nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Čekání na kocoura, příběhy o kočkách a lidech

cekani na kocouraKočky zastávají ve společnosti lidí čím dál větší úlohu sociologa a psychologa. A to doslova a do písmene. Pro starší lidi, kteří se ocitnou po většinu času o samotě, jsou jedinými společníky, s kterými mohou v klidu komunikovat, kteří je mají rádi, jsou vděční za jejich přítomnost a svým způsobem nejsou otravní. Lidé, kteří žijí s kočkami mohou být víc společenští, protože je spojuje stejný zájem a společné příběhy. Michaela Klevisová toho využila a sepsala zajímavou knihu povídek, příběhů o tomto ideálním soužití.

„Kdo tvrdí, že nemá rád kočky, ten ještě nepotkal tu pravou.“
Jako každé zvíře umí kočka velmi rychle rozeznat člověka jenž kolem sebe šíří zlo, nepříjemno či jiná negativa. Umí také předvídat události, které mohou být pro člověka nebezpečné, jako je požár, povodeň či jina katastrofa. Lidé, kteří se naučí kočkám naslouchat, se tak mohou ledascos naučit. Třeba i to, že kočku si nevybíráme, ale že kočka si vybírá nás. Že každá kočka má svoje nešvary, jež se naučí stejně jako člověk. Že ne všechno kolem nás poznáváme jen díky našim základním smyslům.
Proto mohou lidé společně s kočkami napravovat zlomená srdce, zlobu, spojovat lidi a znovuobjevovat lidské vlastnosti, které společnost potlačuje.
Kdo pochopí kočku jako zvíře, které je člověku v mnoha směrech rovno, začne mnohem víc chápat i jiné zvířata. Otevřou se mu oči, které měl před tím zaslepené. Stane se součásti skutečné planety Země, kde soucit ke zvířatům není jen titulek novinové zprávy či kec hloupé celebrity nebo politika, ale každodenní přirozenost.

A poznáváme, že to, co nám kočky dávají není důležité jen pro staré lidi, ale především pro děti.

Čekání na kocoura |Michaela Klevisová | Nakladatelství Motto, Albatrosmedia, 2012

Ukázka z knihy...

"Kde se tu vzaly, mami? Určitě mají žízeň! A hlad!" Předtím ho nechali jít napřed, měl to tak rád, připadal si samostatný, a drželi se od něj dostatečně daleko, aby se mohli bavit o rozvodu.

Byla to jejich poslední dovolená, která měla všechno zachránit, ale jenom potvrdila prázdnotu. Už o tom mluvili docela otevřeně. Střídavku nechci, to šoupání sem a tam dělá dětem v hlavě akorát zmatky. No to je jasný, měl by mít svůj stálej domov. Vždyť si ho můžu brát na víkendy, nějak se domluvíme...
 Ale stejně si pořád říkám, že kdybychom nebydleli s tvou matkou, mohlo to s náma třeba dopadnout jinak. To nemůžeš vědět. A hlavně už jsme se dohodli, tak to nech plavat...
 A co ty prachy na účtu?
No, možná by to šlo udělat tak, že ty si vezmeš těch padesát táců a já si vezmu auto.
"Jakejch táců?" zachytil Robin útržek rozhovoru. Představoval si, jak si máma bere do náručí stoh padesáti podnosů na jídlo, těch plastových, na jakých se ve školní jídelně nosí oběd. Byl by to pořádně vysoký komín a musela by dost balancovat, aby se jí při chůzi nenaklonil na stranu a neskácel se.
"Tomu bys nerozuměl," řekla. "Bavíme se o penězích. Tácy jsou tisíce," vysvětlil táta. "Utíkej napřed, potřebujeme s mámou něco probrat."

Robin se chtěl zeptat, odkud si ty tácy máma bude brát a kam je ponese, ale než stihl otevřít pusu, objevila se ta koťata. Dva kocouři. Černobílý a zrzavý. "Neměli bychom ho tím zbytečně zatěžovat," říkala právě máma, a teď už jí Robin rozuměl každé slovo, protože jak klečel u koťat, rodiče přišli blíž.
"Vždyť jde teprve do druhý třídy." Zaklonil hlavu, náruč plnou koťat a podíval se na ni.
"Vezmeme si je?" Vzít si je samozřejmě nemohli.
"Určitě někomu patří," usoudil táta a rozhlížel se po vyprahlé krajině. Pokroucené kmeny olivovníků, staré kamenné zídky, šplhající do svahu. Bílá štěrková cesta, pod srázem moře, nahoře skály, ale nikde žádný dům, ze kterého by sem koťata mohla přijít. Rozbalili obložené chleby a dali koťatům sýr a šunku. Pak zkusili samotný chleba. Koťata ho zhltla do posledního drobku.
"Vidíte? Mají hlad," řekl Robin. "Nejsou ničí." Udělal z dlaní misku, nechal si do ní od táty nalít vodu a nabídl ji koťatům. Lačně pila. Chvíli si s nimi hráli a pak se rozhodli přece jenom dojít na pláž, kam měli původně namířeno. Koťata se 14 k nim připojila, pobíhala okolo nich, šťouchala packami do kamínků, na okamžik zmizela mezi olivovníky, ale za chvíli už se jim zase pletla pod nohama. Zastavila se až v místě, kde se cesta začala prudce svažovat k moři.
"Dál už s námi nechtějí. Někde tam na kopci mají určitě domov," řekl táta a v hlase mu zazněla úleva.
Robin na ně volal, lákal je k sobě, ale táta mu vysvětlil, že je to chyba. Kdyby s nimi kocouři šli moc daleko, už by nemuseli najít cestu domů. Sešli na pláž, a když se za dvě hodiny vraceli zpátky do hotelu, koťata na ně čekala na místě, kde se rozloučili. Pak je doprovodila skoro až k hotelu.
"Vzít si je prostě nemůžeme, a hotovo," trvala na svém máma a táhla Robina za ruku do hotelové haly.
"Někomu by se tu po nich mohlo stýskat. Třeba zrovna takovýmu klukovi, jako jsi ty. No jen si to představ."
"Nemají žádnýho kluka, jako jsem já. Jsou samy."
"I kdyby byly, my s tím nic nenaděláme. Můžeme je nakrmit, zařídit jim pár hezkejch dnů, ale to je všechno."
Pak začala vysvětlovat, že zvířata se nedají jen tak převážet přes hranice. Jsou na to zákony. Kocouři by museli mít očkování, očkovací průkazy a bůhvíco ještě.
"A to už nestihneme, protože za čtyři dny odjíždíme."

Přijedou domů a budou rozdělovat ty tácy. On zůstane s mámou, protože střídavka by mu udělala v hlavě akorát zmatek. Rád by se zeptal, co to ta střídavka je, ale mlčel. Večer nemohl usnout. Zavři oči a poslouchej moře, to doma nemáš, řekla máma, a tak to zkusil, ale stejně dál myslel na kocoury, jak jsou sami potmě mezi olivovníky, a jak už se těší, až zítra zase dostanou sýr. Bylo mu smutno a šumění moře pod balkonem mu vůbec nic neulehčovalo. Vždyť proč by také mělo? Chodili za koťaty dvakrát denně, vybavení sýrem od snídaně a kočičími konzervami, které nakoupili ve vesnici. Koťata se pokaždé nažrala, kus cesty je doprovodila a pak čekala, až se budou vracet z pláže. Přestala se bát natažené ruky.

Už zdálky je poznala a vybíhala jim naproti s ocásky zdviženými na pozdrav. Stal se z toho rituál. Když si Robin u snídaně nenápadně strkal do kapes ubrousky se sýrem a šunkou nebo když s rodiči v samoobsluze kupovali zvířecí konzervy a dohadovali se, jaký druh bude koťatům nejvíc chutnat, na chvilku bylo všechno jako v dobách před řečmi o tácech a střídavce. Robin to vycítil. O takových věcech se nemusí mluvit, ty se prostě dějí...

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Klevisová Michaela

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit