Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Kočičí host. Japonský citlivý příběh o rodině, kterou navštíví kočka Čibi

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…  

kocici host


Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku.

Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější.

Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.
The Guardian

Kočičí host (2001) získala japonskou Cenu Šóheie Kijamy a stala se bestsellerem Sunday Times a New York Times.

Takaši Hiraide (nar. 1950)
Je profesorem na Akademii výtvarných umění v Tame. V současné době žije v Tokiu se svou ženou, básnířkou Micijo Kawano. Největší část jeho díla tvoří poezie, ale publikoval také sbírky esejí, biografie či cestopisy.

Kočičí host / Takaši Hiraide / Host, 2016

Ukázky z knihy:

Nejdřív se zdálo, že mráčky rozptýlené po obloze zůstanou zcela nehybné, ale potom zavál vítr a začal si s nimi zprava i zleva zvolna pohrávat.
Okénko v rohu naší kuchyně se nacházelo přímo proti vysokému dřevěnému plotu, který dosahoval až k vrchnímu okennímu rámu. Mezi oknem a plotem bylo tak málo místa, že by se tudy člověk stěží protáhl. Mléčné okenní sklo vypadalo zevnitř j alko potemnělé plátno v promítacím sále. V dřevěném plotě byla malá díra po suku, skrze niž se na mou železniční linkou, potom bylo třeba vystoupit na malé stanici, kde ani nestavěly expresní vlaky, a vydat se na jih po cestě, která zhruba po deseti minutách chůze začala mírně stoupat. Na vrcholku tohoto kopečku se nacházela křižovatka, a když jste úhlopříčně přešli tu jedinou silnici, jež se vyznačovala jakýms takýms provozen,, začala se cesta zase svažovat...

Lékař mi pak na chodbě sdělil, že mu zbývají asi tak dva týdny.
Zabilo ho to. Na to nezapomeň, pomyslel jsem si. A v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, co to bylo.
Potom se ale stalo něco nečekaného. Rakovinové buňky v ledvinách přirozeně odumřely a začaly se z těla odplavovat prostřednictvím moči. Nastalo přechodné zlepšení a J. se zázračně zotavil. Díky silným lékům proti bolesti byl schopen přijímat návštěvy a znovu jsme spolu mohli vesele rozprávět jako dřív. Jelikož jsem byl čerstvě na volné noze, přišlo mi to velmi vhod. Celé čtyři měsíce jsem za ním věrně dojížděl do nemocnice na předměstí, dočista jako bychom se zase scházeli někde v hospodě.

J. se v té době věnoval novému vydání svého souborného díla, které jeho přátelé mezitím uspořádali do sbírky. S vypětím všech sil stihl projít korektury, a dokonce složil čtyři nové básně, ale potom v květnu roku 1988 zemřel.
Zpětně mi připadá, že třicátníci prožívají opravdu kruté období. Člověk si užívá a netuší, že je na rozcestí a že může i nemusí uniknout velkému trápení.
To, že nejlepší je protloukat se psaním na vlastní pěst, jsem se naučil od mnoha spisovatelů, se kterými jsem za ty roky pracoval. Je to zvláštní, ale právě to, že jsem celá ta léta svým skromným dílem přispíval k jejich práci, vedlo nakonec k tomu, že jsem se osamostatnil.

Ke svým spisovatelům jsem choval přirozenou úctu, a přestože mezi námi panoval jistý odstup, byli mi blízcí téměř jako rodina a o několik z nich jsem se staral až do chvíle, kdy vydechli naposledy.
Teď mi však bylo hodně přes třicet, střední věk se hlásil a já s prací redaktora nadobro skoncoval.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... kočka Takaši Hiraide

Komentáře  

# JAn 2016-09-15
Arthur Schopenhauer kdysi napsal: „Mezi lidmi a zvířaty je natolik silné pouto, že můžeme s jistotou říct, že ten, kdo není dobrý ke zvířatům, nemůže být dobrý ani k lidem.“ Kdybychom tento citát obrátili a řekli, že kladný vztah k „němé tváři“ je jedním z indikátorů člověkovy povahy a mravní vyspělosti, pak manželé z Kočičího hosta by obstáli na výbornou.
TO JSEM ČETL V RECENCI PANA HOFÍRKA A LZE S TÍM JEN SOUHLASIT.
Citovat