Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Dívčí detektivka oceněné autorky Nancy Springer

pripad_markyze_400.jpgEnola Holmesová, mladší sestra nejslavnějšího detektiva na světě Sherlocka Holmese, právě v den svých čtrnáctých narozenin zjistí, že její maminka záhadně zmizela. A kdo jiný by ji dokázal zase objevit než její dcera? Enola se v převleku vydá do temných, nebezpečných končin Londýna - ale ani její příslušnost k rodině mistra dedukce ji nedokáže předem připravit na to, s čím se musí vypořádat. Nachází sice stopy vedoucí k mamince, ale cestu jí kříží bezcitní únosci, zločinní vrahové a co víc - i její prohnaný starší bratr!

Knihu napsala laureátka ceny Edgara Allana Poea za dětskou detektivku Nancy Springer, která je známá celou řadou příběhů, zasazených do viktoiánského prostředí. Psala také o Robinu Hoodovi a jeho dceři Rowan a tento příběh je například mezi irskou i anglickou školní mládeži dost populární.
Autorka je vášnivá čtenářka Doylových knih a je to samozřejmě znát i na její tvorbě. Její příběhy jsou plné dobrodružství a neobjevených tajemství, které mladé hrdinky postupně dešifrují. Rovněž popis nezvyklých prostředí dává knihám neopakovatelnou atmosféru, která se místy blíží až k hororu. 


Případy Enoly Holmesové 1 - Případ pohřešovaného markýze
Springer Nancy
přeložila Emílie Harantová
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008


pripad_markyze_130.jpgUkázka z knihy

V LONDÝNSKÉM EAST ENDU PO SETMĚNÍ, SRPEN 1888

Chabé světlo se tu prodírá z několika plynových lamp pouličního osvětlení, které ještě nikdo nerozbil, a z hořících kotlíků zavěšených nad dlážděním z kočičích hlav a přiživovaných starci, kteří před krčmami prodávají vařené mořské šneky. Osoba oblečená v černém od klobouku až po šněrovací boty klouže od jednoho stínu k druhému bez povšimnutí, jako by i ona byla pouhopouhý stín. Ve společenských vrstvách, z nichž pochází, je nemyslitelné, aby se žena vydala večer ven bez doprovodu manžela, bratra či otce. Ale ona udělá to, co je zapotřebí, aby mohla pátrat po té, která se ztratila.

S vytřeštěnýma očima za černým závojem se při chůzi rozhlíží a hledá, oči jako ostříž. Všímá si střepů na popraskaných chodnících. Všímá si krys, jež neohroženě vylézají z děr a za sebou vlečou ohavné dlouhatánské ocasy. Všímá si odrbaných dětí, které pobíhají bosky mezi tou havětí a zbytky skla. Sleduje místní páry, muže ve flanelových vestách a ženy v laciných slaměných čepcích, jak vrávorají zavěšené do sebe. Spatří kohosi povalovat se u zdi uprostřed krysího hejna – opilého, spícího, možná už dokonce po smrti.

Dívá se kolem sebe a zároveň bedlivě naslouchá. Do povětří plného sazí se vznesou tóny flašinetu. Žena v černém závoji vnímá tu přiopilou hudbu a slyší, jak nějaká holčička přede dveřmi nálevny volá: „Tati?! Tatínku?!“ Zaslechne výskání, řehot i opilecký pokřik, přerušovaný halekáním pouličních prodavačů: „Ústřice, panstvo! Račte si je naložit do vocta a zhltněte je v kuse, naládujte se čtyřma za penny!“
Cítí ocet. Cítí gin i pečené klobásky, slaný závan z blízkého přístavu i zápach řeky Temže. Cítí zkažené ryby i čerstvé splašky.
Přidá do kroku. Musí, protože nehledá jen ona. Tato lovkyně v černém závoji je sama předmětem lovu. Musí své pronásledovatele setřást, aby ji nevystopovali.

U příští pouliční svítilny spatří ve dveřích čekat ženu s obhrouble nalíčenými rty a příšerně namalovanýma očima. Zastaví u ní drožka a vystoupí jakýsi muž ve fraku a lesklém hedvábném cylindru. Přestože ta žena ve dveřích má na sobě večerní šaty s hlubokým výstřihem, jež možná kdysi patřily nějaké lépe postavené dámě, pozorovatelka v černém neuvažuje o tom, že by si sem onen gentleman přišel zatančit. Pozoruje ztrhané oči mučené strachem, který ta poběhlice nedokáže zakrýt ani tím, jak usilovně se usmívá nápadně rudými rty. Jedna z jejích družek byla nedávno jen o pár ulic dál nalezena podříznutá a rozpáraná. Osoba v černém se vyhne tomu ustrašenému pohledu a kráčí dál.

Pokývne jí neoholený muž posedávající u zdi. „Paninko, copa tu děláte taková samotinká? Nestála byste vo společnost?“ Kdyby to byl vskutku gentleman, neodvážil by se ji oslovit, dokud by jí nebyl řádně představen. Žena v černém si ho raději nevšímá a spěchá dál. Nesmí tu s nikým mluvit. Nepatří sem. To vědomí ji však nezneklidňuje, poněvadž ona nikdy nikam nepatřila a v jistém smyslu byla vždycky sama. V srdci se jí přesto ozývá bolest, když pátrá ve stínech, protože teď nemá domov, teď se stala cizinkou v největším městě světa a neví, kde dnes v noci složí hlavu.
A pokud se, dá-li bůh, dožije zítřejšího rána, může pouze doufat, že najde milovanou osobu, po níž pátrá.
Noří se stále hlouběji do stínů chudinské čtvrti u doků ve východním Londýně a nepřestává ji hledat. Sama.

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit