nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Jaroslav Preiss, nejbohatší muž první republiky

preissJaký byl bankéř první republiky Jaroslav Preiss (1870-1945)? Nejvýznamnější finančník a národohospodář 20. století, který vytvořil nejsilnější finanční ústav první republiky, spolupracovník T. G. Masaryka a Edvarda Beneše…  ten, kterého komunisté dali zatknout po osvobození v květnu 1945 hned nadvakrát, zabavili (spíše rozkradli) jeho veškerý majetek jako „nepříteli státu“, aniž by byl řádným soudem odsouzen?! Jejich podíl na jeho martýriu, na jeho smrti jim nemůže být zapomenut.

Kniha o něm z pera zkušeného životopisce a  spisovatele Pavla Kosatíka (*1962)
vychází u nás ve správný čas, v době, v níž prožíváme velkou finanční i ekonomickou krizi, kdy se vzdává své funkce guvernér dnešní České národní banky, která je více  bankou  všech bank, a který do knihy neváhal  napsat svou předmluvu: „…nezbývá, než obdivovat tehdejší tvůrce hospodářské politiky, že dokázali zemi provést tolika úskalími a že přes „velmi živý“ vývoj na politické scéně (nepřipomíná nám to něco?) Československo zůstalo před druhou světovou válkou jednou z mála demokracií v Evropě, a především zůstalo ekonomicky stabilní zemí s pevnou měnou a nízkou inflací. Tyto a další souvislosti mě napadají při čtení skvělého životopisu jedné z klíčových osobností první republiky, Jaroslava Preisse, z pera Pavla Kosatíka…“

Vskutku, nejde o přehnanou chválu Kosatíkovy knihy,  k jejímuž zpracování přistoupil autor na základě zevrubného studia archivních dokumentů a dokladů, několika málo literárních děl a samotných knih a projevů  Jaroslava Preisse. V knize děkuje  také za konzultace s historikem  a archivářem  České národní banky. K dispozici je na jedné straně hodnocení, zkušenosti a názory Ferdinanda Peroutky, intervence Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti v první poválečné vládě, a na druhé straně  nactiutrhačské projevy pokvětnového ministra informací a komunistického tlučhuby Václava Kopeckého, zejména  pak jeho pamflet ČSR a KSČ, který nadlouho se stal komunistickým oficiálním výkladem dějin první republiky.

Pozoruhodné je v knize vylíčení cesty Jaroslava Preisse od studentského radikála, studenta práv
(mj. studoval s pozdějším ministrem financí Aloisem Rašínem) k postu hospodářského redaktora Národních listů v roce 1900, kdy za dobu svého redakčního působení v tomto deníku  otiskl  více než dva  a půl tisíce hospodářských úvah a  článků.  Téměř všechny přes svoji rozmanitost měly shodný tón: jejich autor  sledoval zdroje a náplň moderního hospodářství, v němž nemohou Češi zaostávat.

Snahy o vybudování a povznesení české národohospodářské žurnalistiky  v době rodícího se českého průmyslu a bankovnictví a po celou dobu naší první republiky, si byli vědomi bankovní úředníci a novinářští kolegové  v Syndikátu novinářů ČR po listopadu 1989, kdy byla vyhlášena Novinářská cena Jaroslava Preisse, ovšem z neznámých důvodů už není více než deset let udělována. Ještě v roce 1997 ji získala  ekonomická publicistka Eva Klvačová (1943-2010), v novinářskou známost vzešel i projev Václava Bělohradského (O demokratickém novinářství v epoše obecného znechucení) z prosince 1996, přednesený  při  udělování Ceny Jaroslava Preisse přímo na Pražském hradě v době prezidentování Václava Havla.  

Ještě v jedněch novinách prokázal Jaroslav Preiss svou vynikající žurnalistickou profesi:
byly to Finanční listy, v jejichž tiráži  byl uveden jako odpovědný redaktor. Staly se  vlastně prvním českým profesionálně vedeným ekonomickým listem.  V nich najdeme Preissovy články o moderním podnikání, zakládání akciových společností v českém prostředí, ale také o odpovědnosti, mentalitě, vytrvalosti, houževnatosti  a morálce  našich podnikatelů. „Mužným, zdravým, pracovitým a statečným náleží svět“ – bylo jeho proklamovaným rčením a pod pojmem „muž“ spatřoval  vysokou hodnotu. Neváhal ani okamžik svěřovat se veřejnosti se svými sny nejen jako novinář, ale i jako organizátor českých průmyslníků – prvních kapitánů našeho průmyslu.

Zcela zákonitě vedla jeho dráha do Živnostenské banky, která se proměnila  v centrálu českého průmyslu. Od podpory malých podnikatelů a úvěrování českých živnostníků začíná velkoryse  úvěrovat   elektrické podniky vynálezce Františka Křižíka, vysočanský podnik Emila Kolbena, který už v roce 1921 splynul s První českomoravskou továrnou na stroje a Spojenými strojírnami firmy Daněk v jediný průmyslový kolos ČKD. Jaroslav Preiss podporoval fúze velkých průmyslových firem, kritizoval stav, kdy české firmy zřizovaly svá konta u velkých bank  ve Vídni. Ještě před první světovou válkou měla Živnostenská banka své mimopražské filiálky, pobočky ve Vídni, Krakově, Lvově a Terstu a zaměstnávala více než tisíc pracovníků.

Avšak v knize jsou ještě další pohledy na osobnost  tohoto  ekonoma-bankéře, který hned po získání samostatnosti  pochopil jedinečnou šanci přeměnit provinční české hospodářské myšlení v myšlení světové.
Byl považován za největší finanční autoritu, jakou naše první republika měla. Proto jsou v knize nutně kapitoly o vztahu  Jaroslava Preisse a prvního ministra financí Aloise Rašína, o skupování akcií  továren do té doby rakouských majitelů, z nichž nejdůležitější byla Škoda Plzeň a mnohé další.  Na přelomu 20. a 30. let nejsilnější bankovní koncern  první republiky měl klíčovou roli spolu s nejsilnějšími průmyslovými podniky v zemi.

Autor knihy se nemohl  vyhnout ani vztahům k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi,
z jejich strany veskrze kladným a prospěšným. Pokud jde o názory Jaroslava Preisse na  Edvarda Beneše jsou nejednoznačné: „Beneš v souvislosti s mnichovskou  katastrofou byl spoluodpovědný za postup posledních dvou tří vlád, které bez výraznějšího odporu přihlížely k postupnému hospodářskému rozvratu země“ , nebo potom „po skončení války Beneš byl přesvědčen, že doba hospodářského liberalismu je definitivně pryč a že budoucnost státu spočívá  v centrálně řízeném hospodářství“.

Jaroslav Preiss byl i význačným mecenášem a filantropem.
Vypovídají o tom kapitoly o spisovateli Jakubu Demlovi (podporoval ještě mnohé další tvůrčí pracovníky), jeho mohutná knihovna se 40 000 svazky, druhá největší po knihovně TGM (kde je jí konec, vědí komunisté), měl velkou sbírku vzácných obrazů,  známé je  jeho aktivní členství ve Spolku českých bibliofilů, osobní podpora  stavby pražského Mánesa, Národního technického muzea a založení Moderní galerie, převod Národního muzea do majetku státu. Jistě, Jaroslav Preiss byl jeden z nejbohatších mužů v první republice, ale peníze byly pro něj prostředkem k vytváření dalších hodnot, k podpoře umění a vědy, k dalším prospěšným vztahům a stykům se zahraničím, k přijímání hostů v příjemném prostředí jeho domova. Dokázal rozpoznávat míru svých příjmů, která osvobozuje, od té, která naopak svazuje.

Smutný však je konec života Jaroslava Preisse,
který v žil v době Protektorátu  v ústraní, v bezpečné vzdálenosti od Prahy na své usedlosti v Lavičkách   u Milína na Příbramsku, kde  stavěl nové včelí úly, vyvážel bahno z rybníků, pečoval o honitbu i rybí sádky. Tento jeho majetek byl „nejen rvavým způsobem rozkraden, ale též barbarsky zpustošen“, napsal  Prokop Drtina. Již těžce nemocný byl v dubnu 1946 z vyšetřovací vazby a vězeňské nemocnice převezen do svého smíchovského bytu, kde  záhy zemřel.  Přestože mu nebylo po válce  československým soudem prokázáno žádné závadné jednání, Zemský národní výbor  po „vítězném únoru“  na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše  „zabavil veškerý Preissův majetek s odůvodněním, že patřil  příslušníku nejvyšší vládnoucí buržoazní třídy a špičkovému představiteli finančního kapitálu“, a rozhodnutím  ministerstva zemědělství byly znárodněny  také Preissovy pozemky.
„A pak už se čtyřicet let jenom kradlo“,
uzavírá Pavel Kosatík svoji velmi zdařile napsanou knihu na její 189. stránce, v níž je i několik ilustrací a fotografií. (Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2010, celkem 206 stran.)

Bankéř první republiky – život dr. jaroslava preisse
Kopsatík Pavel

Vydala Mladá Fronta, 2010

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit