zimni bitva baobabNa začátek vám povím jedno: jsem fanoušek do Baobabu. Nemyslím, že by mě to nějak ovlivnilo při rozjímání nad touhle nebo jinou knížkou a že bych psal recenzi fanouškovskou. Ale chtěl jsem, abyste to věděli. Tak.

Nakladatelství Baobab má novou edici. Bigbao. Mohli jste si všimnout v knihkupectvích a kupodivu i v časopisech. Na Tobiáše Lolnesse, pionýra edice, se podařilo dohledat až pět recenzí (jedna v letošním Tvaru č. 5), na Rennja tři. U třetí Zimní války od Jeana-Clauda Mourlevata, kdoví, možná nakonec budu první. Jakkoli doufám, že první v delší řadě. Ta knížka si totiž publicitu rozhodně zaslouží. A s ní i celá edice s podtitulkem velké romány pro velké čtenáře.

Obojí velký tu má dvojí možný význam. Tlustý román a/nebo vynikající román? Dospělý a/nebo náruživý čtenář? Stran to má půltřetího sta a příběh dost silný a dobře sepsaný, že strhne i čtenáře náruživého míň. Ale asi se tím myslí, že je to knížka macatější, než knížky v Baobabu dosud většinou (snad s výjimkou Charitonova Učitele lhaní) zvykly bývat, a že není pro prťata. Nakladatelství zkrátka rozšiřuje svůj záběr z (obtížně vymezitelné) oblasti „literatury pro děti“ na (stejně obtížně vymezitelnou) oblast „literatury pro děti a mládež“. A pro dospělé. Škatulata. „Pro čtenáře od 14 let“ tipují to, či doporučují na zadní straně přebalu.

Zimní bitva je vlastně jedné z takových těch standardních cest, na které se vydává reprezentant v dresu dobra, aby se – tam kde končí – utkal s favorizovaným teamem zla. Děje se v blíže neidentifikované zemi. Asi ve dvacátém století. Team zla v tomhle příběhu reprezentuje barbarská Falanga vedená fanatikem Van Vlyckem. Před poměrně nedlouhou dobou se zmocnili vlády, pohubili inteligenci, pohubili šlechtu, zavřeli divadlo a postavili arénu na gladiátorské zápasy. To ale na začátku cesty ještě neví ani čtenář, ani celý team dobra. Ten je složený, na počátku, ze 4 dorostenců. Dorůstají v jakémsi koncentračním převýchovném ústavu. A nevědí proč. Jak se ukáže, jde o disidentské děti a o děti bývalých elit. A přese všechnu „péči“ se k nim dostane, kým byli jejich rodiče – a vydávají se na svoji dobrodružnou pouť za porážkou Van Vlycka, místního Saurona.

horvath zimni bitva 1
Ilustrace Juraj Horváth

Bylo řečeno – děje se ve dvacátém století, mají tam autobusy a vojsko střílí ještě z pušek. Ale taky tam mají něco, co my jsme myslím ve dvacátém století neznali. Dvě nové rasy, které knížce přidávají docela zvláštně mixovaný přídech sci-fi a fantasy. Je tady tuším třetí generace rasy člověkopes. Je jich nemnoho a nějaký tamější mičurinec je vyrobil, aby dělali zločinnému systému jakési nazgûly. A to dělají, slidiči a exekutoři v jednom, svědomitě, berouce si při tom za své zvířecí instinkty a lidskou krutost. Na straně druhé je tu tajemná, snad prastará rasa dobráckých člověkoní...
Na Mourlevatově knížce je fascinující především to, jak dokáže klasické schéma „putování na draka“ využít nově a jak přitom buduje atmosféru. Ne náhodou příběh začíná v říjnu s finále na sněhu. Zima tu je jako stavební prvek atmosféry země-vězení nebo líp země-gulagu. A proti tomu má dobro jen jednu obranu – horká srdce. A jeden hlas. To je krapítko novum, které tu tuším ještě nebylo... Kdysi poslední odpor proti Falanze zažehávala jistá umělkyně svým božským hlasem. A ejhle, nyní nový odpor zažehává její dcera hlasem skoro stejným. Přiznám se, že tenhle motiv, motiv důležitý a stavební, mě při druhém čtení už zlobil. Jeho patos jsem čul jako přehnaný a intelektuálský, tedy poněkud proti žánru. Stejně jako rozhodující okamžik bitvy, kdy vojsko kapituluje z důvodů, které by prošly snad v nějakém lyrickém žánru... ale o tom tu povídat nebudu, poněvadž to je na úplném konci a pověděl bych asi zbytečně mnoho.

horvath zimni bitva 2
Ilustrace Juraj Horváth

A přes tyhle drobnější výtky se nedá popřít jedno: skvěle připravená a vypravená knížka. Strhující příběh, zcela podle pravidel dobrého příběhu o cestě dobra k vítězství nad mnohonásobně silnějším zlem, tak jak to má být. Ve zcela novém prostředí. A to je věc, která nesmírně znepokojuje. Hodně to přeženu, ale představte si Froda Pytlíka, jak se prodírá lesem v rumunských horách na cestě k Ceauşescovu paláci... A pozor! Mourlevat v Zimní bitvě přidává ještě jeden zvláštní rozměr: do toho eposu se nám míchá první láska a nejhlavnější z hlavních hrdinů je skoro pořád holka. To je taky příchuť v žánru dosud asi neznámá... chlapce možná trošku zarazí – ale třeba se svět v tomhle trochu změnil. Vlastně jo, já myslím, že změnil.

Psáno pro Literární obtýdeník Tvar, vyšlo v č. 13/2008.

Jean-Claude Mourlevat
(*1952 v Ambert) syn mlynáře z Auvergne. Po studiích německé literatury učil několik let
na středních školách ve Francii i Německu. V osmdesátých letech se začal věnovat divadelnímu herectví a režii. Je autorem a hercem němé klaunérie pro jednoho herce, představení se kterým procestoval Francii i mnohé cizí země. Od roku 1997 píše knihy pro mládež oceňované kritikou i čtenáři. Žije u Saint Étienne

Jean-Claude Mourlevat / Zimní bitva / Přeložila Helena Begivinová / Ilustroval Juraj Horváth / Baobab, Praha 2008

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii