A+ A A-

Walden aneb Život v lesích, kniha kterou Thoreau provokuje k myšlení celé generace

thoreau walden house

Kniha z předminulého století je svou zpovědí o tomto světě a lidském bytí natolik aktuální, že si na světě získává přízeň každé generace. Potvrzuje jen starý fakt, známý už Řekům, že člověk myslící a přemýšlivý nachází nejen odpovědi na své hledání, ale klade si otázky, jenž většině zůstává skryta. A to i přes to, že obojí není o složitosti, ale je o odvaze a trpělivosti hledat v sobě samém, ve společnosti a vzájemných vztazích s přírodou na tété planetě.

walden thoreau


Thoreau sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“.
Bylo v Thoreauově přirozenosti, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný.

Nejlépe se cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout. Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali. První kniha Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. 

Zemřel na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „Indián“. Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány.

Ukázka z knihy:

Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života…

Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu – ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti –, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje.
 
Staří filozofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, ‚přijímání‘ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.

Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného?

Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem, tu si musím vzpomenout na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami.

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... eseje Thoreau Henry David

Komentáře  

# Aleš Kuneš 2016-05-07
Je to tak. Dneska samosebou už po ČTVRTSTOLETÍ víme, že počestnost je celkem krávovina. Ale naštěstí sme nepoučitelní neb jak už pravil Shakespeare v Sonetu 66 (a vůbec nejlíp přeložil na rozdíl od mnohejch Saudek):
"(...)
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,

a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,

a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům (...) "
Citovat
# Maria 2015-04-26
Prozaik F. Scott Fitzgerald si roku 1938 v dopise své dceři posteskl, že si až po četbě Thoreaua uvědomil, co minul v životě, když z něj vynechal přírodu. Tato slova, domnívám se, znamenají více než pouhou lítost věhlasného autora příběhů z uspěchaného metropolitního života v jazzovém věku, když mu došlo, jak málo času strávil v lesích, na horách či na divoké vodě; v jeho slovech zaznívá i zklamání nad životem, který sám žil a o němž psal, nad hierarchií hodnot, kterou se řídil svět kolem něj i svět jeho literárních hrdinů. I Fitzgeraldův Gatsby mohl dojít k Thoreauovu závěru, že „na to, co potřebuje duše, není třeba peněz“, ale pokud tomu tak bylo, přišlo jeho poznání už příliš pozdě
Citovat
# Marek 2014-05-25
Audio kniha!!!!!!!!! www.youtube.com/watch?v=TASNnkyuM9M
Citovat
# Bětis 2016-01-24
Díky
Citovat
# Miroslav 2014-05-22
„Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života..." Thoreauova dnes již legendární zpráva o dvouletém pobytu ve vlastnoručně postaveném srubu v lesích poblíž massachusettského Concordu, jež se již dávno zapsala do dějin americké literatury a myšlení jako jedinečný záznam úvah o ekonomické soběstačnosti, dobrovolné skromnosti a sepětí člověka a přírody jako základu životního stylu, neztrácí ani sto padesát let po svém vzniku svou aktuálnost... vynikající kniha!!!!!!!!!!!!!!
Citovat
# Petra 2014-03-27
Jedna z nejkvalitnějších knih jakou jsem četla s mnoha velmi zajímyvými postřehy k přemýšlení. Je dokonce celá namluvena jako audiokniha, Na Youtube.
Citovat
# JAn 2014-03-26
Thoreau věděl také to, co Konfucius před mnoha sty lety. Vědět, že to co víme víme a to, co nevíme, nevíme je tím nejkvalitnějším zdrojem našeho poznání.
Citovat
# Jarek 2014-01-29
Moudrá kniha, myslícího člověka. Jak pravil: S použitím zastaralého latinského úsloví lze říct: Ex Oriente lux; ex Occidente FRUX. Z Východu přichází světlo, ze Západu ovoce.
Citovat
# Miroslav 2013-10-15
Již přes třicet let jedna z mých milovaných knih.
Citovat
# Milos 2013-07-08
„Někdy si představuji knihovnu, tj. sbírku děl opravdových básníků, filosofů, přírodovědců atd., která by nebyla uložena v žádné cihlové či mramorové budově v přelidněném a prašném městě..., ale spíše někde daleko v hlubinách pralesa...“ (deníkový zápis H. D. Thoreaua z 3. února 1852)
Citovat
# JAn 2013-03-18
Ještě jsem se nesetkal s druhem, který by byl tak družný, jako je samota. Jsme většinou opuštěnější, když vyjdeme mezi lidi, než když zůstaneme ve svém soukromí. Člověk myslící nebo pracující je vždycky sám, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi prostoru, který dělí člověka od jeho bližních.
Citovat