Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Iva Procházková a Soví zpěv o velké povodni v nás

"Od dětství nás učili zacházet s technikou. Definovat své pocity. Spoléhat se na tým. Racionálně řešit veškeré problémy. Nikdo nám neřekl, že nejlepší způsob, jak osušit slzy, je slíbat je, že nejjistější metoda, jak se zbavit strachu, je prožít ho, že jediná možnost, jak se dostat dál, je vydat se na cestu. Naučili jsme se klást otázky. Zapomněli jsme hledat odpovědi", napsala Iva Procházková v knize Soví zpěv. Myslím, že v tomto úryvku je hlavní poselství této opravdu dokonalé knihy nejen pro dospívající.

O čem je kniha Román Soví zpěv (1999, 2006)
Kniha vychází v reedici a je zajímavým prozaickým experimentem s prvky antiutopie. Monology a snové vize hlavního hrdiny se v něm střídají s dialogy postav, deníkovými záznamy a publicistickými komentáři, jejichž koloběh posouvá děj k blížící se kolizi, k novodobé potopě.

Ocitáme se v Brémách, 2046, kdy civilizace a její vymoženosti slouží pohodlí člověka.
(sluneční kolektory, elektrárna na kompost, užitková voda s mineráliemi, solarmobil, nechutná hotová jídla aj.) Komputerizace nahrazuje komunikaci mezi lidmi a „zpracovává“ intimní touhy. Důležitým mikrosvětem Armina je jeho „neuspořádaná“ rodina, žijící ve starém nevyhovujícím domě bez moderních vymožeností a bez přítomnosti otce.
Jeho matka, neschopna navázat dlouhodobější vztah, je charakterizována jako produkt výchovy 21. století. Samotný Armin, jak se často hrdina zmiňuje, se cítí spíše člověkem 20. století neboť v „tehdejších filmech je víc z mojí vlastní nejistoty a čekání než v dnešní dokonalé produkci“.
V dramatickém boji s vodním živlem sedmnáctiletý hrdina projeví odvahu a mužnou rozhodnost, autorka jej přesvědčivě poslala na cestu hledání hranice mezi svým já a reálným světem, na cestu k odpovědnosti a naznačila tak možnost ztvárnění příběhu pro dospívající.

Ivě Procházkové se podařilo napsat příběh čtivý a plný napětí a pro mladé lidi s mnoha zajímavými momenty, které jim jednou třeba pomohou vyřešit jejich zapeklité osudy. A nelakuje jim život narůžovo, říká jim pravdy ...
"Je to jednoduché, jako všechny věci, které člověk nakonec musí udělat.
Je to těžké, jako všechny jednoduché věci.
Je to vzrušující, jako každá volba.
Je to neodvolatelné, jako každý čin."

Napsali o knize:

Román Soví zpěv (německy 1995, česky 1999) představuje z hlediska kompozičního i z hlediska propracovanosti hlavních i vedlejších dějových linií jeden z vrcholů tvorby Ivy Procházkové. Autorka dokázala vytvořit vrstevnaté, psychologicky propracované dílo, které dospívajícím čtenářům nabízí nejen živoucí vzory, ale jež také dokládá, že hrdinství je pojem velmi relativní a cesta ke správnému rozhodnutí bývá mnohdy neobyčejně komplikovaná a bolestná.


Soví zpěv | Iva Procházková | Ilustrace: Lubomír Šedivý | Vydal Albatros 2007
Kniha vyšla v Liberci v roce 2012 jako audiokniha pro nevidomé děti.


Ukázka z knihy:

Armine, slyšíš?
Otevřu oči. Ležím ve své posteli. Nade mnou stojí Géza a Rebeka. Obě jsou rozcuchané, jako by právě vstaly. Géza má pyžamo, Rebeka moje vytahané triko. Za jejich zády se skrz roletu vtírá do pokoje pošmourné denní světlo.
Slyšíš? opakuje Géza. Asi už poněkolikáté. Nebo ještě spíš?
Co je? zašeptám. Nemůžu mluvit. Něco se mi v noci stalo s krkem. Prší?
Myslím, že bys měl vstát a podívat se z okna, řekne Rebeka. /.../
Pomalu, opatrně, abych žaludek nepobouřil, vstanu a dojdu k oknu. Vytáhnu roletu. Pohled, který se mi naskytne, mě naprosto vyvede z míry. Dětské hřiště naproti našemu domu se přes noc změnilo v jezero. Houpačky, kolotoč a pískoviště s klouzačkou zmizely, z vody trčí jen špice provazové konstrukce na šplhání. Řada domů za hřištěm ztratila ploty, schody i spodní půlky domovních dveří, voda jim sahá až k oknům v přízemí. Montážnímu autu, zaparkovanému na rohu naší ulice před rozestavěnou garáží, vyčuhuje z vody jen rameno jeřábu. I náš dům se změnil v hausbót.
Co to je? vydechnu, když se mi podaří překonat první úlek.
Průser, řekne Géza. Ale hned se opraví: Chci říct potopa!
Pustily jste rádio? Televizi? Hlásí něco?
Probudily jsme se před chvilkou, řekne Rebeka. Víme toho tolik, co ty!
Otevřu okno a vykloním se, co nejvíc můžu. Hladina vody dosahuje kousek pod okno jídelny. V mysli mi vytane včerejší večer. Klíč pod kamenem. Co máma? otočím se zpět do pokoje.
Není doma, řekne Géza. Obličej má zešpičatělý obavou. Myslíš, že se jí něco stalo?
Blbost! prohlásím s bezstarostností, kterou necítím. Určitě u někoho přespala! Nechtělo se jí v noci domů!
Kde je kocour? vzpomene si Rebeka.
Géza vyjekne hrůzou. Otočí se ke dveřím a vyběhne do předsíně.
Čárlí! volá na schodech plačtivě. Čárlí, kde jsi?
Zavřu okno. Mám pocit, že bych měl něco udělat. Něco rozhodného. Nevím co. Rebečin pohled mě však zmobilizuje.
Musíme pustit rádio, řeknu. A najít telefon!
Co máš s hlasem? zeptá se. Bolí tě v krku?
Trochu. /.../
Pojďte sem! ozve se Gézin křik zezdola. Honem!
Rozeběhneme se ke dveřím.

Co spatříme, když se nakloníme přes zábradlí:
1) jídelnu, kuchyň a předsíň po kolena ve vodě;
2) Čárlího na lednici;
3) polštář s vyšitým papouškem (dědictví po paní Pickové) kolébající se na hladině;
4} Gézu na posledním suchém schodě, lovící zouvákem na boty krabici s chlebem.
/.../ Tak pojď! domlouvá jí. Pojď sem, blbečku!
Krabice připluje blíž a Géza si ji přistrčí zouvákem. Vyhrnu si nohavice pyžama a vkročím do vody. Je ďábelsky studená. Plavou v ní kusy trávy, jehličí a jiné věci. Pod chodidly cítím koberec. Je kluzký od usazeného bahna.
Vem Čárlího, já jdu pro rádio, řeknu Géze.
Ať se neproboříš! volá za mnou Rebeka. Její slova mi připomenou, že pod domem je zaplavený suterén. Asi před čtrnácti dny jsme ho s mámou nově vytapetovali. Dovlekli jsme dolů pohovku z jídelny. Stojací lampu. Starý videopřístroj a krabici plnou kazet. Máma prohlásila, že to bude naše místnost na večírky. Že když bude někdo něco slavit, pozve si hosty do suterénu. Aspoň tam bude mít klid a soukromí. Rád bych viděl naši místnost na večírky v tomto okamžiku!
Na prahu jídelny zůstanu ohromeně stát. Dveře na terasu jsou vylomené, zahrada ani ulička neexistují, jen střechy garáží a špice našeho stříbrného smrku trčí nad hladinu. Loď je pryč. Utrhla se a odplavala bůhvíkam. Někdo už si ji nejspíš chytil. Určitě se zaradoval nad plnou nádrží, nahodil motor a emigroval do sušších končin. Pokud nějaké sušší končiny ještě existují.
Vyjdu ven a rozhlédnu se. Svět jako by se roztrhl na dvě poloviny: antracitovou vodu a amalgamové nebe. V úzkém pruhu mezi tím nepotopený zbytek naší vyspělé civilizace. Satelitní přijímače. Antény. Sluneční baterie. Zmoklé stolky a křesílka na balkonech. Reklama na Persil. Los Losos.
Opatrně, abych neuklouzl na dlaždicích, zamířím k zábradlí oddělujícímu naši terasu od sousední.
Haló! zavolám. Paní Dittmannová!
Vylovím větvičku, která mi připluje k noze, a hodím ji do okna v prvním patře. Nehlučně se odrazí od skleněné tabulky a přistane zpět na hladině.
Paní Dittmannová! zavolám znovu, hlasitěji. Voda jako by absorbovala všechny zvuky. Nad celým blokem zaplavených zahrad leží ticho. Tu se u Dittmannů otevře podkrovní okno a pan Dittmann se vykloní ven.
Armine! zvolá překvapeně. Tebe to taky zastihlo doma?
Co se vlastně stalo? zeptám se.
Ty jsi nic neslyšel? Nekoukáš na televizi?
Nemůžu. Je pod vodou.
Praskla hráz! V půl čtvrté ráno! Jsme úplně odříznutí od světa!
Co budeme dělat? zeptám se negramotně.
Musíme čekat. Už jsem telefonoval na Záchrannou Centrálu. O všechny se postarají. Budou nás postupně evakuovat. Nejdřív nejnaléhavější případy. Raněné a nemocné.
Jak to budou provádět? Loděmi? Helikoptérami?
Rádio máš? zeptá se. Pusť si Hamburk. Krizovou vlnu! Vysílají nepřetržitě!
Vykloní se hloub z okna, rozhlíží se na obě strany. Kdo by to byl řek! potřásá hlavou. Voda! Samá voda! Máte doma všechno, co potřebujete?
Horečně přemýšlím, co vlastně potřebujeme.
Když, tak na mě zase zavolej, řekne. A ironicky dodá: Budu doma!

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Procházková Iva Šedivý Lubomír, Albatros,

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit