pavlat osm svetel

Z židovských pověstí adresovaných mládeži vyniká znalostí hebrejského folklóru a svěží narací Osm světel  s podtitulem Židovské příběhy, které vypravuje Leo Pavlát (1950). V knížce najdete nejznámější židovské pohádkové příběhy, legendy, bajky a anekdotická vyprávění.

Součástí vydání je předmluva, ve které Leo Pavlát přibližuje  prameny ústní lidové slovesnosti židovského národa a vysvětluje původ názvu souboru – osm světel je postupně zažehnuto na svícnu během chanuky - svátku světel a dětí.

behounek osm svetel

V našem regionu se odehrávají pověsti, které jsou součástí sedmého světla o Židech aškenázských, žijících ve střední Evropě.
Pověsti jako Malý soudce, Jak rabi Lőw stvořil Golema nebo následující Golemovy služby nevyprávějí pouze známé příběhy o chytrosti a zázračném ochránci – golemovi, ale seznamují čtenáře s původem židovských svátků a zvyklostí, jako např.

„Jednou, před svátkem pesach, který připomíná vysvobození Židů z moci krutého egyptského faraóna, měla Perl obzvlášť napilno. Na pesach Židé jedí jen nekvašené chleby, takové, jaké si jejich předci brali na cestu z egyptského otroctví, a proto v domě nesmělo být nic kvašeného...“

Součástí vydání je předmluva, ve které Leo Pavlát přibližuje  prameny ústní lidové slovesnosti židovského národa a vysvětluje původ názvu souboru – osm světel je postupně zažehnuto na svícnu během chanuky - svátku světel a dětí.

behounek osm svetel 1
Ilustrace Jiří Běhounek

Osm světel /
Leo Pavlát / Ilustrace: Hana Pavlátová / Argo, 2007
Osm světel / Leo Pavlát / Ilustrace: Jiří Běhounek / 1. vydání Albatros, 1992

behounek osm svetel 2
Ilustrace Jiří Běhounek

Ukázka z knihy

Proč mají Židé zvláštní kalendář
Kdysi dávno, tak dávno, že si to ani nejde představit, nebylo nikde nic. Na všechny strany se rozprostíralo veliké prázdno bez začátku a konce a v něm panoval Bůh. Prázdno se nedalo vidět ani slyšet, nedalo se chytit ani ucítit. Když se však Bůh rozhodl, že stvoří svět, všechno se změnilo. Najednou bylo na co se dívat a Bůh si také své dílo pečlivě prohlédl. První svět se mu ale nelíbil. Zničil ho proto a stvořil nové světy. Jenže ani s těmi nebyl spokojen a nechal zaniknout i je. Nakonec Bůh vztáhl svou pravici a stvořil nebe. Levou rukou pak stvořil zemi. Tak vznikl nejlepší svět ze všech, který byl kdy stvořen. V tomto světě žijeme i my.

Země však byla temná a úplně pustá, pokrytá nehostinnými horami a hlubokými moři. „Bože,“ povzdechla si, „jsem docela opuštěná. Nebe jsi nechal ve své blízkosti, ale mě jsi odehnal. Zůstala jsem sama s tvrdými kameny a chladnou vodou, jsem od tebe daleko!“
Bůh se k Zemi sklonil. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl, „a vím, jak ti pomoci. Zakrátko na tobě vyraší tráva, květiny a stromy, z tvé půdy vyroste mnoho rostlin. Budeš plna vůní, lidé i zvířata budou jíst tvé plody. Poskytneš lidem domov, potěšíš se jejich hlasy a smíchem dětí.“
Po těch slovech se Země upokojila a Bůh stvořil Slunce a Měsíc. Jen co se na nebi rozzářily, tma zmizela a celý svět se naplnil světlem. Slunce a Měsíc byly stejně velké. Svítily stejně jasně i stejně dlouho, Bůh je obdařil stejnou mocí a stejnými právy. Obě nebeská tělesa se střídala na obloze a podle jejich východu a západu se na Zemi měřil čas.

Měsíc však nebyl spokojen. Proč má mít Slunce stejně světla jako já? říkal si. Půjdu si stěžovat, jako to udělala Země. Když Bůh vyslyšel ji, vyslyší mě určitě také. Vždyť Bůh je král všech králů a ten nejlépe ví, že dvěma vládcům jedna koruna nesluší.
Měsíc předstoupil před Boží trůn a řekl: „Bože, není dobré, že jsi mně i Slunci dopřál stejnou velikost a stejné množství světla. Jak teď lidé poznají, kdo je Slunce a kdo Měsíc?“
„Chtěl bys zářit víc?“ zeptal se Bůh.
„Ne, to nežádám,“ odpověděl Měsíc. „Úplně by mi stačilo, kdybys trochu jasu ubral Slunci. K čemu je lidem tolik světla?“
Bůh se zarmoutil. Přál jsem si mír a klid pro všechny, pomyslel si, a už je tu závist. Když ji nepotrestám, zničí i ten nejkrásnější ze světů, které jsem kdy stvořil. Smutně na Měsíc pohlédl a řekl:
„Máš pravdu, Měsíci. Když takto smýšlíš, nemůžete si být se Sluncem rovni. Ale ne Slunce, ty budeš menší! Část z tebe proměním v miliardy hvězd a v jejich třpytu se ztratí tvůj jas. Protože jsi Slunci světlo záviděl, budeš je nadále od něj přijímat. A protože sis myslel, že tobě, nespravedlivému, vyhovím stejně jako spravedlivé Zemi, budeš dlouhé dny pobývat v jejím stínu!“

Sotva Bůh domluvil, Měsíc se začal zmenšovat a jeho světlo blednout. Všude na obloze se rozzářily hvězdy a v jejich mihotavém lesku se rozplývala i někdejší Měsícova sláva. Zůstal mu jen matný odlesk Slunce a stín vrhaný Zemí.
Měsíc se rozplakal. „Bože,“ prosil, „promiň mi mou povýšenost. Slituj se nade mnou!“
„Své slovo zrušit nemohu,“ řekl Bůh, „ale dám ti aspoň útěchu. Hvězdy, kterým jsi dal své světlo, tě už nikdy neopustí. Budou tvým průvodem, tvou slávou. Navíc Židé budou podle tebe určovat své dny, týdny a roky, podle hvězd si stanoví začátky dnů. Tak lidé nikdy nezapomenou, že závistí potemní i to největší světlo.“

Od té doby hvězdy doprovázejí Měsíc a Židé podle něho řídí svůj kalendář. Ani dny nepočítají od východu Slunce jako ostatní národy, ale od východu prvních tří hvězd na nebi. A když se srpek Měsíce začíná zvětšovat, modlí se Židé v jeho svitu zvláštní modlitbu. Tehdy je také Měsíc nejšťastnější. Blíží se k úplňku, kdy mu Země nestíní, a při chvále Stvořitele zapomíná i na svůj dávný hřích.


osmsvetel400.jpg

Ilustrace z 2. vydání – Hana Pavlátová

Inspirující myšlenky...

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.
Johann Wolfgang Goethe