bojise_130.jpgČernovláska Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča už balí bágly. Tentokrát se chystají na putování Slovenskem a zasvěcenou průvodkyní jim nebude nikdo jiný než jejich slovenská kamarádka Marika. Ta navenek působí natolik mile a bezprostředně, že přátelé, ani Petroš, netuší, jaké trápení skrývá. A přitom by stačilo začíst se do románů Margity Figuli, milované Maričiny autorky, jejíž stopy právě sledují. Nemohla by jim pak uniknout podobnost životních trampot jejich přítelkyně s literárními hrdinkami. Margita a Marika – ač vzdálené, přece velmi blízké…

Bojíš se, Margito?
Ivona Březinová

Vydal Albatros 2008
Volné pokračování literárních cestopisů Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč.

UKÁZKA Z KNIHY:
bojise_450.jpg„Pojedeme za sebou, ale pohromadě se držet nemusíme,“ ozval se Petroš. „Mobily máme, kdyby něco. Cílovou adresu taky. Všechny naše čtyřkolky mají GPS. Zadejte si výchozí a cílový bod a počítám tak za dvě a půl, tři hodiny, se sejdeme na parkovišti před Billou v Banský Bystrici.“
„Jasnačka,“ přikývl Rosťa a už do gépéesky vyťukával vstupní data.
„Zbytečný,“ mávl rukou Kat, „já se orientuju zásadně podle slunce.“
„Tak jen aby nezačalo pršet,“ uchichtla se Fany. „Protože v tom případě zabloudíme.“
„Manu! Máš to?“ houkl Petroš na kamaráda, který se společně se Simčou skláněl nad krabičkou gépéesky, a protože Manuel zvedl palec, že je všechno O.K., Petroš vystartoval za Rosťou.
Manuel se Simčou se vzápětí rozjeli za nimi.
„Pocuchá mi to účes,“ lamentovala Simona. „A taky se v tom větru děsně mastěj vlasy. Abych si je každý večer myla! A neměla bych taky používat mastnější krém na obličej, co myslíš?“ dloubla do svého řidiče.
„Máš úplnou pravdu,“ kýval Manuel, který v hluku motoru vůbec neslyšel, co Simča za jeho zády říká.
Vnímal tón jejího hlasu, který sice nevrněl vroucností, ale nebyly v něm vřískavé podtóny naprosté nespokojenosti. A tak se Manuel zálibně zaposlouchal spíš do zvuku motoru než do hlasu za sebou. Užíval si to. Nejel nijak rychle, aby se mohl rozhlížet po krajině. Nevadilo mu, že ostatní se jim brzy ztratili z dohledu. Však se sejdeme na tom parkovišti, říkal si. Času je dost.
Minuli pár odboček, motorest, benzinku. Pak se nabízelo napojení na silnici číslo padesát a Manuel odbočil.
„Chybné odbočení ze stanoveného směru. Vraťte se na silnici číslo pět set sedm a pokračujte směrem na Trenčín,“ ozval se z gépéesky poněkud sladký ženský hlas.
„Co to žíká, že já jedu blbě?“ otočil se Manuel na Simonu a přibrzdil.
„A jak to mám vědět?“ rozhodila rukama.
„No... myslíš, že tenhle směr je špatný odbočení?“
„A to se ptáš mě, nebo jí? Před chvíli, když jsem ti něco povídala, tak jsi mi vůbec neodpověděl, ale jak se ozve tahle upištěná ženská, už jsi v pozoru.“
„V jakým pozoru?“ nechápal. „Já bych jel nejradši vpravo,“ kroutil se Manuel na sedadle. „Ale ona žíká, že...“
„Když ona říká...“
Manu znovu nastartoval a rozjel se. Hlas z počítače jeho počin odsouhlasil a dál je navigoval přesně propočítanou trasou. Po chvíli najeli na dálnici a v pravém pruhu se sunuli podél Váhu.
„Ta dálnice je děsná,“ vrtěla se Simča nespokojeně. „Nemůžeš sjet na nějakou okresku? Tady nás všichni předjížděj. Haló, slyšíš mě?“ zařvala mu do ucha, „říkám, že nás všichni předjížděj!“
„No a co? Ať předjížděj. Ta slečna žíká jet požád rovně po E 50, tak já jedu rovně po E 50.“
„Jo, a kdyby slečna řekla, že chce podrbat na zadku, tak ji podrbeš na zadku!“
„Jak já můžu drbat na zadku počítač?“ podivil se Manuel. „Ta ženská v počítači pžece vůbec žádnej zadek nemá. Ale kdyby měla, měla by ho pěknej, jak tak poslouchám její hlas.“
„Tak pěknej, jo?“ vřískla Simča. „Jak to víš, že ho má pěknej? Kolika ženskejm s hezkým hlasem už jsi koukal na zadek, co?“
„Jenom tobě, Simonko,“ dušoval se Manuel a v rozrušení ze vzniklé hádky se chystal sjet z dálnice.
„Chybný sjezd!“ ozvalo se okamžitě z počítače. „Pokračujte ve vytyčeném směru po E 50.“
„No jo, furt, ženská,“ zavyl zoufale a zařadil se zpátky do pokračovacího pruhu.
„Já ji nesnáším!“ zavyla Simča. „Něco pípne a ty hned panáčkuješ, jak ona chce. Okamžitě tu ženskou vypni, nebo vystoupím.“
„Jak já ji vypnu, když mě žídí?“
„Jak, řídí? Já myslela, že řídíš ty, a ne nějaká ukvokaná kačena. Víš co? Mám toho dost. Rozhodni se. Buď ona, nebo já!“
Manuel stiskl zuby, sjel na odpočívadlo a odtamtud se hnal úzkou polní cestou neznámo kam.
„Pozor, chybné odbočení ze stanoveného směru,“ ozvalo se sladce. „Otočte své vozidlo o 180° a vraťte se na dálnici E 50.“
„Opovaž se ji poslechnout!“ vyhrožovala Simča.
„A dost!“ zařval Manuel. Prudce zastavil a slezl dolů. Poodešel pár kroků do louky a přes rameno křikl směrem k čtyřkolce: „Nějak si to vy  dvě vyžíkejte, já už odmítám ženský blázniviny poslouchat.“ A svalil se ulehčeně do trávy.

Inspirující myšlenky...

Já knihy nepíšu, ale prožívám. Jsem v každém okamžiku se svým hrdinou a neustále se ptám, co by udělal on a co jeho okolí, a to se pak snažím skloubit do jednoho dějového celku. Ale pokud povaha lidí předem vymyšlenému ději neodpovídá, raději změním děj, protože nechci znásilňovat své hrdiny. Když jsem psal svou první detektivku, předem jsem si vymyslel, jak bude děj vypadat a kdo je vrahem. Jakmile jsem ale začal psát, postavy se začaly bouřit, a tak jsem to nechal na nich. Nakonec byl jako vrah odhalen někdo jiný, než jsem původně plánoval. A tohle řešení je mnohem lepší.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik