nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Jan Paul: O štěstí v umírání aneb musí být smrt nutně tabu

o_stesti_v_umiraniSmrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomže pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro život člověka? Jak ji prožívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích života? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem života?

To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se autor snaží odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti, popisuje podstatné chvíle prožité s matkou během pěti let, když v 81 letech přežila těžkou operaci, a už se o sebe nemohla starat. Osobitým jazykem zaznamenává nevšední příběh statečné ženy, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a reflektuje i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, když si ji vzal autor v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační prožitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Každý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která může být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Jan Paul v doslovu knihy: Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehož naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude možné, doprovodit svého bližního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech složitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého života, protože smrt odpouští. Tento svět prožívá řadu vážných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bližního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.

O štěstí v umírání | Jan Paul | Nakladatelství Barrister a Principal, Brno, 2011
Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných prožitkem smrti jeho matky.

Ukázky z knihy:


Po návratu na oddělení oznamuji primářce své rozhodnutí. Mlčí, překvapeně na mě civí s kamennou tváří, zaskočena rozhodností, v níž ani na okamžik nepřipustím jinou možnost. Ano, vaše maminka umírá! Ptám se, co ještě mohou dělat v této situaci. Angiografii, ale moc si od ní neslibují, je vůbec otázka, zda vyšetření zvládne. Aha, na smetišti nakonec končí všechny odborné termíny, jimiž se tak dlouhou dobu zaklínali. Jak může máma zvládnout amputaci, umělou ledvinu či další invazivní zákroky, když nezvládne angiografii? Proč neprovedli potřebná vyšetření už v pátek, přes víkend nebo včera? Už se neptám, ptát jsem se měl dřív. Mě jsem je nutit mluvit srozumitelnou řečí hned.
Není co řešit, nemá cenu podstupovat něco, čemu už ani lékaři nevěří, nemáme čas. Tohle není příbramský ZÚNZ, nesedím v obyčejné místnosti obyčejných chirurgů okresní nemocnice, aby se mnou probrali vážnou věc, stojím na chodbě špitálu prvotřídní evropské úrovně, jako bych si šel pro razítko. Má odpověď je stručná: NEPŘIJÍMÁM! Beru na sebe odpovědnost za rozhodnutí nepodstupovat už žádné vyšetření, žádné další alternativní postupy, žádné dialýzy, amputace, žádnou pomalou a utrápenou smrt na přístrojích za plentou. Ano, to jediné tady mohu rozhodnout. Nemám po ruce nikoho z blízkých, kdo by vyslovil jiný názor, a máma stejně ví, co mám dělat. Porada je skončena, mámu chci odvézt okamžitě.
----------------------------------
Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument : Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níž už člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla
zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane?
Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Možná že právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme knížku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host.
--------------------------------
Obličej prochází rychlou proměnou, tělo stravuje poslední zbytky energie, smrt vysává tkáně a vyčerpává svalovou hmotu. Mnozí lidé v těchto chvílích opouštějí své blízké, utíkají před smrtí, nechtějí vidět vizuální změnu, kterou umírání působí. Smrt může nastat každou chvíli. K večeru dech ztěžkl ve zpomalených intervalech a mizel. Tak to je ta chvilka, hranice života a smrti. Mlčíme, hladím ji po vlasech a tiše šeptám slova, která snad ani nejsou má: už to bude. Máma se znovu nadechla. Nechápu, jak nemocné srdce může vydržet takovou zátěž. Už to bude! To říkají lékaři rodičce v poslední fázi porodu, aby ji utěšili a zklidnili. Když je smrt milovanému člověku nablízku, je třeba mu ji přát. Láska přitaká životu a smrt je jeho součástí. Jenomže máma se vydá bezezbytku, umírá houževnatě stejně tak, jak odhodlaně žila. Učím se, teprve nyní musím prokázat ohleduplnost a toleranci. Dříve jsem rozhodoval nejrůznější možnosti léčení, vyhodnocoval situace, zaujímal stanoviska a přijímal rozhodnutí. To poslední, nejdůležitější a nejodpovědnější ve svém životě jsem učinil včera v nemocnici, a nyní, když nic dalšího není třeba, je mou povinností být trpělivý. Oči umírajícího o to prosí. Nemohu nic ovlivnit, nic změnit, mohu být jenom s ním. Máme jedinou nekompromisní jistotu, jistotu konce. Učí mě pokoře a žádá vytrvalost. U lůžka umírajícího nemá člověk nad umírajícím ani nad sebou žádnou moc, jen lásku.
--------------------------------------
Nastal další večer, druhá noc, máma umírá již třicet hodin. Pět let jsem se mohl připravovat, a stejně bych nic nezmohl. Dýchá s velkým vypětím a dlouhé přestávky v nádechu a výdechu signalizují, že přichází poslední fáze umírání. Ani přes vatu nepije, tak jí alespoň otíráme tváře, čelo a ruce. Tělo bouří selháváním, mlkne v posledních možnostech, tichne zkázou, připravuje umírajícího k rozhodujícímu okamžiku osvobození, zatímco on mezitím tiše a odevzdaně nese svůj úděl, kříž.
Dopřál jsem mámě přirozenou smrt, umožnil jsem jí v jiných podmínkách to, před čím mě lékaři varovali a co by stejně na přístrojích přišlo. Multiorgánové selhání je bezprostřední příčina smrti, v postupném kolapsu propojeného řetězce příčin a důsledků. Jako když se kácí domino. Na začátku selžou ledviny, na konci mozek. V tomto procesu zkázy musí člověk do poslední chvíle dýchat, aby okysličil krev a srdce mohlo z posledních sil pumpovat v žilách krev. Přestane-li člověk dýchat, zemře, v nemocnici za něho dýchá plicní ventilace, týden, dva týdny, měsíc nebo několik roků.
Stále vnímá a reaguje na podněty, přestože vnější svět ztratil smysl. Vizuální informace bez vnitřního vztahu k budoucnosti nemají žádnou cenu. Hodnotou je klid, pohlazení, vědomí naší přítomnosti a vlídné slovo.

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... společnost, Paul Jan smrt

Komentáře  

# Karla Lakomá 2013-05-16
Ve jménu přísahy Hippokratovy, který staví úctu k lidskému životu nade vše, vytvořili lékaři nejrafinovanější formu moderního mučení: přežívání. To mi připadá jako zločin. Došel jsem tak daleko, že jsem litoval Franca, kterého udržovali uměle při životě po celé měsíce za cenu neuvěřitelného utrpení. K čemu to je? Jestliže nám lékaři občas pomohou, většinou jsou to money-makers, kterým jde jenom o peníze, a jsou podřízeni vědě a hrůze technologie. Ať nás nechají umřít, když přijde ta chvíle, a ať nám dokonce trochu pomohou, aby to šlo rychleji. Doufám, že velice brzy zákon povolí euthanasii pod určitými podmínkami. Jsem o tom přesvědčen. Úcta k lidskému životu už nemá smysl, když vede k dlouhému trápení toho, kdo odchází, i těch, kdo zůstávají.
Citovat