Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Čtyři stěny, povídky o neschopnosti žít slušně ve světě lidí

 

ctyri stenyŽijeme ve světě, pobíháme po ulicích, spěcháme do práce, spěcháme do vztahů i ze vztahů. A když se zastavíme, stejně nic nevidíme. Protože jinak nic není. Za knihu povídek Čtyři stěny obdržela Alžběta Bublanová od Akademie literatury české Cenu K. H. Máchy.

Souboru povídek dominují obrazy obyčejných osudů ve všedních situacích, které tak často odhalují marnost, bezvýchodnost, úzkost z budoucnosti. Postavy své banální rutiny provázejí dialogy plnými intrik, zástěrek i manipulací, komentáři, jimiž klamou sebe i své blízké. Jen tak mohou v tomto světě obstát. Protože jinak nic není.

Alžběta Bublanová
se narodila 8. dubna roku 1984 v Brně. Po složení maturitní zkoušky na Gymnáziu v Tišnově vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde začala psaním povídek, postupem času se soustřeďujících na každodennost obyčejného člověka s jeho „malými problémy“. Její příběhy jsou situované do současnosti, často exponují vztahové problémy a chybějící porozumění. V zatím nepublikovaných rozsáhlejších literárních útvarech (novely, román, delší povídky) se opět zaměřuje na složitost vztahů, ať už mileneckých či mezigeneračních. Alžběta Bublanová v současnosti přispívá recenzemi knih na webový portál e-kultura.

Čtyři stěny | Alžběta Bublanová | vydal Dauphin, 2013

Ukázka z knihy:  Žádost

Sedl si do velkého křesla a rozhlédl se po místnosti. Po pestrobarevných květinách a sochách mužů, žen a dětí. Pohledem se zastavil na malém jezírku ve skleněné polokouli v pravém rohu s blýskavým zeleným kapradím. Hotový ráj. Takovou kancelář bych si dal líbit, pomyslel si Jindra.

„Přečetl jsem si vaši žádost dostatečně podrobně. Vím, že už jste nám ji jednou posílal,“ řekl muž ve středním věku v dobře padnoucím obleku a ťukal propiskou do velkého dubového stolu a zlehka se točil na koženém křesle. „A byla zamítnuta,“ zdůraznil. „Nicméně jste se rozhodl to zkusit znovu, a to za pouhý půlrok. Jaký máte důvod k vaší naléhavosti?“ V místnosti bylo sice od jezírka příjemně chladno, ale stejně se Jindra zpotil natolik, že ho napadlo sundat si sako. Ale vzápětí si to rozmyslel. Vždyť jde o jeho budoucnost.

„No pořádně jsem to zvážil,“ začal sebejistě, ale ke konci se mu hlas trochu zhoupl. „Žiju takhle už dost dlouho. A je mi už 24 let. V takovém věku už bych měl vědět, co chci.“ Muž v koženém křesle položil propisku a vzal do dvou prstů papír. K věku žadatele se nevyjádřil. Jen se pousmál, lehce papír ohnul a očima přelétl několik řádků.

„Píšete tu, že od nás chcete povolení k pozvání jedné slečny na rande. Květinářky,“ muž máchl rukou do vzduchu. „Květinářky. Jakpak jste se s ní seznámil? Chodil jste k ní pro květiny, které jste pak vřele rozdával svým předešlým slečnám,“ řekl muž důrazně. „Slečnám, které jsme vám dovolili. Proč? Protože jsme vám dávali šanci. Novou a novou. Ale to po nás chcete trpělivost, kterou jenom zneužíváte.“ Muž vzal opět do ruky propisku a znovu se ozval jednoduchý tón bubnování do stolu.

„Ale vždyť vám to povídám,“ hájil se Jindra. „Je konec krátkých chatrných vztahů. Vím, že s touhle bych mohl bejt. Chcete přece, abych se usadil?“ Jindra znovu odněkud vydoloval vzdor a vypadal, že nehodlá odejít poražen.

„Chtěli jsme, abyste se usadil,“ opravil ho muž a začetl se znovu do žádosti. „Dále tady píšete, že se ke konci září stěhujete od své matky, a můžete tedy začít žít konečně zodpovědný život,“ muž udělal pomlku a zavrtěl hlavou. „My jsme vám sice několikrát doporučovali, abyste se od své matky osamostatnil, ale i tak musíte podat speciální žádost, že jste se rozhodl žít sám. Vy totiž nemůžete vědět, co se od našeho posledního doporučení mohlo změnit.“ Muž si v křesle poposedl, naklonil se na bok a ze šuplíku vytáhl lejstro, položil ho na stůl a klepl do něj prsty.

„Napište tedy žádost kvůli odchodu od rodiny a samostatnému bydlení a poté, když uvidíme, že jste schopný žít sám, můžeme přemýšlet o tom, zda vám povolíme slečnu z květinářství.“ Posunul papír směrem k Jindrovi a natočil se i se židlí doleva, aby viděl z okna. „Myslím, že to nějak dopadne,“ řekl na rozloučenou.

Jindra se opíral o sloup, který dělil květinářství na dvě části.

„Nedaj mi to. Nejdřív musím podat žádost o samostatné bydlení.“

Lucka rovnala už poněkolikáté žluté růže v oprýskané váze. „A to mě nemůžeš pozvat ani na rande? Kvůli tomu, že nebydlíš sám? Řekl jsi jim, že se známe už několik let?“

Lucka na něj hleděla s pochybami. Jindra si pohrával s klíči v ruce. „Nedaj, no. Hele, tak se jich ptát nebudeme. Prostě půjdem dnes do kina. Nebo na večeři. A je to.“

Lucka zavrtěla hlavou. „V kině kontrolují nejvíc a pak bychom měli utrum napořád.“ Na chvíli se odmlčela. „A stejně se mi to nějak nezdá. Proč ti to nepovolí? Kvůli jiným holkám, viď? Měl jsi jich hodně, že? A proto ti už nechtěj povolit další.“

Jindra mávl rukou. „Hele, jejich měřítka jsou naprosto nelogický. Měl, neměl. Co jim je do toho? Teď vím, že chci být s tebou. A vím to už dost dlouho, ne?“ Jindra si stále hrál s klíči. Do prodejny vešla postarší žena a začala se rozhlížet. Poté si stoupla k rohu, kde byly poskládány květináče s obyčejnými zahradními květinami. Jindra přistoupil k Lucce.

„Co, ty si nemyslíš, že to beru vážně?“

Lucka kývla. „Ale jo, myslím. Jen mám strach. Oni vědí, co dělají. Proč nechtěj povolit. Oni tě totiž znají, a já ne.“

Postarší paní zapištěla. „No to snad není možný, takový slevy. To se jen tak nevidí.“ Otočila se na Lucku a křikla: „Dejte mi tady tu a pak ještě tu a tamtu.“

Lucka udělala několik kroků a přitom se jí Jindra dotkl z boku. „No tak, jsem do tebe blázen,“ zašeptal a všiml si jejího zrudnutí. Když postarší paní vycházela z prodejny obtěžkána květináči, Jindra jí gentlemansky otevřel dveře a pak se rychle vrátil k Lucce a pohladil ji po tváři. „Musím snad svoji lásku dokazovat nejen těm idiotům, ale i tobě? Měli bychom bojovat společně.“

Lucka rovnala už poněkolikáté žluté růže v oprýskané váze. „A to mě nemůžeš pozvat ani na rande? Kvůli tomu, že nebydlíš sám? Řekl jsi jim, že se známe už několik let?“

Lucka na něj hleděla s pochybami. Jindra si pohrával s klíči v ruce. „Nedaj, no. Hele, tak se jich ptát nebudeme. Prostě půjdem dnes do kina. Nebo na večeři. A je to.“

Lucka zavrtěla hlavou. „V kině kontrolují nejvíc a pak bychom měli utrum napořád.“ Na chvíli se odmlčela. „A stejně se mi to nějak nezdá. Proč ti to nepovolí? Kvůli jiným holkám, viď? Měl jsi jich hodně, že? A proto ti už nechtěj povolit další.“

Jindra mávl rukou. „Hele, jejich měřítka jsou naprosto nelogický. Měl, neměl. Co jim je do toho? Teď vím, že chci být s tebou. A vím to už dost dlouho, ne?“ Jindra si stále hrál s klíči. Do prodejny vešla postarší žena a začala se rozhlížet. Poté si stoupla k rohu, kde byly poskládány květináče s obyčejnými zahradními květinami. Jindra přistoupil k Lucce.

„Co, ty si nemyslíš, že to beru vážně?“

Lucka kývla. „Ale jo, myslím. Jen mám strach. Oni vědí, co dělají. Proč nechtěj povolit. Oni tě totiž znají, a já ne.“

Postarší paní zapištěla. „No to snad není možný, takový slevy. To se jen tak nevidí.“ Otočila se na Lucku a křikla: „Dejte mi tady tu a pak ještě tu a tamtu.“

Lucka udělala několik kroků a přitom se jí Jindra dotkl z boku. „No tak, jsem do tebe blázen,“ zašeptal a všiml si jejího zrudnutí. Když postarší paní vycházela z prodejny obtěžkána květináči, Jindra jí gentlemansky otevřel dveře a pak se rychle vrátil k Lucce a pohladil ji po tváři. „Musím snad svoji lásku dokazovat nejen těm idiotům, ale i tobě? Měli bychom bojovat společně.“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bublanová Alžběta

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit