Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Revival. Nový Frankenstein Stephena Kinga. Co je za záclonou nebe, které slibuje papež

revival kingRevival je precizní román, který bych se nebál postavit po bok veškerých nejmistrovštějších Kingových prací, jakými bylo To, Osvícení, Zelená míle či Dallas 63.
A podobně jako už v Prokletí Salemu rozebral a znovu po svém funkčně a moderně složil Stokerova Draculu, tady to učinil s druhou z klasik nejklasičtějších, s Frankensteinem. I s kultovně pitoreskními ranými filmy o monstru toho románu. Beze švů přitom vše sešil chladnou jehlou i s dalšími tématy.

Úvodem jde o zvláštní přátelství chlapce a kněze, kněze zpočátku dobrého. Ale kazatel přijde o rodinu při absurdní, zbytečné a nesmírně brutální dopravní nehodě, což jej podstatně změní.
A pokud hned v první scéně knihy, oné sekvenci příchodu kazatele do nového působiště, zastíní muž chlapci slunce (ejhle další ryze filmovou scénu), pak se po letech ukáže, nakolik byl stín temnou předzvěstí knězova rouhání a bádání.
V ústřední části knihy jsou zevrubně proprány i tzv. léčiví kazatelé a nedali by si to věru za rámeček. A pak... Už přichází moderní Frankenstein.
King si ovšem spíš postmoderně pohrává s jeho rekvizitami, s blesky, strmým skalním štítem, s laboratoří a šíleným vědcem i jeho pomocníky. A sporu není ani o tom, že občasná teatrálnost (a nepochybná odvozenost od filmů i literatury) je vědomým úmyslem. V důsledku ovšem i pietně stylovým. Ne, nikomu soudnému by to vadit nemělo.
Zvlášť ne poté, co zjistíme, nakolik solidně King nastudoval i vědeckou problematiku nebeské elektřiny a jejího svádění z mraků. Veškeré ty ingredience by jinému vystačily i třeba na pět knih, ale tady ani to není vše.

Úhlavním tématem románu je totiž kazatelova touha oživit mrtvé ve chvílích tzv. revivalu a nahlédnout do krajin, kam tito putují.
Ty krajiny navíc kněz prahne poplivat. Zvládne to? O tom můžeme s úspěchem pochybovat.
Nahlédnout totiž TAM se podařilo už mnoha jím „vyléčeným“, kteří se ale groteskně měnili, a přinejmenším rozpaky vzbuzuje, nakolik houfně páchali sebevraždy. A bylo snad divu? „Za záclonou“ nečeká papežem slibované nebe, ale to, co ve svých makabrozitách naznačoval už Lovecraft. „Velcí“. A tak přichází i předposlední kapitola, poněkud snad připomínající sekvence z knih Cliva Barkera, ale... Jistěže právě i Lovecrafta, který je ostatně knihou opakovaně citován.

A co se pak dalšího z autorů toho typu (Roberta Blocha) týče, právě Psycho se také implicitně šklíbí na pozadí Revivalu. Jako morbidní vtip. Jak to? 
I Norman Bates se obával mrtvé matky a Revival odhaluje tu skutečnost, že jakási „Matka“ vládne nám všem. Ze zásvětí. A tam nad „dírami“ hvězd, hrůzo!
A kde je ještě děsivější místo než peklo? Tam. A pokud pro brutální děje známé filmové série Noční můra v Elm Street platilo, že teprve poté, co usneme, již Freddymu neunikneme, tady notně zděšeně pochopíme, že se je třeba bát i zemřít.
Jelikož právě TAM a po smrti neunikneme Matce. Té na „nebi“. A to množná je i další Kingův vtip, neboť obdobně neunikl jejímu z oblohy spílajícímu obrazu ani Woody Allen v Povídkách z New Yorku (1989).

Stephen King: Revival. Přeložila Linda Bartošková. Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2015. 320 stran

Tuto knihu věnuji některým z těch, kdo postavili můj dům. Jsou to: Mary Shelleyová, Bram Stoker, H. P. Lovecraft, Clark Ashton Smith, Donald Wandrei, Fritz Leiber, August Derleth, Shirley Jacksonová, Robert Bloch, Peter Straub a ARTHUR MACHEN, jehož novela Velký bůh Pan mě pronásleduje celý život. (z úvodu románu Revival)

Ukázka z knihy...

Ale někdy proti své vůli zvednu i tady v blázinci hlavu a vidím, že nemocniční zeď s uklidňujícím pastelově žlutým nátěrem zmizela a místo ní tu jsou šedé kameny, které drží pohromadě starověká malta a břečťanový porost. Ten břečťan je uschlý a jeho větve vypadají jako křečovitě sevřené ruce kostlivců. A ty malé dveře ve zdi jsou skryté, v tom měla Astrid pravdu, ale jsou tam, a hlas přichází zpoza těch dveří a doléhá ke mně prastarou zrezivělou klíčovou dírkou.
Odhodlaně jdu dál, samozřejmě že ano, a na druhé straně těch dveří čekají hrůzy mimo veškeré chápání. Není tam jen krajina smrti, ale i krajina za smrtí, místo plné šílených barev, šílených tvarů a bezedných propastí, kde Velcí žijí své nekonečné nepozemské životy a spřádají svoje nekonečné zlovolné myšlenky.
Za těmi dveřmi je Nicota.
Jdu dál a myslím na dvojverší v posledním e-mailu od Bree, která citovala Howarda Phillipse Lovecrafta:
Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.
„Jamie,“ zašeptá hlas staré ženy klíčovou dírkou ve dveřích, které vidím jenom já. „Pojď. Pojď ke mně a žij navěky.“
„Ne,“ říkám jí, stejně jako jsem jí to řekl ve své vidině. „Ne.“
Takže zatím to jde.
Ale nakonec se něco stane.
Vždycky se něco stane. A až se to stane...
Přijdu k Matce.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Beletrie světová King Stephen horror

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit