Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Sputnik, má láska – Murakamiho melancholické love story

murakami sputnik ma laskaKdo četl zvláštní Murakamiho knihu Kafka na pobřeží nebo Norské dřevo bude potěšen, kdo jej nezná, bude překvapen a neodolá. O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. A Murakami umí čtivě podat i takové obehrané téma svým jedinečným vypravěčským talentem.

Dílo má opět tři hlavní postavy:
24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí, jež si odbarvuje vlasy… Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala... Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Fialčin osud na nejmenovaném řeckém ostrově je však stejně podivný jako osud jiných autorových hrdinů – zmizí beze stopy. K. se ji vydává hledat a ve Fialčině počítači najde dva dokumenty: jeden o její nezměrné touze k Mjú, druhý o její prapodivné minulosti.

Haruki Murakami (1958)
Knihy japonského spisovatele byly přeložena do třiceti jazyků. Mj. je autorem románů Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark. V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena mezinárodní Cena Franze Kafky.

Sputnik, má láska
Haruki Murakami
Vydala Euromedia, Odeon, 2009

224 stra, váz.,

Ukázka z knihy Sputnik, má láska

Políbila mne tiše na čelo a omluvila se. Já tě prostě mám ráda, to je všechno. Hrozně jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem musela udělat, co jsem udělala. Já tě mám přece taky ráda, řekla jsem Fialce. Tak si z toho prosím tě nic nedělej. A chci, abys se mnou byla i dál. Takhle jsem jí to řekla.

Fialka pak hrozně dlouho tiskla hlavu do polštáře a brečela, jako když se protrhne přehrada. Celou tu dobu jsem ji při tom hladila po nahých zádech. Od ramen až po boky, a pod prsty jsem cítila každou její kost. Chtělo se mi plakat zrovna tak jako jí. Plakat jsem ale nemohla.

Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Murakami Haruki

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit