Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Poslední z faraonovy družiny a zakázaný kult boha Atona

posledni_z_faraonovy_druzinyDobrodružná kniha nás vtáhne do doby před třemi tisíci lety. Košatý a vrstevnatý příběh mladého Řeka nadchne milovníky historických románů. Je z doby faróna Achnatona, který jako první panovník prosazoval politiku nenásilí, pro kterou byl zavražděn a později prohlášen za zločince.

O čem je kniha
Hlavním hrdinou je mladý Řek Bríseus, který se se svými druhy vrátil z dlouhé plavby za ostatky mytického předka, geniálního architekta Daidala. Má v plánu usadit se v rodné Trifýlii a založit rodinu s krásnou Egypťankou Amiai. Krutě zlomyslný osud jeho plány naprosto převrátí. Doma vypukly boje o následnictví na trůně, jeho láska je unesena a on sám je ohrožen na životě. S pomocí přátel šťastně unikne smrti na palubě lodi a po dobrodružné plavbě najde nové působiště v tajuplném egyptském městě Ictaueji. Zde vstoupí do malířské dílny a díky ní je vtažen do bizarních záhad kolem zakázaného kultu boha Atona. Nový život mu přinese množství nečekaných překvapení...

Děj románu se odehrává v době vlády faróna Achnatona, prvního pacifistického panovníka na světě a manžela Neferiti, jehož jméno bylo navždy vymazáno ze všech dokumentů
Faraonem, na něhož v historickém příběhu L. V. Wellnera vzpomínají jeho poslední družiníci, byl Achnaton, původním jménem Amenhotep IV. (vládl asi 1353–1335 př. n. l.). Za manželku měl slavnou krásku Nefertiti. Proslul převratnými rozsáhlými reformami v náboženské, správní, hospodářské i kulturně-umělecké sféře. Usiloval o potlačení tradičního Amonova kultu a nesmírné moci jeho kněží, rušil Amonovy chrámy a zabavil jejich značný majetek. Nastolil nový univerzální státní kult slunečního boha Atona a sám převzal funkci velekněze, čímž soustředil ve svých rukou veškerou moc.
Nechal vybudovat nové hlavní město Achetaton (u Tell el-Amarny) a přestěhoval tam celý královský dvůr a instituce. Sám své sluneční město nikdy neopustil. V zahraniční politice byl odpůrcem válčení a prosazoval mírové řešení. Jeho radikální vizionářské reformy však vedly k celkovému úpadku Egypta. Uzavření chrámů rozvrátilo funkční systém hospodářských center, politika nenásilí přivodila rozsáhlou ztrátu mocenského vlivu.)
Po sedmnácti letech vlády Achnaton za záhadných okolností umírá. Jeho reforma upadá a nástupci se rychle vracejí k dřívějšímu systému i náboženství a do původního města Vesetu. Achnatonovo jméno bylo odstraněno ze všech dokumentů a památek a faraon byl prohlášen za zločince.

Poslední z faraonovy družiny | Luděk Václav Wellner | vydává XYZ, 2011


Luděk Václav Wellner
Absolvoval stavební fakultu ČVUT a postgraduální studium Dějiny a ochrana památek na Fakultě architektury. Jako stavební inženýr se podílel na rekonstrukcích významných pražských památek, například Břevnovského kláštera, Staroměstské radnice nebo Valdštejnského paláce.
Od mládí se intenzivně zajímá o starověké kultury, zejména o kulturu staroegyptskou. Je dlouholetým členem Společnosti přátel starověkých civilizací při Národním muzeu a od roku 1994 externě spolupracuje s Českým egyptologickým ústavem Univerzity Karlovy. Podílel se na tvorbě ilustrací pro řadu publikací Ústavu a zúčastnil se několika jeho expedic do archeologické lokality v Abúsíru, kde dokumentoval staroegyptské vykopávky.
Literárně debutoval roku 1997 historickým románem z řecko-egyptského prostředí Právo azylu a roku 2010 dokončil faktografickou knihu Ptolemaiovci – z makedonských hor na trůn faraonů, mapující osudy slavné řecko-egyptské dynastie, jejíž éra vyvrcholila vládou legendární Kleopatry.

Ukázka z knihy:

Pomyslel jsem na Wonšet a znepokojeně se ohlížel. Pytel s kočkou bezvládně visel mezi ostatními zavazadly na boku velblouda. Jako by zaznamenala mou starost, náhle se ve své temnici úpěnlivě rozmňoukala. Možná cítila bouři.

Houkl jsem na jednoho z beduínů, že bohyně je neklidná a že skrze její nelibost hrozí výpravě ze strany bohů nepříjemnosti. Muž vzal pytel na svá záda, ten se však zazmítal a zevnitř zaznělo hrozivé zavrčení. Nadhodil jsem, že rád Wonšet zase ponesu a budu k ní promlouvat příslušné modlitební formule, když mi rozváže zápěstí. Beduin byl poněkud nesvůj, stále těkal zrakem, obhlížel obzor a nakonec pravil:
„Dobrá, Achajče, rozvážu ti ruce, když pytel s černou bohyní poneseš a uklidníš její nespokojenost.“ Odlil z měchu do skořápky velkého ořechu trochu vody. „Dej jí pít, ať se upokojí. Koně a velbloudi ji na hřbetě nesnesou, neboť sebou zmítá a mňouká, když zavětří jejich pižmo. Všiml jsem si dobře, že u tebe je vždy krotká a spokojeně si brouká svá božská tajemství. Ale opovaž se toho zneužít! Víš, že rychlejší než šíp být nemůžeš, i kdybys neměl spoutané kotníky.“
Melampús kráčel vedle mne a významně na mne pohlédl. I zavolal jsem na beduína:
„Rozvaž tedy ruce i tomuto černochovi, neboť jsem se s ním při cestě spřátelil a bojím se jeho závisti, budu-li mít úlevu, kterou on nemá. Mohl by mne ze závisti nad tvou shovívavostí v noci napadnout, neboť černí muži jsou od přirozenosti divocí.“

Beduín se poněkud bázlivě podíval na pytel a pak bez velkých okolků povolil i Melampodovi pouta, řka:
„Dobrá, bude moci skládat zavazadla, kdyby se přihnala bouře, ale ani jeho černá pokožka není neproniknutelná pro hrot dobrého šípu!“
Myslím, že bystrý Melampús pochopil má slova a nebral je vážně ani na okamžik. Právě jsme zdolávali táhlý písečný přesyp a po pravici jsem v dáli zahlédl něco, co mohlo být osaměle rostoucím stromem. Tím směrem snad ležela řeka. Melampús ode mne převzal pytel s Wonšet. Pak náhle vše zmizelo.
Bouře se přihnala úděsnou rychlostí. Nejprve se rychle setmělo a vzduch zhoustl vířícími zrnky písku, která se drala do nosu, očí a úst. Velitel sháněl rychlými povely všechny do kruhu. Vaky a truhlice se zbožím se kupily na hromady a velbloudi klekali jeden vedle druhého, aby jejich těla vytvořila hradbu.

Kratičký okamžik jsem se zastavil v předklonu a přede mnou na písek dopadl Melampús. Otroci přidřepli tvářemi k sobě a my jsme učinili totéž, abych mohl nepozorovaně vytáhnout drahocenný střep. V předklonu jsem jím přeřízl pásek kolem kotníků a předal jej Melampodovi. Karavana se uzavírala do ochranného kruhu.
Po jednom zvlášť silném nárazu smrště jsem se napůl vztyčil, popadl kočičí pytel, a když mne jeden z beduínů chtěl stáhnout zpět k zemi mezi ležící otroky, vytrhl jsem se mu a rozběhl se přímo do neprůhledného, zlověstného víru. Ani nevím, kterým smyslem jsem zaznamenal Melampodovu siluetu ubíhat nedaleko sebe. Obalil jsem si tvář volným koncem pytle a probíjel se ze všech sil do skučící tmy.

Zaznamenal jsem letmo dotek Melampodovy dlaně, chopil se jí, a nazdařbůh jsme klopýtali a kličkovali vpřed, padali a znovu vstávali jako slepci, neboť nebylo vůbec možné mít otevřené oči. Písek mne dusil čím dál tím více. Abychom zmátli případné stíhatele, zatočili jsme ostře doprava, neboť jsem si pamatoval, že putujeme po levém břehu Nilu. Ubíhali jsme vírem běsnícího živlu už dost dlouho, ždímal jsem na každý další krok zbytky sil z nějakých záhadných hlubin a doufal jsem, že nás přízeň naší bohyně ochrání, když je s námi její živá podoba. Pak mi náhle došel dech, země pod nohama i Melampodova dlaň kamsi zmizely, padal jsem a pytel kamsi odlétl, a pak jsem se už ani nesnažil o nic, jen se v pudu sebezáchovy schoulit.

Komentáře  

# Karel 2011-02-23
Vřele doporučuji, čte se jedním dechem.
Citovat