Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

To podstatné. Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem

to podstatne hanikaBýt nešťastným se může stát celoživotním úkolem. V životě Hanse Frambacha je pocit neštěstí tím zásadním. Jako zaměstnanec Institutu pro spravování minulosti vyhodnocuje pozůstalosti obětí nacismu a neštěstí tak dokonce i archivuje. Ústředním tématem knihy však není osobní paměť, ale byrokratizovaná kultura paměti, která se stále více vzdaluje od prvotního popudu - hrůzných činů holocaustu. S románem Das Eigentliche podává Iris Hanika naléhavou výpověď o tom, jak nakládáme s minulostí.

Iris Hanika
(*1962, Würzburg) žije v Berlíně jako spisovatelka na volné noze. Působí také jako novinářka, především pro deníky Frankfurter Allgemeine a Berliner Zeitung.
V roce 2008 vyšel její první román Treffen sich zwei (Když se dva potkají), který se hned dostal do užšího výběru na Německou knižní cenu.
V roce 2010 vyšel román Das Eigentliche (To podstatné) a byl vyznamenán Cenou Evropské unie za literaturu.

To podstatné / Iris Hanika / Vydal Dauphin, 2014 / přeložila Marta Eich / www.dauphin.cz

Ukázka z knihy...

V noci měl zlý sen. Paní Kermerová se v něm hodně smála a hodně nahlas. Její obličej se proměnil v masku vřískotu, kterou rámovaly vlasy ve své známé nehybnosti jako zářící přilba, a byla v tom snu Joachimovou ženou. Joachim ležel před ní a pokoušel se jí obejmout kotníky, ona je však neustále odtahovala, vypadalo to jak šlapání vody. Stále znovu jí sahal po kotnících; nakonec mu položila nohu na hlavu a smála se přitom tak příšerně, až jí obličej zelenal a modral. Marschner stál vpovzdálí a třepal, také se směje, svou medúzí hlavou s řetězy od kolotoče. Jedna ze sedaček zasáhla Grazielu, která klečela vedle něj, oblečená do hladkého modrého roucha, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a prosebně sepnutýma rukama. Když ji zasáhla sedačka Marschnerova kolotoče, okamžitě se jí ze spánku začal řinout široký proud krve a ona upadla bokem na podlahu. Chtěl k ní jít, ale nemohl, protože Marschner a paní Kermerová před ním najednou stáli jako palisáda, tak těsně u sebe, že by se mezi ně nevešel ani list papíru. Obličej paní Kermerové měl zase normální barvu, ona i Marschner udělali společně krok dopředu, přičemž paní Kermerová rozšlápla Joachimovi hlavu. Frambach slyšel to křupání bolestně blízko, a z Joachimovy hlavy se nedalo nic poznat; vypadala jako hromada puštěných tlustých červů. Paní Kermerová a Marschner na něj mířili svým smíchem, on však nic slyšel. Přesto panoval hluk, dokonce nesnesitelný hluk. To, co tak hlučelo, bylo skřípání hnacího mechanismu světa. Když chtěl nepozorovaně uniknout, zpozoroval, že se za ním do nebe tyčí hladká černá stěna. Nebe však nebylo vůbec vidět, protože byla černá noc, a když se tiskl zády ke stěně, proměnila se v zeď z vězňů koncentračního tábora. Až k černému nebi byla vyrovnaná vysílená lidská těla, zabalená do hadrů, a živá. A paže, které byly jen kost a kůže, po něm sahaly, zatímco zepředu se k němu natahovaly ruce paní Kermerové a Marschnera, jejich paže však byly masité a velké, za nimi viděl stát Wolkenkrauta, za ním jeho rodiče, vedle něj ženu a dceru, která držela v ruce malou papírovou čínskou vlajku, a to množství tenkých paží za ním mu sahalo po rameni, zádech, bocích, už mu pevně svíralo nohy, a v okamžiku, když se ho chtěly dotknout velké sádelnaté ruce, které útočily zepředu, se probudil.

Srdce mu bušilo. Rázem otevřel oči, ale nic neviděl, byla noc, srdce mu bušilo. Pak rozpoznal obrysy skříně a okno za závěsem, sice byla noc, ale žil uprostřed města, kde nikdy není naprostá tma, ne tak černá jako v jeho snu. Srdce mu bušilo a on nevěděl, jak má dýchat. Proto už nechtěl vypouštět vzduch z plic, a když přece jen musel ven, nasál hned nový, stejně zhluboka, a ani ten nový vzduch nechtěl vypustit. Srdce mu bušilo. Budík ukazoval pět hodin ráno, nejlepší čas na policejní přepadení, ale u dveří nikdo nestál. Tápal se tmou na toaletu, v koupelně zeleně svítil malý světelný bod nabíječky elektrického kartáčku na zuby. Pak si lehl přesně doprostřed postele a ruce položil na sluneční pleteň, snažil se netlačit oči, ale nechat je jen volně zavřené, a snažil se rovnoměrně dýchat.
A tak i opravdu usnul a celý rozlámaný se probudil, když ve stanovený čas zazvonil budík.

Muž v levém zástupu tvrdí, že bojoval v Organizaci pro osvobození Palestiny proti Izraeli, Izraelci ho zatkli a při jedné výměně zajatců – arabští zajatci za izraelské – byl znovu propuštěn na svobodu, a nyní říká, že Izraelci by měli jít ze země pryč, a na otázku, kampak by měli jít, snad zpátky do Polska?, KŘIČÍ, ano, ať táhnou zpátky do Polska!

Únos letadla společnosti Air France do Entebbe v létě roku 1976, při němž jedna německá žena napodobuje selekci na rampě, při níž rukojmí rozdělí na Židy a Nežidy, a Nežidy propustí.

Vývěska na biokrámku s upozorněním, že zde nevedou ovoce a zeleninu z Izraele.

Muž, jenž se narodil v pozdních třicátých letech a studoval zobrazení židovské války od Flavia Josepha a došel k závěru, že to, co Židům přineslo tolik neštěstí, je jejich umíněnost.

Návrh přejmenovat Postupimské náměstí na „Židovské náměstí“, aby se „to“ neustále připomínalo. Tento návrh se horlivě diskutuje, nikdo však neupozornil na to, že k dosažení stanoveného cíle by se Postupimské náměstí muselo přejmenovat na „Osvětimské náměstí“.

Sog ništ kejnmol as du gejst dem letstn weg... poslední cestou.

Ředitel památníku koncentračního tábora, který se ptá, jestli návštěvníci viděli v devátém oddělení exponáty o vězni z Nizozemska, prý je skvělý, tento někdejší vězeň, lepší než Primo Levi.

Žena, která zastupuje jednu křivdy napravující instituci a která je po setkání Mezinárodního osvětimského výboru v Osvětimi nadšená ze všech těch starých lidí, které právě poznala, téhle crème de la crème pamětníků, jak tvrdí, prý už všichni napsali knihu.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Hanika Iris,

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit