Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

petilibrova bankovkaVelmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem padesátých let pravidelně scházejí na kus řeči místní farmáři.
Někdy se z jejich replik jako ze střípků mozaiky rodí souvislejší vyprávění, častěji však samorostlí Búrové plácají páté přes deváté a jen občas se z jejich vícehlasu vynoří příběh či anekdota. Rozhovory obyčejně uvádí do pohybu informace o dění "venku", s níž přátele seznamuje vášnivý posluchač rozhlasu a čtenář novin At Naudé.

Rázovitý mikrokosmos Groot Marica a jeho lokální měřítka se střetávají s "velkým světem".
V kombinaci se vzájemným popichováním besedníků a jejich leckdy poněkud pofiderními názory vytváří tento konflikt okouzlující směs humoru, satiry a mnohostranné ironie, jež z Bosmana učinila "nejmilovanějšího jihoafrického spisovatele". Jen tu a tam probleskne jinak nesmírně zábavnými povídkami nostalgie po mizejícím světě starého Transvaalu.

Herman Charles Bosman (1905 –1951)
Jihoafrický spisovatel a novinář, který se proslavil popularizací afrikánštiny, i když psal v angličtině. Je považován za největšího povídkáře Jižní Afriky. Prožil dramatický život, ve dvacetijedna letech byl za vraždu příbuzného odsouzen k smrti, následně však omilostněn leč vězněn. Po návratu vedl žurnalisticko-bohémský život a pilně psal. Jeho drobné povídky jsou ve své době považovány za suverénně nejlepší z africké literatury.
Psal básně i romány (např. Jacaranda in the Night z roku 1947), ale především povídky (viz např. soubor Mafeking Road z roku 1947), jež vykazují vliv O’Henryho, Breta Harta či E. A. Poa. Česky dosud vyšly pouze dvě z nich – „Pohřební hlína“ (Procházka savanou, Praha, Dharma Gaia 2003) a „Noc ve veldu“ (Mamlambo – kouzelný had, Praha, Lidové noviny 2003).

Pětilibrová bankovka / Charles Bosmann / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

Ukázka z knihy Pětilibrová bankovka.

„Tady v novinách píšou,“ poučoval nás At Naudé, „jak poznáte rozdíl mezi pravou a falešnou pětilibrovou bankovkou. Píšou tady, že v oběhu je spousta falešných bankovek a že policie je pachatelům na stopě.“
„To je to vážně tak zlé?“ odtušil Gysbert van Tonder. „Já jsem si totiž všiml, že když noviny napíšou něco takového, tak to znamená, že pokud někdo nenakráčí rovnou do soudní síně a nepřizná se, policie ten případ odloží jako neřešitelnou africkou záhadu. Horší už by mohla být jen zpráva, že se policie chystá k zátahu. To pak znamená, že viník dávno předtím odjel ze země s hromadou zavazadel, která neměl při příjezdu. A navíc s platným pasem.“
Gysbert van Tonder se při řeči mračil. Občasné neshody s jízdní policií hlídkující na hranicích ho naneštěstí přivedly k velice nenávistnému náhledu na činnost sil pověřených dohledem nad veřejným pořádkem.
„Tak tak,“ ozval se Chris Welman. „To proto, že falešná bankovka je dvakrát větší než pravá. A není správně vytištěná, ale jenom nakreslená školními pastelkami na hrubém kusu hnědého papíru. A lev na zadní straně má v tlamě fajfku.
Jo a abych nezapomněl, portrét Jana van Riebeecka je úplně špatně. Na té falešné bankovce má totiž van Riebeeck čapku staženou přes oko a na sobě pruhovanou blůzu s čísly. Podle toho poznáte, že člověk, který ty bankovky falšuje, sedí ve vězení a dělá je jenom po paměti. Zapomněl ovšem, že všichni lidi nenosí pruhované blůzy s čísly. Když vám někdo strčí takovou pětilibrovku, musíte říct, že bohužel nemáte drobné.
Je totiž klidně možné, že ten člověk je docela nevinný a dává vám tu bankovku v dobré víře. Třeba ji dostal od někoho dalšího a nevšiml si, že je s ní něco v nepořádku.“
Jurie Steyn si Chrisova významného mrknutí nevšiml. Chris Welman si dělal dobrý den z Ata Naudého a Jurie to nepoznal.
„V dobré víře,“ opakoval Jurie Steyn. „Prokristapána, kdyby za mnou někdo přišel a podstrčil mi takovouhle blbinu, která by byla jenom nakreslená pastelkami na kusu hnědého papíru, hned bych věděl, že mám co dělat s podvodníkem. Ani bych si nemusel všimnout toho lva s fajfkou nebo pruhované blůzy. Už jenom proto, že by nebyla vytištěná, bych poznal, že jde o padělek. Člověk, který by si ke mně přišel rozměnit pětilibrovku, která by byla nakreslená rukou, byť sebeprecizněji, by mi připadal sakramentsky podezřelý. A bylo by mi fuk, co je zač.
I kdyby s ní za mnou přišel sám dominee Welthagen, začal bych mít dost zvláštní představy o tom, jak tráví svůj volný čas. A mohl by mi nevímjak uctivě vykládat, že přijal lva s fajfkou v dobré víře.“
Učitel, mladý Vermaak, pravil, že teď připadl na zajímavou myšlenku. To, o čem právě mluvili, použije jako nové téma pro slohovou práci dětí z vyšších ročníků. Několikrát je už nechal psát o osudech šilinku, který putuje z ruky do ruky, a dětem se to moc líbilo. Když se ale stejná věc opakuje příliš často, člověka to omrzí.
„Dobrodružství falešné bankovky“ přinese do slohových prací potřebné oživení, mínil mladý Vermaak. Jeho následující poznámce už ovšem nikdo z přítomných úplně nerozuměl. Prohlásil totiž, že je-li básníkova peněženka vyplněna takovými ručně kreslenými bankovkami z hnědého papíru, o jakých mluvil Chris Welman, pak už chápe, co měl básník na mysli, když pravil, že ten, kdo by mu ukradl měšec, ukradl by tretku.
„Falešnou pětilibrovku,“ pokračoval trpělivě At Naudé, „nepoznáte ani podle toho, že na obrázku lodi stojí námořníci v hloučku kolem kapitána, který předvádí fígle s kartami. Chci říct, že když si může tady Chris tropit žerty, tak já taky. Jde samo sebou o to, že je to ve skutečnosti velice dobrá napodobenina. Že se jedná o padělek, poznáte jedině podle toho, že je vytištěná líp než skutečná bankovka a že slovo ‚geoutoriseerde‘ je napsáno správně.“
Zdálo se, že učitele to zaujalo.
„On se afrikánský pravopis pořád tak mění,“ prohlásil, „že když ho učím, tak v tom polovinu času plavu. Každopádně bych se rád dozvěděl, jak se to slovo správně píše. Ale bohužel teď u sebe nemám pětilibrovou bankovku – a nikdo z přítomných by mi ji asi nepůjčil, že?“
Znělo to zadumaně a toužebně, měl však naprostou pravdu. Nikomu nedošlo, nač naráží.
„Jenom do konce měsíce,“ zkusil to ještě jednou mladý Vermaak, ale bez valného optimismu. Po chvilce ticha prohlásil At Naudé, že kdyby snad někdo učiteli pětilibrovku půjčil – což podle jeho názoru není příliš pravděpodobné –, stejně by mu to v otázce pravopisu moc nepomohlo. Jednalo by se totiž o pravou bankovku s nesprávným, starým pravopisem. Správný pravopis používají jenom falešné bankovky.
„Chci říct, že kdyby vám někdo z přítomných chtěl půjčit pětilibrovku,“ snažil se At Naudé pokračovat ve vtipkování, když už s ním Chris Welman začal, „myslím, že by to byla poctivá pětilibrovka. Ono sice existuje hodně věcí, ve kterých může mít dobytkář z Groot Marico prsty – zvlášť v období sucha –, ale neřekl bych, že mezi ně patří výroba falešných bankovek někde za stohem sena.“
Jurie Steyn však prohlásil, že jedna věc mu pořád nejde do hlavy. Jak je možné označit bankovku za falešnou jenom proto, že má lepší tisk a pravopis než pravá bankovka? To je jedna z věcí, z kterých je úplně paf. Není divu, že má člověk občas pocit, že neví, čí je. Taky proto si často říká, že to vláda už trochu přehání. Nasazuje totiž laťku, která je na obyčejného občana trochu moc vysoká.
„Že prý je taková bankovka na draka jenom proto, že je lepší než skutečná,“ pokračoval Jurie Steyn. „Tak to mě vážně odrovnalo. Brzy to dopadne tak, že až sem na poštu přijede v nóbl autě slušně oblečený cizinec,“ pokračoval Jurie Steyn, „a strčí mi bankovku, která nebude mít jedinou chybičku až na to, že bude řádně vytištěná, abych to hned běžel oznámit policii v Nietverdiendu. Ale když přijde nějaký Tsonga zabalený v dece a nebude chtít ani známky, jenom drobné za pětilibrovku, tak budu vědět, že je všechno v pořádku, poněvadž na té bankovce bude pravopisná chyba a lev na zadní straně bude místy vygumovaný, protože kreslíři se napoprvé nepovedla ta fajfka v tlamě.“
Oupa Bekker několikrát zamyšleně pokýval hlavou a pravil, že některé věci související s oběhem peněz skutečně často nejdou člověku na rozum.
„Vemte si třeba, jak kdysi Stellalandská republika vydala své vlastní bankovky,“ připomněl oupa Bekker. „Je tedy pravda, že Stellalandská republika netrvala moc dlouho a že kdyby byla vydržela o trochu déle, možná by všechno vypadalo jinak. Ale já mluvím jenom o tom, jaké to bylo, když jsme ponejprv dostali svoje vlastní stellalandské bankovky, a jakou jsme z toho měli radost.
V téhle části země totiž vždycky byla ta potíž, že tu v oběhu chyběl dostatek zlatých mincí. Tenhle problém existoval už předtím, než vznikla Stellalandská republika. Dalo se to taky snadno poznat. Jednoduše podle toho, že spousta občanů mužského pohlaví měla na zadní straně kalhot záplaty.
A tak když Stellalandská republika začala tisknout svoje vlastní bankovky, zdálo se, že všechno bude zase v pořádku. Státní záležitosti se však zdaleka nevyvíjely tak, jak jsme čekali. Vzpomínám si, že byly potíže například s majitelkami penzionů. Ty totiž na konci měsíce prohlašovaly, že chtějí – pamatuju se na to docela přesně – peníze. Řekl bych, že jsem nikdy předtím ani potom neviděl nikoho popotahovat nosem tak, jak to na konci měsíce dělala stellalandská domácí, když viděla, jak saháte do obálky pro bankovky.
Nebo ten indický obchodník.
Šli jsme s kamarádem Gielem Haasbroekem do indického obchodu a já nikdy nezapomenu, jak se ten Ind zatvářil, když Giel Haasbroek vytáhl svazeček stellalandských bankovek, kterými chtěl zaplatit. Kromě jiného nám řekl, že se musí stejně jako my všichni něčím živit.
,Ale tyhle bankovky jsou v naprostém pořádku,‘ ubezpečoval ho Giel Haasbroek. ,Jen se podívejte, tady nahoře je obrázek republikánského orla. A tady dole si můžete sám přečíst vlastnoruční podpisy prezidenta a ministra financí.‘
Nikdy taky nezapomenu na to, jak sebou ten indický kupec trhnul. A povídá, že proti orlovi nic nemá. Je prý ochoten připustit, že je to ten nejlepší orel ze všech. O tom se nehodlá přít. Tam, odkud pochází, žádné orly nemají. A kdybychom mu ukázali celé hejno orlů v řadě, sotva by poznal jednoho od druhého. Nerad by, abychom ho v této věci nesprávně pochopili, vysvětloval nám pilně. Rozhodně nechce jakkoli ranit naše city.
Pokud však jde o podpisy prezidenta a ministra financí, to už je prý věc docela jiná. Ti dva pánové mu totiž svými podpisy ručí za staré dluhy, o kterých on ví, že je nikdy nedostane zpátky. A prezident je z nich dokonce ten horší, povídá. Už tři měsíce chodí totiž každé ráno do práce raději po druhé straně pleinu a o tři bloky si zajde, jen aby nemusel procházet kolem jeho obchodu.“
Oupa Bekker na chvíli přerušil vyprávění, aby si vzal od učitele zápalku. Měli jsme tak příležitost zamyslet se nad tím, co právě řekl. Některá z jeho slov nám totiž připadala zvláštní. Zdálo se, že život býval za starých časů tak drsný, že si to dnes nedovedeme vůbec představit.
„Stellalandské bankovky se nikdy doopravdy neuchytily,“ pokračoval oupa Bekker. „Později vláda staré bankovky stáhla a vydala nové. Ale řekl bych, že ani to moc nepomohlo. I když musím uznat, že nová série bankovek byla mnohem hezčí. Předně byly nové bankovky větší. A byl na nich jiný orel. Vypadal tak nějak impozantněji. A měl taky takový výhružný pohled, který nešlo přehlédnout. Když vám někdo jednu z těch bankovek nabídl za nocleh a za stravu a vy jste váhali, jestli si ji máte vzít, měli jste pocit, jako by vám hrozila celá Stellalandská republika.
Stejně se ale bankovky nikdy moc do oběhu nedostaly. Ten indický obchodník měl možná pravdu. Asi měli přece jenom spíš než orla změnit ty dva podpisy ve spodní části bankovek. Mohly být třeba podepsané tak, aby se to nedalo přečíst.
A jak už jsem řekl, divné je, že s těmihle stellalandskými bankovkami bylo všechno v rychtyku. Chci říct, že rozhodně nebyly falešné, ale naprosto legální. Orel i tisk, obojí bylo v nejlepším pořádku – byl to ten nejhezčí orel a nejhezčí tisk, jaké byly tehdy k mání. No a vidíte to.“
Dali jsme oupovi Bekkerovi za pravdu, že otázka peněz je hodně zašmodrchaná a že tomu tak bylo odjakživa. Brzy nato dorazil vládní kamion z Bekkersdalu. Závozník zamířil k přepážce. „Mohl bys mi, Jurie, prosím tě, rozměnit tuhle pětilibrovku?“ požádal. Teď byl na řadě Jurie Steyn, aby nás pobavil. A také toho naplno využil. Několikrát bankovku obrátil v ruce.
„Tisk se zdá být v pořádku,“ povídá Jurie Steyn. „Pravopis je taky bez chybičky, pokud můžu soudit. A lev nemá v tlamě fajfku. Máš mě za blázna, že mi strkáš takovouhle bankovku…? Chybí na ní snad už jenom orel.“
Protože nevěděl, o čem jsme se předtím bavili, byl z toho závozník celý tumpachový.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bosmann, Dauphin

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit