Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Prasklej Sklenička. Hrabalovsky laděný magický realismus z Konga

prasklej sklenickaMagický realismus z Konga, opilé a fantastkní čtení, černá kniha o čeném kontinentu, pábení v jedné větě. Jaké by to bylo, kdyby se strýc Pepin narodil v Brazaville? aneb Luis-Ferdinand Céline po černošsku.

„Když v Africe zemře stařec, jakoby shořela celá knihovna,“
Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval kdesi v černé Africe požádá jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný alkoholizmus, aby sepsal cosi jako kroniku jeho podniku. Prasklej sklenička dnes tráví všechen čas v baru, pije a pozoruje ostatní hosty, je tedy pro tento úkol nutně tím nejpovolanějším. Hned od prvních řádků se s ním ponoříme do krutých a pitoreskních osudů jeho spolustolovníků. Převážně jsou to politováníhodné trosky, zmožené životem a alkoholem. Setkáme se například s mužem oblečeným v papírových plenách, pronásledovaným mouchami, kterého nechala uvěznit vlastní manželka, aby se ho zbavila. Ve vězení se stal obětí mnohonásobných znásilnění. Dalšího muže nechala, jakožto psychiatrický případ, repatriovat z Francie, kde si vydobyl solidní společenské postavení, také manželka, bílá Francouzska, zpět do Konga, protože chtěla žít s jeho synem z předchozího vztahu.

Za epizodami zároveň k smíchu i k pláči čtenář objevuje spisovatelovu rodnou krajinu se vší krásou a krutostí, s nádhernou přírodou i s diktátory, se špinavými a temnými zákoutími, ale především s nesmírným bohatstvím tradic a kultury černé Afriky.
Během čtení nás Alain Mabanckou zasypává aluzemi a intertextovými odkazy na literární díla, povětšinou právě vzešlých z pera afrických spisovatelů. Je to skutečná oslava lásky ke čtení, je to skutečná oslava černého kontinentu.

Kniha je také pozoruhodná po formální stránce.
Prasklej Sklenička na nás svoji výpověď chrlí jedním dechem, jedinou interpunkcí jsou mu čárky a uvozovky. Českému čtenáři to jistě připomene texty Bohumila Hrabala. Africký pábitel Sklenička je tedy tím nejlepším příkladem toho, že literatura, potažmo umění, je univerzální, stejně jako jsou univerzální lidské emoce a myšlenky.

Román Verre Cassé/Prasklej Sklenička získal hned několik cen.
Prix des Cinq continents de la Francophonie, Prix Ouest-France/Etonnants voyageurs a Prix RFO 2005. Touto knihou se Alain Mabanckou definitivně usadil na výsluní francouzské literatury; od té doby své knihy vydává v předním nakladatelství Le Seuil, román Demain j´aurai vingt ans/ Zítra mi bude dvacet vyšel dokonce v nejprestižnější edici „bílé obálce“ nakladatelství Gallimard.

Alain Mabanckou / Prasklej Sklenička / vydal Dauphin, 2016 / www.dauphin.cz

Alain Mabanckou (1966)
je jednímz nejvýraznějších současnýchafrickýchspisovatelů. Narodil se v roce 1966 v Kongu Brazzaville, v Paříži vystudoval práva a dnes žije v USA, kde na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) působí jako řádný profesor (Full Professor) frankofonní literatury. Je autorem pěti básnických sbírek, devíti románů, dvou knih esejů a několika publikací pro děti. Jeho dílo bylo zatím přeloženo do patnácti jazyků (mj. do angličtiny britské i americké, italštiny, španělštiny, hebrajštiny, norštiny, švédštiny, korejštiny, polštiny...)
Za svoji románovou prvotinu Bleu-Blanc-Rouge/Bílá-modrá-červená získal v roce 1998 Velkou literární cenu černé Afriky, Grand Prix Littéraire de l'Afrique noire. Za knihu Mémoires de porc-épic/Paměti dikobraza byl pak v roce 2006 odměněn druhou nejprestižnější literární cenou ve Francii, cenou Prix Renaudot. Román Demain j´aurai vingt ans/Zítra mi bude dvacet získala cenu Georgese Brassense za rok 2010. V témže roce přebral od prezidenta Francie nejvýznamnější francouzské vyznamenání Rytíř řádu Čestné legie. V roce 2012 byl za souhrn svého díla oceněn francouzskou Akademií cenou Grand Prix de littérature Henri Gal.
Více o autorovi vizte: www.alainmabanckou.net


Ukázka z knihy...

tenkrát, co tady Lulu byla naposledy, zpražila jednoho frajera, který se v Úvěru odcestoval objevil poprvé, všecko to začalo Luliným direktem, takovým tím nepostřehnutelným úderem, který někdy v šedesátých letech zasadil Mohammed Ali Sonnymu Listonovi, čímž obhájil titul mistra světa, „hej ty, natřásáš se tady jak kohout na hnojníku, jestli dokážeš chcát dýl než já, tak ti podržím kde a kdy budeš chtít, zadara, máš mý slovo,“ řekla a frajer na to „jenom si, Lulu, o sobě moc nemysli, nevíš s kým máš tu čest, tu výzvu beru, já totiž tlustý zadky a obrovský vemena miluju,“ a my se všichni smáli, protože ten frajer byl skutečně prvotřídní nádiva, netušil do čeho se to namáčí, kdyby o té ženské býval slyšel, tak by se taková nezodpovědná slova neodvážil vypustit, všichni jsme z toho byli auf, lepší zábavu jsme si nemohli přát, už jsme před sebou viděli mrtvolu toho nýmanda, musím říct, že ten samozvanec těmi řečmi Lulu pěkně rozpálil, ji, neporaženou královnu chcaní tohohle města, téhle čtvrti, a tak odsekla „ty seš blázen, čoveče, nejdřív bys měl vyhrát, než začneš prohlašovat, že sem tlustá, jenom vobyčejně žvaníš, jak tě tak pozoruju, ty mě porazit nemůžeš,“ „ale ano, můžu tě porazit, ty moje tlusťoško,“ on na to, „ale né, ty ubožáčku, vejtaho, jenom blázen si na mě troufne, zeptej se tady těch vokolo, co sem zač,“ odpověděla Lulu, „nejsem vejtaha, co řeknu, to pokaždé splním, miláčku,“ odsekl, „přestaň se chvástat, ty si snad myslíš, že když umíš pěkně mluvit, tak že dokážeš všecko co se ti zamane, ale já ti říkám, že na tohle, ty nemáš,“ řekla Lulu, sledoval jsem to zpovzdálí a myslel, že je to všechno jen tak z legrace, že ti dva se znají odjinud a nám tady přehrávají scénku ze Tří nápadníků, jednoho manžela, v každém případě povedená taškařice, říkal jsem si, určitě jsou spolu jedna ruka, ale nebyla to komedie, ten domýšlivý frajírek si věřil, když se prezentoval jako neporazitelný, ale netušil, co ho v ohybu řeky čeká, byl oblečený jako někdo důležitý, černé sako, bílá košile, červená kravata, na nohách lakovky, musel nás mít za chudáky, za vidláky, zkrátka za proletáře všech zemí, kteří nepochopili, že je potřeba se spojit, rádi bychom věděli, jak se mu rovné a dozadu sčesané vlasy mohly v tomhle dlouhém bílém suchu, kdy slunce sotva prosvítá skrze mraky, tak lesknout, ale hezouni neznají období parády, parádí se i za dlouhého bílého sucha, takže tomu frajerovi by se vlasy leskly i v černočerné tmě, musel trávit celé hodiny před zrcadlem, žehlička na vlasy byla jeho fetiš, rovné vlasy ho v zemi, kde kudrliny jsou tím nejhorším prokletím, stavěly trošku blíž bílé rase, také hodně kouřil, s gesty lepších lidí, zachtělo se mu představit se, a tak řekl „pro ty, kdo by nevěděli, jmenuji se Casimir a nic mě nezastaví, všude mě znají, žiji na úrovni, pokud jsem se zastavil tady, tak jenom proto, abych si vypil skleničku, nic víc, nejsem ožrala jako vy, co vyhledávám, to je úroveň,“ a já si řekl „co to je doprdele za chlapa, co takhle mluví, uvědomuje si aspoň, do jaký oprátky strká hlavu,“ a tak v nás vzbudil odpor, tenhle Casimir co se chvástá životem na úrovni, co o nás prohlašuje, že jsme opilci, proč si teda nešel na skleničku jinam, někam kde jsou na úrovni jako on, co, proč nám přišel připomenout, že jsme ubožáci, hochštapleři, Lulu měla pravdu, když říkala, že jenom obyčejně žvaní, a já si říkal, že ten frajírek si zaslouží pořádnou lekci, pořádně ztrestat, a také jsem si říkal „každopádně, budiž tomu tak, konec sázek,“ k čemu jinému tady také mohl přijít, vymóděný jak notář, jak funebrák, operní maestro, to je ta podělaná muzika, kterou poslouchají lepší lidi jako Casimir, tleskají, i když ani nerozumí slovům, co to je za muziku, když člověka nedonutí hejbnout zadkem, když člověk ani nemůže říct ostatním „mrkejte, jak se vlníme,“ co to je za muziku, když se jeden ani nezapotí, když nemůže ženskou pohladit po Venušině pahorku a přivést ji na myšlenky o fatálním aktu, já, když jsem tancovával, když jsem ještě býval stejný člověk jako ostatní, míval jsem rád stavy, kdy se mi zdálo, že sestupuju zpátky do ráje, zase jsem viděl neposedné anděly, jak mě nesou na křídlech, a tancovat jsem uměl, uměl jsem partnerku rozevlát tak, že se mi vrhala do náruče a bylo jenom na mně, jak večer skončí, teď ale nechci mluvit o sobě, nechci vypadat jako někdo posedlý slavomamem co si o sobě myslí, že je pupek světa, čili Lulu šla s tím frajírkem dozadu za Úvěr odcestoval svést válku na konci světa, vzadu za Úvěrem odcestoval je taková slepá ulička, je dobrá pro všechny možné levárny, lidi si tady vyřizují podezřelé záležitosti, takže sem se naši dva soupeři uchýlili, a s nima my všichni, očití svědkové, netrpělivě jsme čekali, jako normální čumilové, až Casimir co žije na úrovni padne, až se konečně naučí skromnosti, až se naučí před lidma pokorně mlčet, všichni jsme fandili Lulu, povzbuzovali jsme ji, tleskali jsme, a tak za Úvěrem odcestoval, v tom špinavém, smradlavém koutě, co je cítit močí divokých koček a kravinci šílených krav, Casimir co vede život na úrovni shodil sako starého černocha s metálem, sundal zvlněnou kravatu, pečlivě oblečení složil a položil na zem do rohu, potom se prohlédl ve svých lakovkách, tahle jeho poslední rozmařilost nás znovu nadzvedla, za koho se ten vůl má, co, proč se prohlíží, když ten jeho ksicht jak rozpláclý fík dostane další pecku, až ho Lulu zesměšní, ale frajírek se prohlížel, rukou si přejížděl uhlazené, vyžehlené vlasy, které se leskly i v tom slabém srpnovém světle, nikdy nikdo neviděl takového náfuku, potom si Lulu svlékla halenku, musím poctivě uvést, že to mělo daleko ke scéně, kde si jistá Anča rozepla bílou blůzku, potom Lulu vykasala suknici až k bokům, odhalila lichokopytničí pozadí, obrovská, baculatá stehna ženské postavy z haitského naivistického obrazu, lýtka jak lahve od Primusu, ta mrcha neměla kalhotky, možná proto, že kalhotky, co by dokázaly spoutat takovou masu horstva neexistují, krkla si, a pořádně, že nás to všechny znechutilo, a nahlas řekla „k radosti Boží, pravda se ukáže za rozbřesku, můžem ji mít i nemít, a to si právě ověříme, přátelé,“ a pak, když rozkročila věže-dvojčata, co jí sloužily jako pozadí, vykouklo pohlaví, všichni zatleskali, s podivem jsem zjistil, že mi stojí jako beranidlo, stejně tak i ostatním svědkům, člověk musí být upřímný a nezakrývat pravdu, ano, postavil se mi, protože ženský zadek je vždycky ženský zadek, ať je malý, obrovský, plochý, buclatý, pruhovaný jak zebra, s pihama z kterých vás rozbolí hlava, se skvrnama od palmového vína, se skvrnama od neštovic, ženský zadek je ženský zadek, nejdřív se nám postaví a teprve pak se rozhodujeme, jestli do něj půjdeme nebo nepůjdeme, taky Casimir co žije na úrovni si svlékl kalhoty, odhalil hubeňoučké nohy brodivého ptáka, kolena jako spleť gordických uzlů, měl na sobě staré, tomatově červené slipy, stáhnul je až ke kotníkům a my uviděli jeho pinďoura, elementární částici, vyvolala výbuchy smíchu, říkali jsme si, kudy ta chudák moč poteče, přesto tu svoji nicotnost stavěl na odiv i s chlupatýma koulema, plandaly jak plody chlebovníku, který za dlouhého bílého sucha shodil listí, frajírek tu svoji elementární částici soustředěně prohmatával, dělal jako by to byla nějaká slavnostní májka, tiše k ní promlouval jako zaklínač hadů obklopený turisty na tržišti, začal té své věcičce vnukat katolický rozměr, neměl to lehké, v tom chechotu svědků a skalních Luliných fanoušků, co stáli okolo, neměl to věru lehké, svědkové ho kvůli jeho směšně malému orgánu všemi možnými způsoby rušili v potřebném soustředění, ale on se dokázal zkoncentrovat, dělal, jako bychom nebyli, uvědomoval si, že ve svém táboře stojí sám, všichni ostatní byli Lulini přívrženci, nijak ho to nezviklalo, zdaleka ne, z toho frajírka vyzařovala jistota, nezajímal se o soupeřku, nevzrušeně se připravoval s klidem profesionála hodného takové výzvy, proklepával svou elementární částici, protahoval ji, vířil s ní, svolával moč, a tak to začalo, souboj odstartoval, Lulu roztáhla sloní nohy, celé její Nizozemí se octlo na stejné nadmořské výšce jako my, její hrášek najednou povyrostl a ta chvíle byla tady, zakvičela jak hyena při vrhu, málem nás postříkala svojí žlutavou a kouřící tekutinou, která se vyvalila jako voda z proděravělého pytlíku, jen tak tak, že jsme stačili couvnout, na druhé straně Casimir co žije na úrovni také vypouštěl, co měl v měchýři, ale Lulina moč byla těžší, teplejší, měla majestátnější proud, a hlavně dopadala dál, zatímco moč z jejího nafoukaného soupeře vytékala v maličkých skocích, jako klokaní mládě, jako žába, která chtěla být veliká jako býk, jako havran, který chtěl napodobit orla, váhavě vrávorala, kličkovala cik-cak a na zemi vykreslovala hyeroglify, které by nenechaly v klidu ani chlápka, kterému říkali Champollion a který si prý rád lámal hlavu těmi obrázky z mateřské školky z dob faraonů a jiných mumií, zmatený proud frajírkovi dopadal sotva několik centimetrů od bot, Lulu se smála, neodolala a křičela „chčí, chčí ty ubožáku, takhle si nazašoustáš, tak chčí, ty ubožáku,“ a oba soupeři chcali, každý svou metodou, vydržet dvě minuty, už to je hodně, ale oba dva byli odhodlaní, a Casimir co žije na úrovni i přes ortodoxní proud moči pořád držel kurz, to já na jeho místě bych už skončil a elementární částici uklidil do hangáru, jenže tenhle umíněnec držel prapor vztyčený už pět minut, se zavřenýma očima a s obličejem obráceným do nebe, jako maník, co si blaženě pobrukuje rekviem za jeptišku, nic ho nemohlo rozhodit, Lulu ho mohla zastrašovat jak chtěla, stupňováním provokací jenom postupně zvyšovala jeho průtok, během jednoho návalu takové provokace na něj křikla „pukni, pukni ty ubožáku, pukneš, ani chcát neumíš, pukni, upozorňuju tě, že v nádrži mám eště hodně litrů, bacha na mě, jestli si nechceš před lidma uříznout vostudu, tak už toho chcaní nech, hnedka teďka řekni sbohem a šáteček,“ takhle Lulu křičela a frajírek jí odpověděl „buď zticha a chčij, ty tlustá slepice, skuteční mistři nemluví, proč bych měl říct sbohem a šáteček, nikdy, do smrti nikdy, to ty pukneš Lulu, a já si pak na tobě zarajtuju,“ zmáčknul si chlupaté koule a zvýšil tím o několik stupňů průtok, my vytřeštili oči, protože ten frajírek teď močil mnohem přesvědčivěji, všimli jsme si, že jeho elementární částice zdvojnásobila, dokonce ztrojnásobila objem, až jsme si nedůvěřivě protírali oči, varlata se mu z ničeho nic nadmula a pohupovala se jako dvě staré čutory plné palmového vína, vesele močil a popiskoval si k tomu hymnus třístovkové chátry, pak barokní koncert, potom písničku od Zaoa, čímž pozornost všech přetáhnul na sebe, Lulu se zabrala naplno do závodu, prděla tak, že jsme si museli zacpat nosy a uši, protože to strašlivě smrdělo a dunělo jak ohňostroje, co slýcháme o Svátku kozla, její prdy smrděly po naftalínu pašovaném z Nigérie, chvílemi to znělo jako trumpeta dovezená z neworleanského bazaru, a když jsme soustředěně pozorovali Lulin sloní zadek, jeden svědek nás informoval, že vedle Casimir co žije na úrovni provádí rozhodující obrat, zázrak za který by zasloužil blahořečení od papeže, všichni jsme se seběhli, abychom to viděli zblízka, zázraky nesmíte nikdy prošvihnout, ani když se zrovna nedějí v Lurdách, je potřeba být při tom, o čem se bude mluvit ještě za několik století, zázraky je lepší vidět na vlastní oči, než poslouchat papoušky vykládat příběh lásky za časů cholery, tak jsme se natlačili ke Casimirovi co žije na úrovni, abychom viděli jeho historický zázrak a padli jsme na hubu, to, co se nám odehrávalo před očima, bylo něco neuvěřitelného, pozorovali jsme, že Casimir co žije na úrovni svým talentovaným cik-cak močením namaloval mapu Francie, ortodoxní moč právě dopadala do samého srdce Paříže, „zatím jste nic zvláštního neviděli, můžu také namalovat mapu Číny a močit do přesně určené ulice v Pekingu,“ Lulu už ničemu nerozuměla, otočila se, sekla po nás očima a křičela „poďte sem ke mně, říkám vám abyste šli sem ke mně, na co to tam vejráte, vy ste samej buzerant, nebo co,“ nás ale jenom uchvátil její tajuplný, domýšlivý soupeř, kterému jsme teď tleskali a hned ho přejmenovali na Casimira Geografa, frajírka ten souboj začínal bavit „nejsem sprinter, ale maratonec, budu ji klátit, zničím ji, to si pište,“ řekl a popiskoval si svůj hymnus chátry ze Tří stovek, pak svůj barokní koncert a potom písničku od Zaoa, a my tleskali čím dál víc, protože mapa Francie se rozrůstala i o všecky krajské hranice, vedle toho úžasného díla byl ještě jeden malý obrázek, „heleďte se, co to je, to takový to vedle tý mapy Francie, co nakreslil, co to je, heleďte,“ zeptal se jeden svědek unešený uměním Casimira co žije na úrovni, „to je Korsika, ty blbe,“ odvětil umělec, aniž by přestal močit, zatleskali jsme Korsice, někteří slovo Korsika slyšeli poprvé, začalo to hučet, diskutovat, a potom se jeden víc než unešený chlápek zeptal, kdo že je prezident Korsiky, jaký typ státního zřízení tam mají, jaké je hlavní město, jestli jejich prezident je černoch nebo běloch, poslali jsme ho do háje a sborem na něj křičeli „blbče, debile,“ a bylo to už víc než deset minut, co ti dva soupeřili v močení, začalo se mi z toho také chtít na záchod, protože když někdo močí, tak to vždycky způsobuje stejnou věc, to proto pan doktor v nemocnici nechá téct vodu z kohoutku, aby vyvolal nutkání na čůrání, a souboj pokračoval, jenomže mezitím jeden svědek, který nespouštěl oči z Lulina zadku, začal vyndávat svoji věcičku z kalhot, nervózně si ji ohmatával a zatímco oba soupeři s velikým soustředěním a mimořádnou snahou pořád neochvějně močili, jsme ho za sebou uslyšeli ječet jako prase, kterému o Svátku kozla právě uřízli hlavu, „jestli to takhle pude dál, tak skončim, normálně skončim, v takovejchhle podmínkách se nedá dělat, co si myslíte, co, já snad jiný lidi vyrušuju vod práce, co, prostě končim a šmytec, máte po divadle,“ všichni se otočili, to promluvila Lulu, skutečně přestala a tvrdila, že jsme se chovali jako malí kluci ze školky a tím ji vyvedli z míry, zachovala ale glanc a smysl pro fair-play, přišla ke Casimirovi co žije na úrovni a láskyplně mu šáhla na jeho pindíka a potom řekla „byls dobrej, kámo, dneskas vyhrál, seš vopravdovej chcáč, teď se uvidí, jestli vydržíš taky tak dlouho stříkat, řekni si kdy a kde, sem tvoje,“ a my jsme tleskali, protože jsme Lulu viděli poprvé kapitulovat tímhle způsobem a nepřímo dojít k příměří, takže si s Casimirem co žije na úrovni domluvili, že pojedou do jednoho hodinového hotelu ve Třech stovkách, nám se tohle rande beze svědků nelíbilo, protože bychom chtěli vidět, jak to dělají tady a před námi, trochu zklamaní jsme se odebrali zpátky do baru, Lulu a neporažený Casimir co žije na úrovni vlezli do taxíku a vydali se směrem ke Svátečnímu náměstí ve Třech stovkách do hodinového hotelu, nikdo ale neví, co se mezi nimi odehrálo, Casimira co žije na úrovni jsme už od té události neviděli, Lulu se tady čas od času ukáže, ale prohlásila, že se o té záležitosti nikdo víc nedozví, podle mě musela od Casimira dostat v posteli pěkný nářez a nebyla pro něj dost na úrovni, jinak by nás opila a dopodrobna vyprávěla, jak domýšlivého Casimira co žije na úrovni porazila

Ve skutečnosti by se mi nápad šukat Lulu zamlouval, přece jenom jsem to nedělal pěkně dlouho, lepší vrabec v hrsti nežli straka na střeše, ale nevím, jestli do toho půjdu naplno, v ženských jako Lulu musí dřímat seizmické orgasmy, člověk na nich musí dlouho cválat a šlehat bičíkem, než je rozkvičí, ten nemravný návrh Paličatého šneka jsem, i když nerad, odmítl, a možná by mi taky trochu vadilo lézt mu do zelí, vadilo by mi ležet na té ženské a představovat si, jak na ní Paličatý šnek taky mrskal nohama jak epileptický králík, a navíc, kdo mi zaručí, že šéf by trochu nežárlil, nerad bych, aby nějaké třenice zkalily naše vztahy, nechci se rozkmotřit s někým, koho považuju za svého bratra, ovšem nechala by vůbec Lulu na sebe vylézt takovou onuci jako jsem já, co, navíc je tady veliký technický problém, myslím, že nemám dostatečný nástroj, člověk musí být realista, vzhledem k saldu obchodní bilance jejích hýždí bych bod G jejího Nizozemí hledal celý den, došel bych sotva k bodu B, a to by zbývaly ještě body C, D, E, a F, takže bych ji nikdy pořádně neuspokojil, už na to nebudu myslet, vzhledem k tomu, kam až jsem v tomhle sešitě dospěl, si spíš potřebuju pořádně odpočinout, nějakou dobu teď nechci psaní ani vidět, chci pít, jenom pít, polykat doušky, svoje poslední, protože jestli správně počítám, tak píšu o zlom krk už hezkých pár týdnů, a objevili se lidi, co se vysmívají mému novému povolání, jak tomu říkají, dokonce někteří roztrušují zvěsti, že se připravuju na zkoušku, abych se mohl vrátit do školství, říkají, že proto chci skoncovat s pitím a přestat sem chodit, ale to by bylo k popukání, přece ve čtyřiašedesáti nezačnu znovu učit, to ne, v každém případě si musím odpočinout, už ani řádku, nic po sobě nečíst, budu pokračovat později, nevím kdy, ale budu pokračovat někdy později, nemíním tomu věnovat všecku svou energii, a až dodělám druhou část, tak půjdu, půjdu daleko, nevím kam, ale půjdu, kašlu na to, co si pomyslí Paličatý šnek, budu daleko, daleko od Úvěru odcestoval

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Mabanckou Alain

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit