nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Mlsoun McEwana. Pravice a levice v zamilovaném, politicko-historickém románu

McEwana čtu od let osmdesátých let, a i když mě původně nalákal morbiditou, dnes jej spolu s ostatními uznávám pro nesporné kvality. Jeho Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) nadchne, ale může ledaskoho trochu "zklamat" ve finále.
Následující text není ideální pro ty, kteří román nečetli a čísti hodlají.

mlsoun mcewan

V dopise, který tvoří jeho poslední kapitolu, se autor alias jeho hrdina, spisovatel Tom, soustředí na to úžasné odhalení, že celý dosavadní text napsal jako žena. Obdivuhodné?
Možná ano a McEwan je určitě dobrý i po Flaubertovu vzoru a i s Flaubertovým výrokem „Paní Bovary, to jsem já“, ale... Proč se tím v knize implicitně chlubit? Onu závěrečnou kapitolu totiž vnímám právě jako McEwanovo nadbytečné bití se v prsa.

Ale my před jeho talentem pomyslně smekli už dávno, i měl radši vytasit z rukávu nějaký další a překvapivý, vše převracející finální obrat, myslím si. A on místo toho „strhl volant“ do vlastní tvůrčí zahrádky: k odhalení, že román vlastně nevyprávěla dívka Serena, nýbrž její milenec Tom, který se jen dokonale vžil do její kůže.

Ano, vše sedí, a zpětně si dokonce vybavíme hrdinčin postřeh při prvním setkání s Tomem, podle něhož na ni první chvilku působil jako transsexuál, ale Mlsoun i tak měl končit úderněji, zdá se mi, a to - dejme tomu - tak, že na ostrůvku v Baltském moři překvapivě nezemřel dvojitý agent (a postarší Serenin předposlední milenec), jak se stalo, ale přežil a přeběhl k Rusům. Na nic podobného nicméně nedojde a špionážní román, jakým byl McEwanův Nevinný omotaný okolo Berlínské zdi, toto prostě není.

Jedná se tedy aspoň o parodii? Ne. Jde o zamilovaný, historicko-politický román „z prostředí“ MI5 a Frederick Forsyth a John Le Carré se možná „řezali“ smíchy, pokud jej četli.
Špionážní zápletku totiž postrádá, byť ji trochu kamufluje. A chystá se již i filmové zpracování a bude jistě úspěšné, ale... Jako bych Iana McEwana při psaní viděl...
Jak sám poznamenává, příliš krátké romány jsou nemužné, a tak dofukuje svůj opus ještě o sadu vlastních, dosud nepoužitých povídek. A ty připíše na konto svému hrdinovi, píšícímu profesorovi Tomovi. A Serena? Jen zdánlivě o všem vypráví, a to místy takřka ve stylu známého románu Susan Isaacsové Záblesk.

Vyrůstala coby „biskupova dcera“ i výtečná a posedlá čtenářka. Ale i s talentem pro matematiku.
Kvůli němu nakonec vyslyšela máti a vystudovala v Cambridge právě tento obor. K MI5 nicméně není zverbována, aby řešila rébusy. Proč tedy?
V rámci pracovní náplně může právě číst, což zase připomíná hlavní postavu Šesti dní Kondora. A dál?
Pokud čekáte, že Serena zaměstnavatelům vytipuje začínajícího literárního génia, jste na omylu. Jen sama MI5 jí konkrétního Toma „zadá“. A proč to všechno?

Onen Serenin postarší, bývalý milenec (který odjel podlehnout chorobě na ostrůvek), nebyl jen profesor, nýbrž i doyenem MI5 a... zrádce.
Nicméně milenku už jednou naverboval, takže se tajná služba bojí, zda i Serena není „dvojitá“, a zaměstná ji na podřadném místě, aby ji měla snáz pod kontrolou. Nenechají ji tedy válčit s IRA, o čemž se však i tak hodně dovíme, a ani ji nevyšlou na jinou frontu studené války. Nechají však děvče dělat cosi jiného, cosi absurdního už i v letech sedmdesátých, kdy se děj odehrává. Připustí ji k akci Mlsoun a...
A dovolí, aby inspirovala potenciálně pravicového spisovatele Toma.
Ten má díky tomu přes krycí organizaci po tři roky dostávat takové množství liber, že může dát vale vlastní univerzitní kariéře literárního vědce a jít na volnou nohu psát. A co? MI5 čeká, že něco jako byl román 1984. I Orwell totiž byl, máme-li věřit McEwanově knize, financován tajnou službou. To ona jeho mistrovské dílo iniciovala! A i jiné knihy jiných!
Anebo má Tom aspoň napsal cokoli, co nějak probere z naivity britské levičáky a komunisty a co ukáže v pravém světle východní blok.
Serena se do něj, jak čekáme, zblázní a následuje románek v románu. Kdyby jej líčil někdo jiný, bude to červená knihovna, možná, avšak McEwan je realista a mistr. Nezakolísá ani na vteřinu a my jednoduše cítíme: To se stát mohlo. A jak že románek graduje?

Oba milenci si žijí na stále vyšší noze, ale Tom přesto (či právě proto?) dokáže literárně tvořit a možná paradoxně, možná však spíše logicky vytvoří ryzí opak vyžadovaného, a totiž poněkud dekadentní distopii.
Ta trochu připomíná něco od Ballarda, ale víc McCarthyho Cestu. Británie se tu zkrátka brodí v rozkladu, otec s dcerkou ve finále podléhají nemoci a to vše (nejspíš) právě v důsledku kapitalismu. A nejen to! Tom za tenhle svůj nemužně krátký rukopis převezme (i v konkurenci začínajícího Martina Amise) prestižní literární cenu. A MI5? Výtečníky promptně vyrazí a zastaví kohoutky. Ale nechá je - na rozdíl od některých jiných – dýchat. Toť vše.
Nebo tedy skoro vše, protože je na místě zmínit se také o všem tom poutavém, co je v Mlsounovi vysloveno o literatuře, kterou hrdinové celoživotně nasávají. A ke všemu dojde i na matematický Monty Hallův problém, jenž Serena jenom tak nadhodí, ale Tom dle něj obratem sepíše... Dosti špatnou povídku. Ale jen, aby ji agentka mohla svým vylepšením přece zachránit, takže čtenář-matematik zajásá, vcelku se však jedná jen o další z vycpávek. Těmi ostatními je převyprávění obsahů Tomových povídek. Ale jistě! Některé ty povídky jsou úžasné, o to nic, a dokonce představují paralely k situacím v toku hlavního vyprávění, nicméně jsem se ani tak nezbavil pocitu, že se jedná spíš o lépe i hůře zamaskované oslí můstky.

Za vycpaninu ovšem nelze označit průběžné líčení politického vývoje raných let sedmdesátých, třeba i včetně momentů se zkrácení zimního pracovního týdne na tři dny a uhelné krize.
Stávky horníků. To vše hrdinové sledují hlavně prostřednictvím tisku, ale knihu to prostupuje jako pozadí konfliktu MI5 s levicí. Autor tu nepochybně vytěžil i vlastní vzpomínky na dobu svých začátků a Mlsoun je tedy také autobiografická záležitost. A nevystupuje v ní ostatně jen Martin Amis! A není tu zmiňován jen jeho otec Kingsley. Jako „detektiv“ se zde uplatní dokonce i jistý Barnes. Julian?

To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že se autor ve finále spokojil s vtipem ohledně svého umu vyprávět jako žena, a zahodil šanci napsat (i) skutečnou špionážní šarádu. Ne jen mistrný román z „pracovního“ a vztahového prostředí.

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... McEwan Ian

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit