu slíbit, že si váš román před vydáním stačím přečíst.“
„To jsem ani neočekávala,“ usmála jsem se a sbírala se pomalu k odchodu, protože Eliška několikrát zatěkala pohledem ke stolu, na němž ležel rozevřený a částečně popsaný dvojlist. Měla pořád tolik povinností a návštěv.
Nechtěla jsem ji proto zdržovat. Už jsem se loučila, když mě zarazila ve dveřích: „Neřekla jsem vám to nejdůležitější, počkejte. Doporučuji se obrátit na
profesora Staňka. Máchou se dlouhodobě zabývá a mohl by vám půjčit nějaké písemnosti, které vám pomohou při rekonstrukci básníkova života. Napíšu vám doporučení, aby vás Staněk přijal,“ udělala pár kroků směrem ke stolu,
aby si vzala papír a pero.
„Profesor Staněk,“ zopakovala jsem,“ s tím se přeci přátelí můj strýček Bohuslav,“ vzpomněla jsem si, „jste moc laskavá, ale zkusím se domluvit se Staňkem sama.“
„Tím je to vyřešené a pro vás snazší,“ sdělila mi s patrnou úlevou.
„Děkuji vám,“ hlesla jsem a nejraději bych tu velkou dámu naší literatury docela obyčejně lidsky objala.
Věnovala mi ještě jeden ze svých okouzlujících pohledů na rozloučenou a pak se mi ztratila mezi řádky svého nového rukopisu.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bittnerová Martina

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit